Halloween

Halloween - DEJTE FANTAZII PŘÍLEŽITOST: Místo rozšklebených obličejů vyřežte do dýní svůj vlastní dekor . | foto: ISIFA/Marie Claire Group

Jak jsem neslavila Halloween

  • 16
Trick or treat!, ozývalo se od šesti do půl devátý u našich dveří. Ach jo. Mezi prvními přišel kluk, zahulákal svoje trick or treat, a stejně drsňácky dodal “dej mi ňáký sladkosti”.

Vstala jsem v šest a napůl v bezvědomí jsem se dokodrcala do školy.

Mozek mi po ránu dospává tak, že se prostě přepne na úsporný režim. Přesto jsem byla schopna vnímat španělské klábosení a studenty v kostýmech na cestě do školy.

 V autobuse seděla holčina, na klíně bílostříbrná křídla pro vílu. Halloween je tady a já ještě napůl spím. Jaká to hanba!

Místo kostýmů jsem s sebou táhla těstoviny s tuňákem a tvarohový koláč. O přestávce začala halloweenská párty. Přestože jsem šla jako jediná za Češku, soutěž o nejlepší masku, která se konala před jídelnou, jsem nevyhrála. Když jsem se vrátila do učebny, náladu mi spravilo jídlo. Nejlepší byla ďábelská vejce a kuřecí taštičky. Naopak thajská polévka byla divná. Po mém koláči se jen zaprášilo.

Většina však kromě sebe nepřinesla nic. Selhali zejména vodonoši - osoby, které měly za úkol přinést nápoje. Copak je problém jednou jedinkrát kromě svého zadku dovést dvě láhve limonády? V Kalifornii, kde má každý auto (dvě, tři...)?

Ze školy jsem odešla o půl hodiny dřív a pelášila domů do postýlky. “Ty ale jdeš rychle”, řekl mi chlápek z UPS, který se najednou zjevil přede mnou. Myslela jsem si, že svou kariéru odstartuju u Mekáče, a ukončím jako pokladní ve Vše za 99 centů, ale možná mám na víc. Jestli udělám řidičák, přihlásím se do UPS.

Doma na lednici byl vzkaz od Johna, že koupil sladkosti pro koledníky, takže mu každý dlužíme čtyři dolary. Vydřiduch! Všude se válely skutečné i plastové dýně, že by se člověk přerazil. Udělala jsem si kafe, usadila se v bezpečí svého pokoje a libovala si, jak to tu mám bez té oranžové výzdoby pěkné.

Pravda, kochat se místností, ve které jste denně, může být po několika minutách poněkud nezáživné. Začala jsem se nudit, a tak došlo na těstoviny s tuňákem, po kterých se ve škole nezaprášilo. Nechápu proč.

Zavřela jsem okno, abych už nemusela poslouchat ty “tryky a trýty”. Do pokoje nakoukl Jon a prej, jestli jsem si už vyřezala svoji dýni. Povídám, že nic vyřezávat nebudu, ňákou blbou dýni už vůbec ne. Hm, si teď asi musí myslet tuplem, že jsem divná.

Pro správné pochopení příběhu bych měla představit naše spolubydlící: John, Jon, Kevin a kocour KittyCat. John je majitelem domu. Bydlí s námi, abychom mu z toho neudělali kůlničku na dříví. Jon je věčně zavřený ve svém pokojíku za kuchyní a kouká na Raymonda má každý rád. Kevin měl těžkou autonehodu a od té doby, když se mu něco nelíbí, říká fu, fu, fu. KittyCat nás nemá rád a každý den se aspoň jednou pokusí o útěk.

Jonovi se zdálo, že moje nálada není dostatečně halloweenská, tak mi chtěl pomoci. Samozřejmě nechápal, že jsem zapřisáhlá antihalloweenistka.

Chtěl, abych držela candy hlídku, což v praxi znamená být milá (pche!), stát u dveří s košíkem sladkostí a každému strašidlu něco hodit. Této pocty jsem se dobrovolně vzdala. Jon vyrukoval s tím, že Halloween je svátek evropský, tak ať se koukám zapojit. Setřela jsem ho tím, že svátek je sice původu irského, ale slaví se pouze v anglicky mluvících zemích. Jon už mě vážně nemá rád.

A tak si ten svátek ze všech sil neslavím, když tu náhle hurónský smích. V obýváku se objevily dvě slečny. Někdy s nimi seděl John, někdy je tam nechal jen tak samotné. Holky koukaly na televizi a hýkaly jak kobyly. Nevím, co jim přišlo tak k popukání. Nepředpokládám, že by to bylo něco, co běželo v televizi. Ta věc za 50 dolarů totiž má hodně daleko k čistému obrazu a dobrému zvuku. Asi tak daleko, jako já do Prahy.