Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Jak poznat sociální fobii? Příznakem může být bušení srdce i zadrhávání

  • 11
Když je strach tak velká zátěž, že nám znepříjemňuje život, měli bychom jej léčit. Trpíme totiž fobií. Většina z nás si pod fobií představí hrůzu z pavouků, výtahů či třeba otevřených prostor. V posledních letech však přibývá i sociálních fobií – strachu z kontaktu s jinými lidmi.

I když si třeba uvědomujeme, že náš strach je nesmyslný, nemůžeme si pomoci. To je případ i desetileté Šárky.

Ta začala navštěvovat herecký kroužek, moc ji to bavilo a byla dost dobrá. Proto dostala hlavní roli. Pak přišel velký den D, kdy mělo být představení. Jakmile se začal sál plnit lidmi, Šárku ovládl strach. Na jeviště sice na naléhání lektorky vystoupila, ale nevydala ani hlásku. Roli nezahrála ani ten den, ani o měsíc později. Při zkouškách byla skvělá, před publikem však vystoupit nemohla.

Dívka trpěla takzvanou izolovanou fobií – strachem z veřejného vystoupení. Bylo to sice hodně nepříjemné, avšak řada lidí se potýká s mnohem složitější formou, kdy je podobné obavy ovládají při většině sociálních kontaktů.

Co to je vlastně sociální fobie?

Fobie je chorobný strach. V případě sociální fobie jde o strach a vyhýbání se situacím, kde člověk může být pozorován a sledován druhými lidmi. Může tedy jít o vystupování na veřejnosti, kontakt s cizími lidmi včetně telefonování, pití a konzumace potravin na veřejnosti. Postižený je přesvědčen, že druzí lidé vnímají jeho obtíže a podle toho ho hodnotí. Ke stanovení diagnózy sociální fobie je ale nutné předem vyloučit jiná závažná duševní onemocnění, jako jsou schizofrenie, deprese, paranoidní porucha a porucha osobnosti.

„K sociální fobii jsou více disponováni lidé, kteří od dětství reagují úzkostně, či ti, kteří mají nedostatek sociálních dovedností,“ říká lékařka Dana Dufková, psychiatrička z Polikliniky na Národní v Praze.

„To znamená, že je nezískali v rodině, nerozvinuly se u nich či je zapomněli vinou dlouhodobé nemoci nebo v důsledku nějaké jiné izolace.“ Sociální fobie se vyskytuje stejně u mužů i žen, u jakkoli vzdělaných a nezávisle na sociální situaci.

Nepřekonatelný strach lze léčit

Většina lidí postižených sociální fobií se považuje za stydlivé a své problémy přisuzuje trémě. Fobie nás však ovládá psychicky i fyzicky. Jakmile se setkáme s předmětem fobie, přichází nervozita, neklid a obavy, že nad sebou ztratíme kontrolu, omdlíme, nebo dokonce samým strachem zemřeme. Srdce nám buší tak, až nám málem vyskočí z těla.

Můžeme mít sucho v ústech, bolesti břicha, pocity tíhy a svírání na hrudi či mravenčení v končetinách. Výjimkou nejsou závratě, návaly horka a chladu, točení hlavy. Ve chvíli, kdy domnělá stydlivost již přesáhne běžnou normu a narušuje náš život, bychom měli podle psychiatričky Dufkové kontaktovat odborníka.

„Terapii sociální fobie provádí ruku v ruce psychiatr s psychologem. Psychiatr nasadí antidepresiva a psycholog provádí takzvanou odvykací léčbu. V ní bude postiženého postupně vystavovat tomu, co fobii vyvolává. Expozice nebezpečí však musí probíhat pomalu a pouze za dohledu odborníka,“ konstatuje psychiatrička.

Pokud se však domníváme, že fobii zvládneme sami, musíme své sociální dovednosti trénovat. Například se opakovaně na ulici ptát cizích lidí na cestu, kolik je hodin apod.

A stejně tak tomu bylo i se Šárkou. Nejprve hrála jen před svými spolužáky na kroužku a při vystoupení pomáhala s organizací. Pak lektorka vymyslela do pohádky, kterou hráli, další roli.

Šárka měla pronést dvě věty, pokud by je ale neřekla nebo vůbec nevystoupila, nic by se nestalo. Nešlo o žádná důležitá slova. Ale dívka to zvládla. Přibyly tedy další věty a počátkem tohoto školního roku si Šárka sama vybrala v nové hře jednu z hlavních rolí a nejenže ji zvládla, byla v ní skvělá.

Příznaky sociální fobie

Tělesné: Bušení srdce, třes, sevřený krk, pocení, zrychlené dýchání, červenání, svalové napětí či ochablost, závratě, pocit tlaku v břiše, pocity na zvracení

Chování: Vyhýbání se obávaným situacím, mlčení, tichá nebo rychlá řeč, zadrhávání, člověk nevydrží na místě – přešlapuje, útěk z místa

Subjektivní:

Myšlenky - (Budu všem k smíchu! Budu vypadat trapně. Co mám teď dělat? Bože, co když mě nic nenapadne... Já to nevydržím! Musím pryč, hned!

Emoce - (Strach, úzkost, hněv – na sebe i na druhé, stud, bezmoc...)

Vnitřní přesvědčení - (Vždy to dopadne špatně – jsem tak zranitelný! Vím, že se příště budu cítit ještě hůř! Úplně ztrácím kontrolu, to, co cítím, se nedá vydržet.)

Důsledky: Vyhýbavé a zabezpečovací chování, strach z toho, co přijde, ubývání sebedůvěry

Článek vyšel v květnovém vydání časopisu Zdraví.