Ona

Já ministrem? To by nešlo odmítnout

  • 8
Devět let kritizuje stav zdravotnictví. Nejdřív upozornil na mizerné platy českých lékařů a také na sebe. Teď je prezidentem komory a zastupuje 40 tisíc doktorů. Jeho nepřátelé o něm mluvili jako o diktátorovi. A svou budoucnost vidí v politice. David Rath.

Všiml jste si úterní stávky ambulantních doktorů?

Zaznamenal jsem ji spíš v médiích než ve skutečnosti.

Má potom taková stávka cenu?

My jsme tu stávku neorganizovali, i když jsme jednoznačně řekli, že důvody kolegů považujeme za vážné a legitimní. Jestli to něco přinese, to netuším. Rozumní lidé ale nad tím nemohou mávnout rukou, i když to byla taková stávka nestávka. Přece není možné zavřít nemocnice a ordinace na dva týdny, nechat někoho třeba i umřít a teprve pak reagovat.

Jak se vám potom líbila reakce ministryně Součkové?

Začíná mi jí být už trochu líto. Může si za to sama, ale dostala se na místo, na které nemá ani znalosti, ani schopnosti, a v tuhle chvíli ani podporu vlastní strany. Má řídit stroj, kterému vůbec nerozumí. A tohle přiznat je strašně těžká věc.

Deset let jste prominentním kritikem poměrů ve zdravotnictví. Měl byste odvahu vzít na sebe ministerskou zodpovědnost?

To není jen otázka odvahy. Ale na některé nabídky nelze říct ne, pokud se nemáte zesměšnit, když stále někomu říkáte: Děláte to špatně. To bych odmítnout nemohl.

Chtěl byste tu nabídku dostat?

Přiznám se, že moc ne, ale kdyby přišla, musel bych reagovat, jak jsem naznačil.

Na ministerstvu zdravotnictví se možná už brzy bude střídat. Vidíte někoho, kdo by vám jako ministr vyhovoval?

Řadu z možných kandidátů znám, ale problém je v tom, že nevíte, jak ty lidi funkce změní. Když jsem poprvé mluvil s doktorkou Součkovou ještě jako lékařkou, dělala na mě docela dobrý dojem. A naopak: když jsem poprvé viděl ministra Fišera, říkal jsem si, to je docela milý pán, vypadá jako prvorepublikový herec Plachta, ale ty vlčáci ho tady převálcují. A vidíte, za relativního klidu přečkal dva roky.

Zažil jste jako lékařský aktivista šest ministrů. Byl minulý ministr Bohumil Fišer tím nejlepším?

Z mého pohledu určitě.

A nebyl tím nejlepším jen pro lékaře, které si dokázal naklonit a kterým přidával peníze?

Bylo to dobré i pro pacienty. Co chcete jako pacient? Aby se mi lékař plně věnoval, aby neřešil, jestli mu neodpojí telefon a jestli má léky na vaši léčbu. Zní to hloupě, ale jde o klid na práci... Za profesora Fišera se prostě doktoři mohli více věnovat své profesi a míň řešili problémy ekonomické a existenční.

Nebyl ten klid vykoupen tím, že se systém nikam nepohnul a že se jen dál zadělávalo na dnešní krizi?

Máte možná pravdu. Ten systém se přestal měnit. Je tu ale otázka, na niž nezná odpověď nikdo - ani já: Je lepší mít zdravotní systém, který je relativně hodně konzervativní, a měnit ho jen pomalu, anebo v něm udělat revoluci? Každá revoluce má své oběti. A to by byli pacienti.

Kromě ministra Fišera jste se utkal snad s každým ministrem od roku 1995, ať už byl z pravice nebo z levice. Jaké jsou tedy vlastně vaše politické sympatie?

Nemám rád ideologické floskule. Ale vůbec se nestydím za to, že si myslím, že sociálně tržní stát je místo, kde se většině lidí žije nejlépe. Z mých zkušeností vyplývá, že nejvyšší životní úroveň většiny lidí je zrovna v Německu, které bývá dáváno za příklad sociálního státu.

Vy a zastánce sociálního státu? Takhle si vás rozhodně z vašich začátků nepamatujeme.

V tom jsem se lety hlavně díky cestám po světě dost posunul.

Několik let jste byl členem ODS, pak jste v roce 1996 kandidoval za Svobodné demokraty. Koho dnes volí šéf lékařské komory?

Jsem asi skoro jako každý volič, který mění své preference. Ale obecně řečeno: vůči lékařskému stavu se daleko nejvstřícněji chovají sociální demokraté. Pak Unie svobody. Bohužel za celou dobu měla nejhorší nazírání na problematiku zdravotnictví vždycky ODS.

Váš vztah k ODS je docela známý. Koho jste tedy vlastně volil?

Jsem zastáncem sociálně tržního státu a víc se nechci vymezovat.

Teď máte s politiky docela problém, řada z nich chce zrušit povinné členství v lékařské komoře. Jak mezi nimi lobbujete?

Ten problém je na stole téměř od roku 1991, kdy byly komory založeny. Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší, abychom se toho problému zbavili. Příliš nás rozptyluje a zaměstnává.

Vám by nevadilo, kdyby bylo členství v komoře nepovinné?

Musím povinné členství hájit. Je ve dvou třetinách zemí EU. Ale kdyby bylo zrušeno, byla by to pro nás úleva, jsme totiž přes ně vydíratelní. Politici říkají: Když nám nepůjdete na ruku, zrušíme vám to.

Před dvěma lety jste chystali proti ODS, která chtěla povinné členství zrušit, dokonce billboardovou kampaň. Letos už ji nezopakujete?

Tehdy to přece jen byla jiná situace. ODS a Václav Klaus jsou jiná váhová skupina než komunistický poslanec Maštálka, který to navrhuje letos. Bojovat s Václavem Klausem je něco, co stojí za to.

Je to pro vás dobrá reklama.

Nejen reklama. Se sílou soupeře rostete i vy. Jít do střetu s komunistou je trochu pod naši úroveň.

Hájíte přece pořád princip.

Ano, ale děláme to trochu jinými cestami. Na mouchu přece nepůjdete s kanonem.

Neuvažujete, že byste se utkal se svými soupeři naplno, že byste do politiky nakonec přece jenom vstoupil?

To, co dělám, už trochu politika je, jsme do ní vtahováni, ať už chceme nebo ne. Vezměte si placení u lékaře: to není věcný problém, ale politický. Všichni přece vědí, že se doplácet musí. Ale já jako prezident komory nemohu do politické strany vstoupit.

Přesahují vaše osobní ambice lékařskou komoru?

Lékařská komora má své limity, má spíše hlas poradní než exekutivní moc. Ta je na ministerstvu, v parlamentu, případně ve zdravotních pojišťovnách. Takže ano, mé ambice komoru přesahují.

Jaké tedy jsou?

V tuhletu chvíli to říci nedovedu. Řekl jsem vám tři instituce, které mají větší vliv.

Takže vzkazujete politikům, že byste v budoucnu vzal ministra, poslance nebo šéfa VZP?

To mi špatně rozumíte. Nejsem typ, který by se chodil nabízet.

Čekáte tedy, že vás někdo osloví?

Ne.

A chtěl byste to?

Ne.

Pak vašim ambicím nerozumíme.

Příliš vidím do zákulisí, abych věděl, že žádná taková nabídka v nejbližší době nepřijde.

Tak jak chcete ambice naplnit?

Teď to neřeším. Nejsem zastáncem rychlých skoků - z malé ordinace rovnou na ministerstvo. Když budu své povinnosti plnit na sto procent, třeba někoho napadne, že bych mohl zvládat i něco složitějšího.

Před devíti lety jste přišel v džínách a tričku za novináři, že zakládáte Lékařský odborový klub a žádáte trojnásobné platy. Dneska se necháváte fotit s dýmkou, na koni... To má být image českého doktora?

Abychom byli přesní: dýmku kouřím od studií, na koni jezdím asi od roku 1995, kdy mě nikdo neznal. I dnes chodím často v džínách, ale k určité pozici už patří jistá uniforma.

Otázka spíš směřovala k tomu, jestli chcete takto vytvářet obraz českého středostavovského doktora.

To ano. I střední stav má nějaké vnější znaky, které minulý režim potíral. Střední stav má nějakou úroveň bydlení, ti lidé tráví volný čas kulturou nebo sporty typu tenis, golf, jízda na koni, dnes i jízda na kole, na lyžích. Jsou to lidé, kteří dbají na úroveň vzdělání, na své zdraví, nepřežírají se...

Dosáhl jste od roku 1995 vy osobně trojnásobku průměrného platu? Máte dnes přes padesát tisíc?

Ve své současné pozici, nebo kdybych od té doby stoupal jako moji kolegové? Ale v obou případech: ano. Mohu předpovídat, kde bych byl, kdybych dělal celou dobu medicínu. Byl bych zřejmě zástupcem primáře nebo primářem.

Většina z kolegů, s nimiž jsme začínali, trojnásobku průměrného platu dosahuje. Když to srovnám s Polskem či Slovenskem, kde žádný LOK nebyl, myslím, že to je i naše zásluha.

Není vám líto, že jste se proslavil spíš jako lékařský aktivista než jako prvotřídní doktor?

Není. Je štěstí, když člověk v nějaké oblasti něco dokáže. A nějaké výsledky za mnou jsou. Kolik je v Česku známých a vyhlášených lékařů, na něž si vzpomene aspoň každý desátý občan? Deset? Možná méně. A to jsou lidé, kteří tomu obětovali celý život a ve svých pětapadesáti letech té proslulosti dosáhli.

Myslíte, že jste té proslulosti za pár let mohl dosáhnou taky?

To samozřejmě nemohu říci. Musel jsem v jisté době udělat rozhodnutí. Nechci, aby to znělo jako sebechvála, ale moji nadřízení mě vždy tlačili dopředu, považovali mě za perspektivního. Byl jsem třeba nejmladším odborným asistentem na fakultě. Cesta, kterou jsem se dal, mi přišla dramatičtější a s nejasným koncem.

Když to řekneme naplno: vaše budoucnost je spíše politik Rath než doktor Rath?

Stále mám k medicíně vztah a snažím se ji dělat aspoň na nějaké běžné úrovni. Ale pravděpodobnější je pro mě pokračování v cestě, kterou jsem nastoupil, tedy směrem k politice. Nikdy však neříkám nikdy, nevíme, co život přinese.