Je čtvrteční noc, čtyřiadvacet hodin před dálkovým pochodem Boubín - Libín- Kleť (BLK), a já konečně vyřešil dilema, zda vzít tvrdé trailové boty na měkký podklad, nebo měkké silniční boty. V diskuzích se píše, že trať tvoří terén i asfalt. Přece jen 106 kilometrů s převýšením 3300 metrů není 20 kilometrů. Tuplem pro běžce, který běhá půl roku a nejvíc dal 49 kilometrů minulý víkend. No nebudu to natahovat. Rozhodl jsem se pořídit si nové trailové boty na tvrdý povrch. Asics gel Fuji Pro. Za dvě hodiny bych měl vyrazit na závod a tak začínám balit. Připravím si vše potřebné včetně náhradních bot. Boty zaberou většinu místa v batohu, tak beru jen tři tyčinky s rychlým cukrem, peníze, rukavice, náhradní ponožky, power banku, náplasti, foťák a dvě láhve.
Po dvou hodinách jsem v Boršově nad Vltavou. Tělocvična je plná připravujících se závodníků. Říkám si, je večer, údolí, šest stupňů. Vezmu si běžecké tepláky, ale téměř všichni mají elasťáky a pár střelců vyráží v kraťasech. Proboha vždyť v noci budeme zdolávat vrcholy Šumavy a je konec října.
Autobusy nás dovezly do Vimperka na start. Jsme tu 25 minut před startem a musíme čekat. Dostaneme lehký výklad trati a čekáme. Víc jak 100 odvážlivců pocupitává. Tak už je pátek 23:00 a začíná nekonečná štreka. Čelo vybíhá tempem jak na desítku. Moje základní pravidlo bylo neuhnat se hned na začátku. Po dvou kilometrech mi to nedá, utrhnu se od skupiny, chytnu tempo a hned první menší kufr. Před lesem se otočím a nemůžu se vynadívat. Údolím se line řeka světélek. Stoupání je stále prudší, už se jen jde. Stoupáme neuvěřitelných deset kilometrů na nejvyšší bod trati a to Boubín (1362 m.n.m.). Následuje technický seběh do údolí, kde je tajná kontrola.
Začíná nové stoupání a já jsem si našel nočního kamaráda. Po chvilce se přidá ještě jeden. Kecáme o běhání, osobním životě, oblečení, Miloši Zemanovi... Ne a ne, nenechám se vtáhnout do politické debaty. Poslední, co se mi chce probírat ve dvě ráno uprostřed lesa, je Miloš Zeman. Čas utíká a jsme na vrcholu Bobíka. Říkal jsem si: Bobík, to bude nějaký hrbolek, a on má 1264 m. n. m. Ruce prochladlé, záda zpocená. Při sestupu se dostáváme na křižovatku, ale značení nikde. Naštěstí nás kolega vede podle GPS. Bohužel cestou posetou několik centimetrů vysokými stonky od lísky. Líska trefila kloub, špačku, ale přece jen je to lepší jak bloudit.
Noc utekla jako voda a my jsme ve Volarech u hřbitova na první občerstvovačce. Teplý čaj, pivo, buchty, sušenky, ovoce, chleba se sádlem, bagetky, sušenky. Občerstvovačka na jedničku. Po vydatné snídani naberu nové síly a běží se mi tak nějak líp. Můj noční kamarád má bohužel rychlejší tempo a v lese to vzdávám a pomalu mi mizí. Svítá a já už mám horší tempo. Běžím už jen hezké rovinky, nebo mírné seběhy. Pomalu začíná stoupání na Libín. Chválím se za nápad vzít si ty nové hole od Fizanu. Bez nich by bylo to stoupání utrpením. Vylezu na rozhlednu Libín, abych zjistil, že sem na ní vůbec stoupat nemusel. Hrozná klendra a vítr, ale ten pohled stojí za to. Vymetená obloha a pode mnou koberec mraků z kterého občas vystupují vrcholy kopců. Ten vítr mi ale dal zabrat. Z Libína je klesání. Zahřeji se až na další občerstvovačce. Přibylo i kafe a teplá polévka. Doplnění energie, pomalý sestup a krásné slunečné počasí mě vyhecuje k běhu, ale jak začneme zase stoupat, jdu. Míjí mě běžec, tedy já se furt někde s někým míjím, ale tenhle má po 50ti km tempo. Prohodíme pár slov a říká, že mu jede v sedm autobus a rád by ho stihl. Frajer!
Dopoledne uteklo jako voda a je tu třetí občerstvovačka. Tentokrát v hospodě a hospoda je past. Dávám si polévku a malé pivo na kuráž. Jak si objednám hlavní chod, budu čekat, vytuhnou mi nohy a přijdu o ten krásný slunečný den. A tak pokračuji a trasa se stává běhatelnější, ale mě už to moc neběhá a hlavně už deset kilometrů mám bolest na levém lýtku. Pálí mě spodek chodidla od nových bot. Sakra, to je jak kdybych běžel po šmirgl papíru. To jsem si vzal nějaké nové super ponožky od Pumy a teda úplně na nic. Beru staré osvědčené Asics a je to trochu lepší, ale jak je jednou ta kůže podrážděná...
Čas běží, já jdu. Občas popoběhnu, ale tak nějak to vše začíná bolet a ta cesta na Chvalšiny se neuvěřitelně klikatí. Do toho sem chytil vlka. Já se namazal vazelínou snad všude, jen tam ne. Před Chvalšinami mě míjí běžec s úctyhodným tempem. Říkám mu, že ještě běží, a on odpovídá, že už běží. Tohle bych si chtěl zkusit příští rok. Šetřit síly do poloviny a pak si to takhle dávat. No každopádně mi dá magnesium na křeč a mast na vlka. Děkuju!
Vlk ze začátku pálí víc, časem ale zmizí. Ale co zůstává je vlčí hlad, ten zažene až Vietnamec ve Chvalšinách. Litrová kofola, banán, bageta a sezamová tyčinka. Přemýšlel jsem, žy bych skončil, ale přísun energie a podpora od přátel mi dodají odvahu na poslední kopec Kleť 1082 m.n.m. Stoupání trvá dlouho, ale tak nějak to jde. Už je to takový monotónní pohyb. Jen nevím, co s tou petkou od Kofoly, a tak jí táhnu až na vrchol. Trochu mě mrzí, že jsem nestihl západ slunce, a to jen o pár minut, ale ono to už moc nejde.
Začíná se smrákat. Čeká mě další studená noc. Měl bych si vyndat čelovku, ale přijde mi to nesmírně namáhavé a U Modrého obrazu pod Kletí je další občerstvovačka. Tam si ten batoh musím sundat, tak tam si ji vezmu. Stále je větší tma a já už skoro nic nevidím. Jestli ji teď nevyndám, tak akorát někde zakufruju. Dobíhám na občerstvovačku a mám přes vyčerpání docela dobrou náladu. Teplý čaj a domácí buchty jsou balzám na žaludek, ale ta zima.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Těžkopádně sbírám nohy a vyrážím. Po chvilce mírného stoupání se prohřívám a chytám už třetí dech. Sledování trasy se slábnoucí čelovkou drží mé smysly v pozoru. Po kilometru měla být neživá kontrola a nikde. Sakra já ji asi někde přehlédl. No možná bude až dál. Klesám až dorazím k lavičce Pod Granátníkem. Koukám do itineráře. Pod Granátníkem musím doleva po červené (silnice). Silnice tu je, ale červená nikde. Tak asi bude za chvíli. Cupitám z kopce. Běžím trochu jak retardovanej. U cesty mě pozorují dvě svítící oči blízko u země. Hm, asi liška. A už skrz stromy prosvítají lampy. To bude Zlatá Koruna, pak už jen 15 kilometrů podél řeky. Si říkám, že to tu vypadá jak ve Vyšným a po chvíli vidím Český Krumlov. Sakra, dlouhej kufr a ještě celej z kopce. Ne, chodidla mám jak na jehlách, zima mi je, lýtko opět v křeči. Volám prarodičů kvůli odvozu a pořadateli kvůli odstoupení.
U domu musím přejít sto metrů a rozklepu se zimou. Tělo má trochu problém s termoregulací. Doma si dám horkou vanu a z ničeho nic začínám klimbat. Došourám se k posteli a usnu na dvanáct a půl hodiny.
Je středa, čtyři dny po BLK a já už se nemůžu dočkat verze Pražské stovky (ta dětská má sedmdesát kilometrů). Za devatenáct hodin sem zdolal 95 kilometrů. Nedokončil jsem, ale užil si krásnou trať plnou emocí, bolesti, ale i hezkých chvil.
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
