První dva úseky jsou mírně po větru, běží se dobře. Další dva už jsou proti větru, což se trochu projevuje i na tepovce. Třetí úsek ještě dobrý, při meziklusu se tepovce moc dolů nechtělo, ale je to trénink z těch těžších, tak co čekám. Abych to teda upřesnil, šlo o čtyři úseky v délce 2 400 metrů s meziklusem 800 metrů v tempu asi o pět vteřin rychlejším, než by mělo být to moje půlmaratónské.
No a v půlce toho čtvrtého, těsně před mírným kopečkem, cítím lehkou bolest na prsou, spíš jako by mě někdo zezadu obejmul a rovnoměrně tlačil. Podotýkám, že běžím se svými Fenixy 3 s hrudním pásem, pověstným svou přesností. Mrknu tedy na hodinky, co dělá tepovka - a bác, 200 tepů. Necítím žádnou bolest ani malátnost, jen rychle zaklekávám a koukám na hodinky: 224... 235... a pak už se radši nedívám.
Napadá mě, že je to chyba hrudního pásu, tak sahám na krk, že tepy změřím ručně, ale nedá se, je to jeden nepřetržitý tep. Za dvě minuty je tep na 115 a cítím se OK. Ten poslední úsek už pochopitelně nedokončím a k autu si ty tři kiláčky doklušu a sleduju tepovku, která je úplně normální, jako obvykle po takových úsecích.
Necítím se fyzicky nijak špatně, jen mi v hlavě pořád lítají myšlenky na to, jestli jsem neměl obrovské štěstí a nebyl velice blízko něčeho nepříjemného.
Trénink podle srdeční frekvence |
Druhý den mám naplánovaný jen výklus, ale časově nestíhám, takže mě čeká až další den tempový běh na úrovni půlmaratónu. Jsem však opatrný, běžím o něco pomaleji, hlídám tepovku a stejně to zkracuju z patnácti kiláků na deset. Další den se vypravuju za doktorem, co on na to a jestli je těch 235 vůbec reálných. Předepsal nějaké testy (holter, echo, krev...). Zatím vše v pohodě, až na jednu věc. Nemůžu běhat, a to ani pomalu.
Poslední kapkou byl „závod“ Běhej lesy Karlštejn, na který jsem se původně těšil, ale který jsem vlastně odchodil, jen z kopečka se dalo běžet. A to mě přivedlo na myšlenku, jestli jsem právě někde nepřetáhl strunu.
Ze začátku tomu nic nenasvědčovalo, ani ta ranní tepovka, ani tréninky před onou nepříjemnou situací (právě naopak, měl jsem pocit, že to jde správným směrem). Pak jsem ještě musel absolvoval jeden dvanáctiminutový běh, a to byla tragédie. V podstatě příjemné tempo, ve kterém jsem ještě před měsícem běžel 20 kilometrů s průměrnou tepovkou 157. Teď běžím v podstatě desetinu oné vzdálenosti a tepovka je téměř okamžitě na 175, celkově těch 2 400 metrů běžím s průměrem 168. Hrůza, tady je něco špatně.
Ale co vlastně? Předchozí tréninky nic nenaznačovaly, subjektivně jsem únavu necítil. Necítím ji ani teď, ale průvodní jevy přetrénování tu jsou. Klidová tepovka o dost vyšší než obyčejně, běhat se prakticky nedá, zadýchávání je zřetelné i při činnostech, při kterých dříve nebylo. Naordinoval jsem si alespoň tříměsíční klid od běhání a zkouším jiné věci, kde se tep nepohybuje vysoko.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. |
Ale abych se vrátil na začátek, kde to asi všechno vzniklo. Kvůli bolestem kolena na jedné noze a svalu na druhé jsem vlastně od září do půlky prosince nemohl pořádně běhat. Takže jsem přišel o důležité období, kdy jsem měl běhat volné a dlouhé běhy. Já je sice běhal, ale místo těch dvou měsíců jen v lednu. A asi jsem začal dříve, než by bylo zdrávo tlačit na pilu s „kvalitními“ tréninky. V dalších měsících nebyla kilometráž nijak extrémní, mezi 220 až 250 kilometry (měsíčně, nejsem reprezentant). A pak se všechno zdálo jít dobrým směrem, až do onoho zmíněného tréninku.
Zatím mě těší, že všechny absolvované testy dopadají dobře, že srdce je snad v pohodě. Nemám ale pořád příčinu toho, proč se rozhodlo jít takhle vysoko a proč se mu od té doby ve vyšších sférách tak líbí.
Samozřejmě, vlastně jsem si na všechno odpověděl sám, je to přetrénováním. Jenže když je člověk zvyklý víceméně denně běhat a občas si jít zazávodit a teď to nejde, špatně to snáší. Takže teď mě čekají tři měsíce, které budou nejspíše těžší než tvrdé tréninky na podzimní maratón. Tři měsíce neběhání.
P.S. Velice bych uvítal, pokud by někdo měl podobnou zkušenost a radu, jak se z toho dostal a jak dlouho to trvalo, a napsal do komentářů nebo přímo na e-mail mnaplava@gmail.com. Stejně tak pokud někdo má dobrou zkušenost s diagnostickým centrem ideálně v Praze, kam bych se mohl obrátit. Předem díky všem za reakce a všem přeji udržitelný rozvoj výkonnosti a radost z běhání!
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
