Jak volí ženy? Odhalí lež a tíhnou k levici. Buldozer je ale nedojímá

Volební právo už dávno ženám nikdo neupírá, přesto se k urnám nehrnou. Pokud volí, většinou "kroužkují" hlavně muže. Podle čeho si vybírají a proč tu neplatí, že žena ženě lépe rozumí?

Lenka to včera udělala poprvé v životě. Ještě nikdy se k tomu neodhodlala. Až teď. Poprvé šla volit.

Nic překvapivého by na Lenčině premiéře nebylo. Tedy, pokud by jí bylo osmnáct let, anebo její svět ohraničovaly stěny vycíděné domácnosti. Jenže Lence bychom mohli dát nálepku "moderní žena 21. století". Pokročilá třicátnice, energická manažerka, hraje volejbal, jezdí na rockové festivaly, organizuje s kamarády dětské sportovní dny, pomáhá ve skautském oddíle svých dvou dcer. A má manžela, který volí pravidelně.

Začal druhý den voleb

Nejstarší volička dala hlas Zemanovi, získal si ji květinou

Zkrátka Lenka je z těch žen, které politika až doteď vůbec nezajímala. Proč? "Nudí mě. Politici nikdy neřeknou jasně, oč jim jde, lžou, nabubřele řeční, aniž cokoliv řeknou, postrádají základy slušného chování. Navíc nerozeznám jednoho od druhého. Samá saka a kravaty, říkám jim tučňáci."

V pátek se poprvé nechala svým manželem doprovodit k volbám. Nebyli to však tučňáci, kdo ji přesvědčil. Volební agitaci jsme za ně udělaly my, Lenčiny kamarádky.

Česká republika žen

Lenka není se svým nechutenstvím vůči politice sama. Jen čtvrtina z českých žen (včetně nás kamarádek-agitátorek) se naopak o politiku zajímá hodně. Uvážíme-li, že potenciálních voliček je téměř 4,5 milionu, o fous víc než mužů, je ta vlažnost docela silná. Politické strany mají co dohánět.

Představme si, že by volily jen ženy. Taková česká varianta filmu Sexmise. Než se začnou muži rozčilovat, co je to za feministický nesmysl, připomeňme, že až do roku 1919 směli k volbám naopak pouze oni. Ženy a registrovaní opilci nikoli. Muž pečoval o demokracii a svět, žena o krb a děti. A když ženám nová republika volební právo přiznala, stejně zněly pochybovačné hlasy. Pravicové listy se ptaly, zda jsou dámy schopné samostatného politického úsudku, některé levicové se zase bály, že je obloudí faráři a vydají všanc lidovcům.

A jak by sčítání hlasů v České republice žen dnes vypadalo? Komunisté oslabili, lidovci posílili. Statistický úřad hlásí, že z počtu oprávněných 4 450 501 žen jich odevzdalo hlas 56,9%, tj. 2 532 335. Politologové upozorní na podobné naladění žen i jinde v Evropě. Sociologové zašermují před kamerou průzkumy ženského chování: zajímají se o politiku méně než muži, nemají tak pevný vztah k nějaké straně, rozhodují se víc ve finiši kampaně. Ale, jak zmíní moderátorka, ony ženské minusy se počítají jen v řádu několika procent.

Ženy političky

Jinak vnímají moc. Politiku berou spíš jako veřejnou službu, angažují se tam, kde vidí konkrétní výsledky práce, a vadí jim tvrdé soupeření a rivalita.

Werich by se divil Tradiční rozdělení rolí "veřejný muž – soukromá žena" v řadě rodin platí dodnes, třebaže ne tak vyostřeně jako před devadesáti lety. Pamatujete glosu Jana Wericha, kdo u nich doma rozhoduje o podstatném vztahu k Tchaj-wanu (on) a kdo o banálních věcech, jako třeba co s výplatou (manželka)?

I to je jedna z příčin, proč se ženy zajímají o politiku a volby méně. Nemají na ni tolik času, vedle své profese se starají o rodinu, staré rodiče. Blanka, pětačtyřicátnice s částečným invalidním důchodem, žije sama s dcerou, platí hypotéku a politika ji také moc nebere, ale na rozdíl od Lenky je pilná volička: "Jen se perou jako malí kluci. Volit však budu, jde mi o budoucnost dcery."

Nezájem může mít i další důvod. Ženy jinak vnímají moc. Politiku berou spíš jako veřejnou službu, angažují se tam, kde vidí konkrétní výsledek. Socioložka Jiřina Šiklová (kandiduje za zelené) souhlasí: "Ženy se zajímají o věci veřejné dost. Ale na politice jim vadí tvrdé soupeření, rivalita."

Ne proto, že by byly nějak zvlášť útlocitné, ale nebyly v běhu dějin na život v konkurenčním prostředí trénovány. Dnešní dívky jsou už jiné, dravější. Ale bude-li je politika a volby bavit víc než jejich matky a babičky, to si oslovení odborníci netroufli odhadnout.

Žena ženě vlkem

Může vás napadnout, že praktické ženy musí fandit zase ženám-političkám před chlapáckou politikou plnou načepýřených alfasamců. Ženská Strana rovných šancí však ve volbách roku 2006 propadla, volilo ji jen 10 857 lidí.

"My ženy, dokud jsme mladší, loajalitu ke svému pohlaví necítíme," tvrdí Šiklová. To přijde až na stará kolena. Spíš mezi námi funguje rivalita. Kdysi jsme soupeřily o muže-živitele, a přestože se už dnes dokážeme živit samy, rivalita trvá. A že si toho jsou vědomy i političky, potvrzuje Jana Černochová z kandidátky ODS, která se pokouší vnést do politiky "ženský cit".

Kolegova manželka prý nepovažovala za nejlepší nápad, když se dala na billboardy vyfotit "moc hezky". "Přísahám, po ránu vypadám jako nenalíčená vyoraná myš. A v kampani jsem měla se ženami jen dobré zkušenosti. Jsou vstřícné a myslím, že žena ženu na ulici spíš dokáže oslovit než muž-politik."

Třeba už ledy ženské solidarity opravdu praskají. Není to zase tak dávno, co Jana Hybášková, předsedkyně EDS, vzpomínala na konferenci Fóra 50 % na svou první kampaň v roce 2004, při níž leckdy cítila hořkost. Potkávala ženy, mnohé úspěšné, jimž politika byla nejen lhostejná, ale i odporná. Důvod despektu si vysvětlila i tím, že ženám chybějí v politice idoly. Ženské idoly. Ačkoli ženám političky chybějí, "nekroužkují" je, volí většinou muže.

Ženy v číslech

Podle CVVM se letošních voleb chtělo určitě či spíše ano zúčastnit 56,9 procenta žen, o čtyři procenta méně než mužů.

V roce 2006 přišlo k urnám 61,5 procenta žen a 68 procent mužů. O politiku se podle dat ze stejného roku hodně zajímalo 42 procent mužů a 24 procent žen. Pevnou psychologickou vazbu k politické straně mělo 47 procent mužů a jen 34 procent žen.

Dva měsíce před minulými volbami si už z volebního menu vybralo 66 procent mužů a 60 procent žen, naopak 30 procent z nich se rozhodlo až v posledních dvou týdnech. Ale, jak říká Jana Hamanová z SC&C, je otázka, zda této deklaraci můžeme úplně věřit.

To třicátnice Monika se o to aspoň snaží: "Strašně bych chtěla zaškrtnout nějakou ženskou kandidátku, aby se v parlamentu objevilo několik ‚bab‘, které budou bez partičkování řešit věci tak, jak by je vyřešila každá rozumná hospodyně. Jenže na volebním lístku té mé strany se zatím vždy na volitelných pozicích objevovaly ženy, které ve mně probouzely vnitřní neklid. Minule jsem jednu zakroužkovala, dopředu však hlásala, že se nechala zapsat jen do počtu. Neprošla. Tak příště."

Naopak režisérce Heleně Třeštíkové je lhostejné, zda je politik muž či žena. Dá na slušnost, důvěryhodnost a pevnost názorů. "S mým mužem o politice mluvíme a občas se neshodneme. Ale nepřesvědčujeme se, svobodně setrváváme na svých pozicích."
Tytam jsou totiž časy, kdy ženy volily stejně jako manželé.

Venuše versus Mars

Říká se: ženy jsou z Venuše, muži z Marsu. Příroda to tak zařídila. Máme jiné mozky, jinak vnímáme. Proto i jinak volíme. "Ženy víc emocionálně, intuitivněji, podrobnosti politiky je moc nezajímají," tvrdí sociolog Lukáš Linek.

Muž-lovec má větší přehled o široširém prostoru kolem sebe, žena-sběračka plodů zase větší smysl pro detail. Maminka brněnského politologa Lukáše Valeše si například vždy všímala, jaké kravaty nosí ten mužný Jan Kalvoda.

Ženy také lépe čtou ve tvářích lidí, snadněji odhalí lež a víc jim vadí. To je pro politiky handicap. A další rozdíl: žena jako jemnější tvor má větší soucit se slabšími, diskriminovanými, hlubší citlivost pro témata, která se dotýkají rodiny, zdraví či ekologie. Proto spíš preferují sociálnější strany, například socialisty, zelené či lidovce.

Tyhle strany měly skutečně podle zjištění Factum Invenio před dnešními volbami u žen větší podporu. Ale jen nepatrně a nemuselo to vydržet. Levice by se neměla moc radovat, ženy v kapse nemá. Sociálnější volba žen není přírodní zákon. Dokumentaristka Olga Sommerová (i ona kandiduje za zelené) nekompromisně říká: "Ženy by přirozeně měly víc tíhnout k levici. Ale pro samostatně myslící osobnosti je česká levice nepřijatelná. Jak populistická sociální demokracie, natož KSČM."

A opravdu, komunisty (podobně jako kdysi Sládkovy republikány) stabilně volí víc mužů než žen. Je to prý proto, že muži za totality obsazovali vysoké posty v armádě, v podnicích a dodnes vzpomínají na staré časy, kdy stačilo bouchnout pěstí do rudého stolu...

Jen tak mimochodem, je zajímavé, kolik výrazných žen za zelené kandiduje či je podporuje – Šiklová, Sommerová, Meda Mládková, Lenka Dusilová, Olga Špátová, Tereza Brdečková, Irena Obermannová...

Klausovky, havlovky...

Zkusme se teď podívat na volby očima psychologa. Ženy mají podle Jeronýma Klimeše menší nutkání vytvářet bojová uskupení, spíš si volí mužské politické vůdce. U nich pak oceňují i takové drobnosti, jako je rodina či sex-appeal. A vzpomínáte si ještě na romantická 90. léta?

Ženy u voleb

Žena jako jemnější tvor má soucit se slabšími, diskriminovanými, hlubší citlivost pro témata, která se dotýkají rodiny, zdraví či ekologie.

My ženy jsme se dělily na klausovky, havlovky, dienstbierovky. I díky Klausovi to byly ženy, kdo tehdy pomohl občanským demokratům, tedy pravici, k vládě. Podobně jako americké ženy dostaly do úřadu amerického prezidenta Obamu. O tom si ODS už může nechat jen zdát.

Však také žádné nečasovky, paroubkovky, liškovky nejsou. Snad jen schwarzenbergovky. Jiřina Šiklová to vysvětluje nejen tím, že ti páni tenkrát vypadali vážně dobře. Zná i vědečtější důvody: "Ženy na počátku 90. let byly ještě těmi, kdo se sociálně ‚nehýbal‘. Kryly záda svým mužům, pomáhaly jejich rozletu a nástupu ‚do pozic‘."

To se změnilo. I ženy se už sociálně rozvrstvily. Dají tedy víc na to, když je politik šarmantní? vracím se otázkou k údajně povrchnějšímu pohledu voliček. "No jistě," říká Šiklová, "ale to dají muži také!"

Ale sympatie nejsou vše, ženy dokonce víc než muži preferují zkušenosti kandidátů. A jak uvádí loňská evropská studie o ženách a volbách do europarlamentu, vizáž a pohlaví kandidujícího nehrají nijak zásadní roli.

Tajemný Nečas a buldozer Paroubek. Miláčkem je kníže

Drobné rozdíly ve vnímání politických lídrů u ženského a mužského publika tu však přece jen jsou. Podle průzkumu Medianu z loňského léta, před zrušenými volbami (neuvádí ještě Radka Johna), byly "pohlavní" karty rozdány následovně. Topolánka více podporovali mladší, vzdělanější muži. Důvod: plnil program strany. Pro ženy byl "chlap s gulama" sice kompetentní politik, ale ty způsoby!

To Petr Nečas je jiný: dalo by se říci suchar, s kupou dětí, sex-appeal sněhuláka. Ale ODS si zjistila, že ženám na rozdíl od mužů sedí víc. Je slušný, neagresivní a nejedna volička může dokonce dumat, co se pod tou seriózní slupkou skrývá za tajemství.

Jiří Paroubek naopak odkryl téměř vše. Ke své škodě. Míval u voliček větší štěstí než Topolánek. Oceňovaly ho hlavně starší ženy s nižším vzděláním, zosobňoval stranu pro obyčejné lidi. Jenže si to pokazil. I ČSSD dnes ví, jak hodně ženám vadí jeho obraz sebestředného papaláše. Napadá mě, zda útoky na něj nemohly u žen vyvolat ochranitelský pud. Na koho se útočí, toho mateřsky brání.

U Jiřího Paroubka to však příliš nefunguje. Buldozer soucit nevzbudí. A u voliček si uškodil i výměnou manželek. Především u starších, a ty k volbám chodí. I když, jak si v ČSSD zjistili, billboard s manželkou Petrou a miminkem u většiny "testovaných" žen (asi 60 procent) navozoval spíš pocit domácího štěstí než vzpomínku na manželskou rošádu.

Volební právo žen

O práva žen včetně volebního usilovaly ženské spolky už v 19. století. Teprve v roce 1890 bylo založeno první dívčí gymnázium Minerva a v roce 1897 bylo ženám povoleno studium na filozofické fakultě. Z prvních svobodných voleb na našem území v roce 1907 byly ženy ještě vyloučeny. Sociální demokrat Šmeral tenkrát napsal: "Nejvzdělanější žena nemá ani stín toho práva, které má každý i nejnevzdělanější muž."

Velkým zastáncem volebního práva žen byl i profesor Masaryk, ovlivněný mimo jiné svou americkou manželkou, ženská práva považoval za součást otázky lidských práv. Po vzniku samostatné Československé republiky získaly ženy nejen právo studovat na všech vysokých školách, ale nová ústava z roku 1920 jim jako jedna z prvních v Evropě přiznala i volební právo. Poprvé volily už o rok dřív v komunálních volbách. Například Finsko přiznalo ženám právo volit už v roce 1906, Lichtenštejnsko naproti tomu až v roce 1984.

Komunistu Filipa by za náčelníka brali spíš páni důchodového věku. Cyril Svoboda osobně ženy nijak nezaujal, vnímají ho stejně jako muži, KDU boduje kvůli tradičnímu programu, ne kvůli předsedovi. A právě lidovci mají trvale větší podporu voliček.

Ondřej Liška coby mladý muž příjemných způsobů a zelené myšlenky přesvědčil muže a ženy stejnou měrou. Podle jeho osobní zkušenosti ho na ulici oslovují hlavně starší ženy. Možná proto, že takhle nějak by si představovaly své syny: vzdělané, neagresivní a se stranou, která myslí na zdravé životní prostředí i ochranu menšin.

Jediná žena mezi loni zkoumanými lídry, Jana Bobošíková ze strany Suverenita, by teoreticky měla mít víc příznivců mezi muži než ženami. Opak byl pravdou. Žen příznivkyň měla dvakrát tolik. Až na to, že mezi těmi, kdo k volbám moc nechodí.

Nakonec si nechme letošního krále srdcí voliček, Karla Schwarzenberga. Ženy se shodují: čestný, šarmantní, občasné schrupnutí a sprosté slovo od něj neurazí. Mladým připomíná dobře vychovaného otce, starším zašlé časy mužných pánů. Jeho politický "pobočník" Kalousek k tomu říká: "Krom toho, že mu závidím, objektivní studii, proč tomu tak je, nemám. Asi vrozená noblesa a gentlemanství přemýšlivé dámy přitahují." A jen si, přemýšlivé dámy, zkuste představit, že by polštářek Spím s Karlem chtěli mít i Petr, Jirka, Cyril...

Nápoj politické lásky

Ale vraťme se ke způsobu, jímž strany namíchaly nápoj lásky pro ženy – voličky. Většinou vsadily na osvědčený recept: vraž do toho rovnost žen, stejné příležitosti i odměnu za práci, ochranu rodin, podporu v mateřství, vzdělání pro děti, lepší životní prostředí, sladění rodinného i profesního života, snadnější návrat matek do práce...

Je to logické. Mateřství je jejich nejzranitelnějším obdobím, tehdy čekají ochranu a pomoc státu. Ostatně ženy jsou praktické bytosti, zajímá je osud rodiny a ty osvícené i spravedlnost ve společnosti.

Potvrzuje to i postřeh ze štábů kampaně ODS a ČSSD, překvapivě shodný: když šlo o "volbu hlavou", u žen bodovaly. Když došlo na "volbu srdcem", ztrácely. Podobnou zkušenost má TOP 09, aniž by mířila kampaní na ženy. "Říkáme drsnou pravdu a kupodivu na ni reagují víc ženy." Patří k nim i pětasedmdesátiletá Jana: "Volím stranu, která splatí dluhy, na sladké sliby mě nenachytají."

Že by ony ženské emoce nakonec u uren až tak nefungovaly? Uvidíme. Jak říká italské přísloví, do žen a do melounů nevidíš.

P. S. Můj osobní vzkaz politikům na závěr. Lenka včera volila, ale ne pro vaši důvěryhodnost. Zde je důkaz od ní: "S volbami a politikou to mám jako s žebrákem. Neumím mu hodit korunu a jít. Buď dělám, že tam není, nebo se s ním dám do řeči, ztratím hodinu a ještě mě to přijde draho. Politika mi připadá jako on. Nemytý, nemocný a prohnaný. Letos poprvé k volbám jdu. Slíbila jsem to Janě Bendové. Jestli se nakonec umažu a nakazím, odnese si to ona. Budu si s ní chodit o politice povídat."

Jak se rozhoduji, koho budu volit

Kateřina Cajthamová, lékařka: Do minulých voleb jsem měla jasno, teď se rozhlížím mimo velké strany. Poslouchám názory lidí, kterých si vážím, ale rozhoduji se sama. Charizma u lídrů považuji za nebezpečnou a zavádějící charakteristiku. Hitler a Stalin měli prý úžasné a kam přivedli svět? Naopak Jan Fischer působil bez snahy vybudovat si pověst charizmatické osoby a odvedl kus výborné práce. Kroužkuji. Přeji si, aby z prvních míst kandidátek vymizeli zprofanovaní lídři a – ano, žen je v politice minimum, proto je vybírám.

Jana Fesslová, paralympička: Doma o volbách mluvíme, ale rozhoduju se sama. Charizma pro mě má Petr Nečas. Je otevřený, mluví pragmaticky, nic neslibuje. Kandidáty kroužkuju. Řídím se tím, jak koho znám. Zda jde o muže nebo o ženu, není rozhodující.

Lenka Tomešová, manažerka: Radím se s partnerem i přítelkyněmi, ale rozhoduju se sama. Oslovuje mě Petr Nečas. Je uvážlivý, ale rozhodný, používá především fakta, která vysvětluje bez emocí a útoků. Asi bych měla fandit ženám, ale zásadní je, co ten člověk umí.

Monika Žídková, modelka: Na tom, koho volit, se s manželem shodneme, spíš probíráme, kdo by měl co zlepšit. Politika s opravdovým charizmatem nevidím, chybí mi někdo, komu bych mohla bez výhrad věřit. Nekroužkuju, volím stranu. A ženy? Moc jsem jich na kandidátkách nenašla.