Ještě v minulém století bylo pro dámu nepřípustné vyjít ven bez klobouku. Ačkoliv se doba zvolnila a současné ženy už klobouky příliš nenosí, stále se mezi námi najdou nadšenci, kteří pokrývky hlavy s láskou vyrábějí a udržují starobylé řemeslo. Jednou z nich je i modistka Hana Škorpilová.
„Než jsem se dostala k výrobě klobouků, bývala jsem krejčovou. Ve škole jsme se všechno učili šít ručně. To mi taky dalo dobrý základ pro práci s modistickým materiálem, kde jsou šikovné prsty prostě třeba.“
S Hankou, zkušenou modistkou a vedoucí kloboučnických kurzů, jsme se sešly v jejím ateliéru poblíž hlavního nádraží v Praze. Mým cílem bylo vyrobit elegantní klobouk ve stylu Kate, vévodkyně z Cambridge. Bylo jasné, že to nebude jednoduchá záležitost. Nakonec jsme se musely sejít třikrát, abychom výrobu klobouku dovedly do zdárného konce.
Den 1.
Předlohou nám byl starší klobouk tyrkysové barvy, v našem případě ale měl být červený. Hanka donesla kloboukové polotovary z parasisalu. Klasický sisal je textilní vlákno, které se používá na lana, ale je to také jeden z materiálů pro výrobu letních klobouků a fascinátorů, parasisal je pak o něco dražší variantou – jde o tkané sisalové vlákno a jeho výroba je samozřejmě náročnější. Paní Hana oba materiály objednává až z Filipín.
Začaly jsme tedy barvením původně bílého polotovaru na zářivě červený. Kromě budoucího klobouku se do vody s barvivem na textil přidá i stuha, kterou budeme náš výtvor lemovat.
„Za tu dobu, co dělám klobouky, jsem přišla na různé finty, které mi ulehčí práci,“ prozrazuje Hanka, zatímco máchá již obarvený polotovar v octové vodě a následně ve škrobu za pomoci asijských jídelních hůlek.
Kloboukové kreace v Ascotu |
Já jsem dostala za úkol potáhnout kloboukovou formu igelitovým sáčkem. „Formy jsou dost drahé a navíc špatně sehnatelné. Většinou se dědí nebo vykupují od starších modistek.“ Je tedy důležité, aby nepřišla k újmě. Budoucí klobouk natahujeme na formu. Pak ale přijde ta obtížnější část – musíme shora ke klobouku přibít pomocí kladívka a pevných ocelových hřebíků kousek tenkého lana, aby se nám vyrýsovala efektní rýha, díky níž bude můj klobouk ještě elegantnější. Chce to dost obratnosti, abychom nepoškodily ani klobouk, ani formu, a tak mě Hanka při této práci brzy střídá.
Z druhé strany je pak třeba klobouk k pevné dřevěné formě přichytit připínáčky. Ani to není o moc jednodušší. Jde to ztuha a prsty už po pár připínáčcích začínají bolet a otékat. Pro dnešek končíme. Máme za sebou asi šest hodin intenzivní práce. Teď už jen zbývá počkat do zítřka, až klobouk na formě vytuhne. Dostala jsem ale od paní Škorpilové domácí úkol – z pruhů saténu mám stříhat okvětní plátky, které pak využijeme pro tvorbu dekorativních růží. To opět zabere několik hodin, nejde totiž jen o stříhání, ale každý plátek musím ještě zacelit nad plamenem svíčky. Jejich počet jde do stovek kusů, aby byly květy opravdu bohaté.
Den 2.
Další den se scházíme brzo ráno, čeká nás totiž opět spousta práce. Přes pečicí papír žehlíme klobouk a z odstřižků tvarujeme jakousi „vlnu“, kterou na něj budeme přišívat. Nejtěžší úkol, tedy stáhnout náš výtvor z formy, vypadá na pohled jednoduše. Ve skutečnosti s tím mám ale velký problém a opět mě zde musí vystřídat modistka. Bez formy vypadá klobouk velice křehce a zdaleka ne úplně. Je třeba jej vyztužit modistickým drátem, aby držel tvar. Vše se přišívá a modeluje ručně, stroje nám v tomto případě žádný úkon neulehčí. Klobouk průběžně lakujeme, aby nepřišel vniveč při rozmarech počasí.
Na řadu pak přichází už předpřipravené okvětní plátky. Do ruky dostanu lepidlo a vše pečlivě slepuji k sobě. Výsledkem a odměnou jsou mi opravdu bohaté a krásné květy. Všechna ta práce určitě stála za to.
Hanka mezitím pracuje na svých rozdělaných projektech. Za ty dva dny se z nás staly téměř kamarádky. Povídáme si o různých obyčejných tématech, ale i o tom, jak to mají modistky v dnešním světě těžké.
„Spousta žen nemá dost odvahy nosit takový klobouk, necítí se dobře, když přitahují pozornost. Zákaznic je pak relativně málo, ale jsou věrné. Když jednou propadneš kouzlu klobouků, už tě to nepustí,“ svěřuje se. Dalším problémem je podle ní to, že lidé neumí ocenit ruční práci.
„Podle mnoha lidí jsou klobouky předražené. A taky si často myslí, že je my modistky budeme prodávat za cenu materiálu. Nevidí ale ty hodiny práce, které musíme nad každým kloboukem strávit.“ Klobouk, který vytvářím já, by měl hodnotu asi čtyř tisíc korun. Když ho vytvářím sama, najednou tu částku naprosto chápu.
Den 3.
Dnes jsem u Hanky v jejím útulném ateliéru v Jeruzalémské ulici jen na skok. To poslední, co nám totiž ještě zbývá, je sešít jednotlivé části dohromady. Společně za pomoci zrcadla vše aranžujeme tak, aby výsledek byl co nejhezčí. Tentokrát jsou mými pomocníky jehla a nit. Pod rukama mi vzniká opravdu honosný výtvor. Po dvou hodinách šití je hotovo.
Obě jsme s výsledkem nadmíru spokojené. S pocitem dobře odvedené práce se loučíme a já Hance slibuji, že se za ní zase určitě zastavím na nějaký jiný kurz. Aby se můj výtvor neponičil, odnáším si ho rovnou na hlavě. Na ulici mě lidé zastavují a klobouk chválí.
„Slečno, máte moc krásný klobouk, já opravdu obdivuju vaši odvahu tohle nosit!“ oslovuje mě starší pán s nákupní taškou. Zdvořile mu děkuji a v duchu si říkám, že paní Hana Škorpilová měla pravdu: kouzlu klobouků se propadá napoprvé a navždy.
