Ona
Markéta Irglová

Markéta Irglová | foto: Ája Bufka, MF DNES

Jak jsem málem dělala rozhovor s Markétou Irglovou

  • 93
Markéta Irglová je nyní téměř ikonou Čechů − mladá talentovaná dívka díky svému nadání dosáhla na nejvyšší ocenění pro stříbrné plátno. Na začátku tohoto roku se odstěhovala do Dublinu, poté odletěla do Spojených států.

Tím v podstatě znemožnila českým novinářům, aby se jí vyptali na nejrůznější otázky. Proto když se moje šéfredaktorka dozvěděla, že budu v Los Angeles právě okolo data slavnostního ceremoniálu, byla nadšená.

Zadání tedy bylo jednoznačné: dostala jsem kontakt na pana Irgla, Markétina tatínka, s jehož pomocí jsem měla přímo v USA zkontaktovat novou českou superstar a zeptat se jí na to, co naše čtenáře zajímá.

Chopila jsem se příležitosti a telefonu a zavolala panu Irglovi, kterému se tímto ještě jednou omlouvám za to, že jsem ho považovala za bratra. I přes toto moje faux pas byl ale velice milý a poslal mi kontakt na Markétina amerického agenta.

Seznamte se s Howardem

Přišlo mi to trošku praštěné – proč bych se měla domlouvat anglicky na rozhovoru s Češkou, která  navíc spadá do mojí věkové kategorie? Pan Irgl mi to vysvětlil. Markéta zrovna ztratila mobilní telefon, a tak se s ní není jak domluvit. A co e-mail? Markéta nemá e-mailovou adresu, navzdory svému věku totiž nemá ráda počítače obecně.

Napsala jsem tedy agentovi velice zdvořilý e-mail, ve kterém jsem vysvětlila, kdo jsem, co je iDNES.cz a MF Dnes, a požádala o odpověď. Žádné jsem se nedočkala. Zopakovala jsem tento postup několikrát, ale úspěšnost nebyla o nic větší, než kdybych zkoušela sbalit George Michaela.

Když to nejde e-mailem, zkouším to frontálním útokem – tedy telefonicky. Časová pásma ale nejsou tomuto typu ataku nakloněná, a tak mi nezbývalo než zanechat vzkaz. Dva vzkazy. Tři vzkazy. Pochopila jsem, že dřív než odpovědi se spíš dočkám čestného doktorátu z fyziky.

Po svém příletu do Washingtonu, D.C., jsem okamžitě vyrvala kamarádovi Jessiemu jeho iPhone z ruky a pokoušela jsem se americkému agentovi znovu zavolat. Tedy hned po tom, co jsem chvíli bojovala s dotykovým displejem a následně ho tak trochu poslintala (nikdy by mě nenapadlo, že telefon může být úžasný a roztomilý, ale všechno je někdy poprvé). 

Bohužel i teď mne přivítal supermilý hlas spojovatelky, na který jsem si již stihla vybudovat celkem slušnou averzi. To, že chci mluvit s panem Greynoldsem, jí bylo až podezřele jasné (že by si po nocích pouštěla moje vzkazy a pak je mazala bez vyřízení?), spojit mne s ním ale prý momentálně nemůže, on se mi určitě ozve zpátky. Měla jsem pocit, že ze sluchátka za chvíli poleze cukrová vata.

Dovolat se agentovi musíte umět

O několik dní později, tentokrát již v New Yorku, jsme se s kamarádkou Emmou procházely po městě, znavené obdivováním stovek bot, jaké mé české oči nikdy nespatřily (kromě Sexu ve městě, to se ale nepočítá). Uchýlily jsme se do kavárny. Při pohledu na růžové donuty jsem si vzpomněla na sekretářku a její slib, kterých určitě dala tisíce a za které ji tisíce lidí nenávidí.

Poprvé jsem začala vážně pochybovat o úspěšnosti svojí "mise". Svěřila jsem se svým problémem Emmě a ta navrhla, že by to na sekretářku mohl zkusit Spencer – jako fotograf na volné noze je schopen se přes telefon dostat až k branám samotných bohů módního světa.

Hned druhý den Spencer zvedl svůj supermoderní telefon (tentokrát Microsoft verzi iPhonu) a kdesi z hlubin tohoto chlapa (v tom pravém slova smyslu – ten, co pije pivo a krká a fuck je pro něj vycpávkovým slovem) se ozval  hlas andělíčka a kokety, kterého slečna na ústředně (která je ode mne prokletá na několik životů dopředu) spojila s agentem Greynoldsem. 

Ten se zdál být jako bezva a milý chlápek, říkejte mu Howard prosím! Jistě, jistě, české noviny jsou pro ně důležité, proto překopou Markétin denní plán a vyhradí mi půlhodinku ve slavném hotelu Standard. Zavolám ještě zítra pro potvrzení, že jsem podle plánu v L. A., a mému interview prý nestojí nic v cestě. Hm, asi jsem předpojatá vůči Američanům, napadlo mě. Asi s nimi musím jednat jejich stylem, abych dosáhla svého cíle. Rozhovor ale bude, a to je hlavní.

Rozhovor bude

Po příletu do města andělů jsem okamžitě zavolala svému novému kamarádovi, agentovi hvězd Howardovi, ten vše potvrdil, a navíc se na rozhovor moc těšil. Jak milé.

Naskytl se ale jiný problém – doprava. Los Angeles je obrovské. Jistě, řeknete si, vždyť tam žije spousta lidí, jak tedy jinak. Ne, nechápete to – to město je  OBROVSKÉ. Bez auta se tam nedostanete ani pro rohlíky, protože byste pro ně šli dvě hodiny a pak dvě hodiny zpátky. Jak se tedy dostanu z Echo Parku do Západního Hollywoodu, když nemám auto a kamarádka Jo je v práci? Vybavila jsem si její e-mail o každodennosti noční střelby a o tom, že běloch by v její čtvrti neměl raději vycházet na ulici. Že by nějaké žůžo dobrodrůžo? Anebo padesát dolarů za taxík? E-mail naštěstí popisoval stav čtvrti, když se tam Jo s manželem nastěhovali, současná realita je klidnější a bezpečnější, proto jsem zvolila variantu hromadné dopravy.

Upřímně řečeno, i tak to bylo poměrně dobrodružné a cesta, která autem uběhne za patnáct minut, se protáhla na hodinu. Ale co by novinářka neudělal pro exkluzivní rozhovor s někým, kdo je označován za černého koně oscarového večera?

Standard hotel byl moderně a vkusně zařízený, personál byl mladý a v nemístně krátkých sukýnkách. Usadila jsem se v lobby a čekala. A čekala. Doprava je v L. A. příšerná, asi se zdrželi v zácpě. Seděla jsem a zírala do zdi. Pak se mi vybavila pohádka o Čekance, která také čekala, až se proměnila v kvítko. Jako malé mi přišla roztomilá, dneska nikoliv.

Napsala jsem proto zprávu Howardovi. V okamžiku mi volal zpět se špatnými zprávami. Otec Glena Hansarda byl ráno odvezen do nemocnice, Markéta proto zůstala s Glenem a snaží se ho podpořit. Omlouvá se, že mi nedal vědět, prý si neuložil moje číslo. Neví, jestli bude možné dneska interview uskutečnit, ještě se mi ozve a  buď vše zrušíme, nebo se domluvíme na jiném termínu.

Rozhovor nebude

Bylo mi mizerně. Cítila jsem se provinile kvůli svému zklamání. Vždyť je to jeho otec, Glen došel pravděpodobně na vrchol své kariéry a pouhé dva dny předtím mu odvezou tatínka do nemocnice. Bylo mi ho líto.

Opustila jsem tedy vyhlášený hotel a očekávala jakoukoliv zprávu od Howarda. Telefon vytrvale mlčel. Asi je to vážné, pro dnešek je tedy nechám na pokoji, nejsem přeci žádná novinářská hyena, řekla jsem si a absolvovala hodinovou cestu autobusem zpět.

Druhý den jsem napsala Howardovi textovku, že doufám, že je otci lépe, a jak to vypadá s naší schůzkou. Přijedu kamkoliv a kdykoliv, naprosto se vám přizpůsobím…Nic. Asi je to vážné.

V neděli jsem napsala Howardovi zprávu, volala jsem mu, ale samozřejmě telefon nezvedl. Samozřejmé to bylo proto, že ten den se rozdávali Oscaři, nic jiného jsem ani moc nečekala. Markéta a Glen Oscara dostali a já jsem za ně měla radost – oba působili tak mile a nonkonformně…

Pročítala jsem si Los Angeles Sunday Times a narazila na článek o tom, jak se oba včera vydali na procházku a všude bylo spousta fanoušků a oni byli moc přátelští a usměvaví…

Moment. Tady něco nehraje. Glenův otec je v nemocnici, proto se mnou nemůže Markéta mluvit. Ale přesto jdou na procházku po Hollywoodu, do nejrůznějších obchůdků a ještě jsou supersladcí (jako ostatně všichni v L. A.). Glen dostane Oscara a ani nezmíní svého otce, který je na tom asi dost mizerně… O Glenově otci vlastně nemluví nikdo, což se mi v paparazzi prošpikovaném Hollywoodu zdá nemožné…

V hlavě mi nebliká varovné světýlko, vřeští tam siréna a křičí: Nedělaj´ z tebe blbce? Jakýkoliv další pokus o rozhovor s Howardem byl marný. Moje telefonní číslo si evidentně již uložil, protože na jeho volání už nikdy neodpověděl.

V pondělí odpoledne jsem opouštěla Los Angeles a v autě jsem shrnula své zážitky kamarádce Jo. Přišlo mi smutné, že Markéta nedala interview žádnému českému médiu, přestože doma je momentálně hvězdou číslo jedna. Doufala jsem, že to není jejím přičiněním, ale arogancí jejího agenta. Jo zas doufala, že odstěhování do Dublinu pro ni neznamená: ne, už není Češka, a dodala: "To víš, Howard je evidentně z L. A. Tady jsou všichni moc moc milí a hajzlíci zároveň."