Normálně si žádná novoroční předsevzetí nedávám. Například oblíbené "přestanu kouřit" u mě nepřichází (naštěstí) v úvahu – zbytky mých tabákových choutek vzaly definitivně zasvé s dvojitým těhotenstvím. Předsevzetí typu "budu konzumovat výhradně zdravé a málo kalorické potraviny", "nebudu jíst večer" či "začnu pravidelně cvičit" jsou evergreeny bez ohledu na roční období a v mém případě jsou obnovována u příležitosti téměř každého pondělí. Jenže s přibývajícím věkem mi stále více záleží na každodenní kvalitě mého života. A tak jsem si pro tento rok vybrala předsevzetí hned několik a hodlám je dodržovat za každou cenu. Vážně. Nesplnitelné sny a přání totiž přenechávám jiným.
Především už nikdy nepojedu na nákup do IKEA s manželem. Je to otřesný zážitek pro oba, a to i při průměrné frekvenci návštěv jednou za dva roky. Že musíme vždy nejdřív do restaurace, protože bez plného žaludku by manžel nepřežil ani prvních pět minut, je mi celkem fuk. Když jsme se tam před sedmi lety hádali o barvu záclonek na chalupu, připadalo mi to ještě spíš legrační – zejména po ujištění prodavačů, že partnerské hádky mají na denním pořádku. Skutečnou vážnost situace jsem si uvědomila teprve loni. Vybalila jsem doma po nákupu nový koš na prádlo a zjistila, že místo jeho dvou částí mám jen jednu. A to jen proto, že byl poslední položkou mého seznamu a manžel v tu chvíli už vypadal, že v obchodě nevydrží ani o minutu déle. Místo co bych se pořádně rozhlédla, popadla jsem nakažena hysterickým spěchem jen jeden balíček místo dvou a uháněla k východu, seč mi síly stačily. Od letoška se tedy řídím výhradně postupem své přítelkyně Jarky: nakupovat jde s maminkou nebo kamarádkou a poté, co si v naprostém klidu vybere vše potřebné, zavolá svému choti. Ten hraje roli výhradního odvozce bez protestů, neboť kromě parkoviště nemusí překročit práh onoho nábytkového chrámu hrůzy ani na vteřinu.
Také se už nebudu rozčilovat při srážkách s blbci všeho druhu. Což znamená mimo jiné ignorovat všechny, kteří o mně veřejně či skrytě šíří nesmysly. Třeba že jako ,radikální feministka‘ odrazuji lidi od zakládání rodin (nedovedu si představit, jak bych tedy mohla být třináct let vdaná a mít dvě děti – někteří lidé ovšem ,protirodinné‘ postoje vyvozují z otevřených diskusí o dennodenních problémech slaďování rodinného a profesního života). Nebo že nenávidím muže a děti bych nejradši svěřovala výhradně do péče matek (přestože si můžu už několik let pusu umluvit a pero upsat, jak podporuji větší zapojení otců do péče o děti či střídavou výchovu po rozvodu, neboť se domnívám, že o potomstvo se mají starat rodiče oba). Jenže když chce člověk oplácet pomlouvačům stejnou mincí, nakonec zjistí, že to za vydanou energii nestojí. A pokoušet se vysvětlit něco osobám s mozkem zatemnělým ať už hloupostí či nějakou předpotopní tmářskou ideologií také nemá cenu. Takže vysmát se všem takovým je jediná a nejlepší možnost, jak si uchovat duševní zdraví co nejdéle.
Dále jsem se zavázala, že se budu mnohem víc rozmazlovat. Je nejvyšší čas dopřát tělu směřujícímu kvapem ke čtyřicítce pravidelnou a příjemnou péči. Věřte nevěřte, v životě jsem ještě nebyla na kosmetice či manikúře. A na masáži jen párkrát, hlavně v souvislosti s těhotenstvím. Slibuji, že to rychle napravím. Dále se zavazuji k pravidelnému nákupu kvalitní kosmetiky. Nepochybuji, že má pleť si ji opravdu zaslouží. A já si určitě zasloužím trávit mnohem víc času s lidmi, které mám ráda, a výrazně méně času s těmi, kteří mi lezou na nervy. Od tohoto roku se totiž hodlám zcela ztotožnit se sloganem jedné nejmenované kosmetické firmy: protože já za to rozhodně stojím!
 Autorka Michaela Marksová-Tominová je ředitelkou odboru rodinné politiky na ministerstvu práce a sociálních věcí. Předtím pracovala v organizaci Gender Studies, zabývající se postavením žen a mužů ve společnosti. Píše články a komentáře, teď je na mateřské s druhou dcerou. |
