Kazdy tu intenzitu vnima jinak. Muj byvyly pritel mi po viberu psal tak, ze jsme psanim stravili treba hodinu denne a zarlil, kdyz jsem vyjmecne chtela jet s partickou na vikend nebo jit s kamaradkou na pokec. Ted mam zase totalniho introverta, ktery kdyz se dlouho nevidime, nema potrebu psat vubec (proc, kdyz neni treba nic resit) a kdyz uz neco vypoti, neni to zrovna projev vrelych citu. Ani jeden extrem mi nevyhovuje, potrebuji nekoho, kdo rad komunikuje a nema problem napsat neco hezkeho a mileho, ale zaroven se nechame vzajemne dychat. Asi chci moc....

Zenska nevi co chce...

Ženy to sice dělají, ale muži taky I oni by si měli uvědomit, že musí nechat ženu dýchat, respektovat její soukromí a nesnažit se s ní být nonstop v kontaktu...

Jejich chyba, že se zamilují do chladné ženy.

No manžla jsem nikdy jako kamarádku "nerespektovala". Protože nemám kamarádku, kterou bych respektovala víc než mého hodného pohledného muže Asi jsem ze staré školy

My máme v práci v ostříleném a lehce cynickém mužském kolektivu jednoho zajíčka (mládence), pro slečny zřejmě velmi atraktivního, protože ten je loven, přesněji řečeno štván bez vydechnutí. Dokonce k nám teď pravidelně chodí i dámy, které do té doby netušily, kde sedí vývoj.

Nedávno měl soukromý hovor, který se nedal tak úplně přeslechnout a bohužel jsme slyšeli i některé perly od volající. Po skončení hovoru povídá kolega: "Hrůzostrašný! Sorry, ale nedal si nám šanci neslyšet. Ty woe, ty snad chodíš s Glumem! To bylo samé milášššku, zlatíššško..... Kolik jí, prosím tě, je? Čtrnáct?"

Mládenec jen pokrčil rameny a odvětil: "Sedmadvacet. Ve skutečnosti je to ještě horší. Ze začátku to šlo, až teď začala takhle magořit. Původně jsme spolu ani nechodili, považovali jsem jeden druhýho jen za fuckbody, ale jakmile se to posunulo dál, tak to končí až sedmi stovkama sms za měsíc a to se vidíme obden."

chudák kluk..

Když jsou zamilovaní oba, chtějí být spolu co nejvíce. Někomu to ve vztahu vydrží měsíc, jinému rok a ti nejšťastnější to tak mají celý život. Není nic krásnějšího, emotivnějšího vzrušujícího, než být opitý láskou. Láska je přeci to, že je nám s tím druhým dobře, to co cítíme, potřebujeme v tu chvíli víc, než pomalu vzduch a vodu. Pak ty zamilované spolu baví a napňují takové věci a činnosti, které dříve sami nebo s nemilovaným partnerem nedělali a nebavili je. Takže si myslím, že pokud se oba milují, existuje v tu chvíli pro ně jen ten druhý a kolem je jen vesmír, pak se nemohou odradit. Sladit si navzájem logistiku dvou životů, aby se vše pak vešlo do jejich společného, se dá vždycky, když má jeden druhého rád. Můj názor a pohled na lásku..

i vy romantiku ;-)

Musím se přiznat, že mi začíná postupně víc a víc vadit neupřímnost, přetvářka a faleš. Vím, je to naivní a možná i hloupé, ba co víc nebezpečné, kdyby lidé na sebe byly upřímní, ale přesto se mi tato utopická vize zamlouvá víc než: hrajte, že jej tak nezajímáte, neříkejte co si myslíte, snažte se ze sebe dělat nedostupnou ...atd. Přetvářka a faleš, které je plno nejen ve vztazích milostných, ale také pracovních a všeobecně mezilických, mi zavání kalkulem a manipulací.

Nebylo by třeba pěknější říci: Miláčku, já tě tak miluji, že na tebe pořád musím myslet, proto ti píšu....

tak to je naprosto přesné.

Nějak jsem nepochopil, proč byl ten článek vlastně napsán. Na to člověk nemusí být psycholog, aby tohle věděl (až na princip "předmět své zamilovanosti berte jako kámošku", což je nesmysl).

Asi jsem divnej, ale mne pozornost partnerky naopak vzrusuje.

No to jo, ale tady jde o pozornost, ktera nenechá druhého dýchat. Jinak si myslím, že respekt je základem každého vztahu, který má za něco stát

Jo táááák proto to nevychází.....

Četl jsem jedno krásné přirovnání. Žena je propast a muž se k ní přibližuje. Ona v něm musí vzbudit důvěru (tím, že se otevře), že do propasti může skočit. A ne, že se propast pohne a přiblíží se k muži, který logicky zdrhne, anebo jej dokonce pozře. Ženský princip je pasivní, jemný, temný, přijímající, otevřený, nikoli aktivní, světlý, pronikající, zaměřený.

ježiši ...