Ano, byl to můj největší sen, nic jiného jsem si nepřál mezi dárky objevit.
Byl jsem ochotný oželet nejen dárkovou sadu papírových kapesníků v květinovém provedení, coby obdarování od mé pratety Julie, ba dokonce i osud nepromokavých růžových obalů na knihy od babičky mi byl ukradený. Poplakal jsem si sám nad sebou a nad svojí nemožností a lhostejností, ale to bylo tak všechno, jinak byly všechny mé myšlenky naladěny na nové kolo! Nechtěl jsem ho, protože bych byl sportovní nadšenec nebo snad unešenec na vlně posledních trendů.
Přál jsem si ho z jediného prostého důvodu. Ten důvod byl holka. Ale ne ledajaká. Její rovné, vyžehlené vlasy v odstínu osudově černá se štěpily pod vtíravým pohledem slunce, které rozostřovalo jakýkoliv pohled na ně. Člověk byl jako očarovaný, omámený jejich krásou, tím jedinečným leskem a kontrastem s modrýma očima. Neuvěřitelné. Vždy jsem lapal po dechu když prošla kolem a pohodila svým bohémským účesem, na nikoho se nepodívala, ale stejně měl každý pocit jako by ho rentgenovala těma pomněnkovýma očima a usmívala se každým krokem.
Oslepen láskou jsem neviděl vykouřenou dvacítku cigaret denně či prázdné lahve od levného alkoholu. Pro tuhle dívku jsem chtěl kolo a to z jednoho důvodu. Předvést se. Tahle slečna/žena totiž většinu dne trávila připoutaná k lavičce v místním bavičském centru, hanlivě překřtěném z božské češtiny na skatepark a sledovala ty mozky tupé, vygumované jak namáhají své klouby a otupení láskou k ní se předvádí. Byl jsem stejný případ. S jedním menším problémem. Na kole jsem v životě seděl třikrát.
Ať už se to zdá neuvěřitelné, že puberťák tohoto věku o jezdícím prostředku na dvou kolech jenom snil a jediné, na co se usadil bylo prehistorické pojízdní vozidlo po prababičce, tak to bohužel byla pravda. Nedokázal jsem si představit, jak rotuji na novém kole ve vzduchu, pouštím u toho ruce či se dokonce usmívám! Proto byl mnou zahájen tvrdý trénink.
Obsahoval osvojení si některých gymnastických prvků, každodenní maratón (od domu k 1 km vzdálenému obchodu- na mě olympijský výkon) a výcvik na onom starém kole po prababičce. Posiloval jsem, zatahoval břicho, natahoval svaly, pojídal podpůrné prostředky, popíjel pouze obyčejnou nebo jemně perlivou vodu, v noci nespal, funěl jsem a sičel a to vše, aby si mě všimla. Konečně jsem se dočkal předávání dárků.
Oblékl jsem si na tento okamžik svůj starý kabát po dědečkovi a naleštil černé střevíce. Proto bylo velkým zklamáním, když se kolo neobjevilo ani v poslední miniaturní krabičce (no dobře, tak mohlo být složené do skoro neviditelné kuličky a jestli ne, tak to vynaleznu!).
Propadl jsem tedy hluboké depresi, ze které mě trochu vzkřísila tetička Julie, která mě vzala na dlouhou očisťující procházku až na balkon. Byl jsem tak vykolejený, tak zoufale nešťastný, že jsem odevzdaně sklopil hlavu a vykročil. Neuvěříte mi, co bylo pod plachtou obvykle zakrývající lavičku (můžete hádat třikrát!)! ACH, KOLO! KOLO! Moje kolo, moje milované, nejmilovanější!
Byl jsem štěstím bez sebe a hned jsem vyrazil na okružní jízdu za dívkou mého srdce. Dojel jsem ve zdraví (nepočítejme pozdrav příkopům, srázím a kanálům..) až pár metrů před bránu a usmál se na ni. Jmenovala se Josefína, jak jedinečné jméno právě pro tuhle krásku, ach srdce mi bušilo, že to nešlo přeslechnout. Děkuji Bože, že mí rodiče hleděli při výběru kola na značku. Nenapadá mě jiný důvod, proč by mě ta neobyčejná kráska oslovila. Způsobem si vlastním na mě zahlaholila „hej ty, v tý, no v tý černý kšiltovce, máš zejtra čas? jo? tak ve dvě v parku“ a pak vlasy zahalily její tvář, když se skláněla k zapálení další „plícežroutky“. Byl jsem omámen, očarován, okouzlen a oslepen ještě více. A druhý den jsem si vzal samozřejmě kolo s sebou…
Snažil jsem se zapomenout na dvouhodinové drama, v podobě rozhodování se co si obléknout, čím se navonět a tak, které předcházelo a s jistotou sobě vlastní jsem Josefínu pozdravil a nabídnul jí své rámě. Bylo mi záhadou, proč odmítnula, asi jsem to s tím olejem na tělo přehnal…
Zakotvili jsme na nejbližší lavičce, Josie (chtěla bych jí tak říkal) si samozřejmě hned zapálila a já vycítil svou příležitost. V té době už bylo mnou ovládáno pár prvků jako třeba „jízda po rovině bez držení se“, „přeskok kanálu s úsměvem“ nebo nejexotičtější „jízda kašnou“, kterou jsem se teď chystal předvést. Mé vystoupení bylo zahájeno právě rychlou jízdou po obvodu kašny s pokřiky na mou lásku (typu „to je dneska krásně, co?“), pak bylo přidáno nebezpečné „zvednutí se ze sedátka“ a „puštění rukou z řídítek“. Tak.
Tohle všechno vyšlo a Josie byla mnou natolik ochromena, že típla jen z poloviny vykouřené cígo, zavřela krabku a schovala ji do kapsy. Věřte, nevěřte, já byl naopak tímto gestem natolik omámen, že mi můj následující trik nevyšel zrovna tak, jak bych si to představoval
Nadechnul jsem se pro svůj dokonalý vrut vzduchem. Má jízda byla zrychlena snad pětkrát a když se za mnou už zvysoka prášilo, odhodlal jsem se skočit…
To bylo poslední co si pamatuji. Probudil mě až Josiin hysterický smích, který přivolal celé osazenstvo parku. Jemně jsem ji upozornil ( zapištěl přes celý park), že mě trochu ( šíleně moc) bolí noha. Ta bolest byla tak intenzivní a příšerná, že se to nedalo vydržet a Josie konečně pochopila a vzala do ruky mobil. Napotřetí se konečně dovolala do nemocnice.
Předcházel „omylný“ telefonát kamarádce a policii ČR. Věřte nevěřte, i s policisty se vykecávala snad půl hodiny! Za pár minut přijela sanitka a s ní velice příjemná dáma/sestra v letech( rozumějte: stará protivná vrásčitá babka). Jak mě nakládala, pěkně od plic si zakřičela „to máš z toho machrování, pacholku! Já bych vás všechny zfackovala a posadila k pořádné práci, vy holomci! A co takhle vitamíny, ty žrát neumíš, abys nenamáhal ty své po****né klouby? Ach Bože, kam ten svět spěje!“, a to už se smál opravdu celý park a já odevzdaně zavřel oči.
Otevřel jsem je až při sdělování diagnózy. Doktor se snažil být vtipný a poznamenal „na dvakrát zlomená noha z lásky“. Byl jsem ale příliš vysílen, abych se vzmohl na chladnou, ironickou odpověď a tak jsem to nechal být. Koneckonců, co bych kvůli lásce neudělal. I když je to mrcha největší a vypočítavá, stejně má své kouzlo. To kouzlo osobnosti, své charisma, kterým se dělá ještě tajemnější a čarovnou! Někdy spálí, plamen zhasne a ona v rychlosti odejde, ale mnohdy je tím nejkrásnějším, co v životě jedince jde. A to já znám. Josie vchází do dveří s provinilým úsměvem a krásnou kytičkou v ruce. Možná to nebylo tak marné…
P.S. Jak můžu zažalovat nemocnici za omezování svobody?? Proč mě kruci připoutali k lůžku? Co jsem jim udělal, že jsem se musel v bolestech skácet zpátky, když mě Josie chtěla na přivítanou políbit…
