Nepřející centimetry
Přání být modelkou jsem měla už v pěti letech. A tehdy se mi také jedinkrát v životě splnilo!
Babička měla malou přehlídku v našem městě a mě, jako hubené pětileté stvoření samá ruka, samá noha, vyslala na improvizované molo. Musela jsem vypadat legračně, ale ještě dnes (po 25 letech) si ten úžasný pocit pamatuji.
V deseti jsem se pak setkala s jednou redaktorkou tehdy nejoblíbenějšího (a asi jediného) módního časopisu pro ženy. Nezapomenu, jak mě mamka popostrkovala a dloubala do zad, abych se narovnala a ukázala se v celé své kráse – byla jsem hubeňoučká, celá hranatá, ostříhaná podle kastrolu, do výšky jsem taky moc nenarostla...:o), ale pořád jsem si myslela, že ze mě může být výborná modelka (vždyť jsem pilně trénovala před zrcadlem; ještě dnes občas vymyslím nějakou zajímavou kreaci a nostalgicky vzpomínám:o)).
Nevím, jestli na mě bylo moje přání tak vidět, nebo zda se nade mnou paní redaktorka slitovala, každopádně řekla, ať se jí ozvu, až vyrostu. Těžko říct, jestli myslela roky, nebo centimetry... Kdovíjaký růst se však nedostavil, a tak jsem jí se svými konečnými 165 centimetry nikdy nezavolala!
Martina
Začal mě osahávat...
I já jsem jedna z těch, co se tou modelkou stát chtěli.Vidina cestování, exotických dálek, krásného oblečení byla velmi lákavá. Samozřejmě, že člověk v 16 letech vidí jen to hezké.
První šance se naskytla na střední škole při hodině dějepisu. Přišli k nám na hodinu nějací lidé z modelingové agentury a vybírali si vhodné typy. Jedna paní ke mně přistoupila a oslovila mě, zda bych měla zájem.
Samozřejmě, že bych měla. Ale kámen úrazu byl v tom, že profesor dějepisu byl úplně děsně vysazenej na modelky, takže mi bylo trapný říct, že ano, tak jsem odpověděla, že ne a bylo po šanci.
Také nám pak pan profesor spílal, jaký to je hrozný obor a jak by se do něj stejně nikdo z nás nehodil, protože nejsme nikdo dostatečně hezký.
Druhá šance se vyskytla ve chvíli, když jsem byla vybrána v konkurzu jedné nejmenované modelingové agentury. Bylo nás vybráno víc a já byla hrozně šťastná. Uspořádali pro nás asi dva semináře o kosmetice, měli jsme také pár hodin cvičení.
Samozřejmě jsme za to museli také zaplatit, tuším 2.800,- Kč. Dostali jsme také smlouvu s touto agenturou, kde se také mimo jiné uvádělo to, že po dobu dvou let nesmíme pracovat pro jinou agenturu tohoto zaměření. Nafotili jsme i pár fotek. Už mi ale bylo divné, že vizážistka nás líčila všechny na jedno brdo, ať Ti to sluší nebo ne.
Pak si mě také vzal pan majitel agentury stranou a domluvil se se mnou, že uděláme ještě nějaké fotografie. Následovalo pár dní, vždy o víkendu, kdy jsem přijela za panem majitelem a on mě fotil a bral na obědy do nóbl restaurací. To už mi bylo nějaké podezřelé. Pak začal mluvit o tom, že vybrali deset modelek, které mají šanci fotit a předvádět ve Francii a že já bych mohla být mezi nimi.
Má radost byla ohromná, ale stejně v koutku duše jsem si nebyla moc jistá. Jednou, když jsme zase byli sami, mně majitel začal osahávat a chtěl mě políbit. To jsem samozřejmě odmítla a řekla mu, že jsem mu hrozně vděčná za to co pro mě udělal, ale že přes jisté věci prostě nepůjdu. Že obdivuju lidi, kteří něčeho dosáhnou vlastní pílí, talentem atd. a naopak pohrdám těmi, kteří něčeho dosahují přes postel.
Bylo mi 16 a byla jsem z toho všeho pěkně vyplašená. Druhý den mi pan majitel řekl, že už se mnou spolupracovat nechce a že to co jsem si k němu dovolila já, to že si k němu nedovolil dosud nikdo.
Tak jsem odešla. Slzy jak hrachy se mi koulely po tvářích a můj sen se mi tímto rozplynul a přestala jsem věřit, že by cesta k modelingu mohla vést i jinudy.
Tak to je můj příběh, ne s příliš šťastným koncem. Ale doteď se ráda dívám na modelky a pořád mě tento svět fascinuje.Třeba jsem si tím vším musela projít.
Petra
Těší mě, že bych MOHLA
Na otázku, zda bych se chtěla či nechtěla stát modelkou nemám až tak konkrétní odpověď.
Nejsem tlustá ani vychrtlá, prostě tak akorát, ale hlavně! Jsem malá.
Se svými 160 centimetry bych se na mola světových přehlídek určitě nedostala.
Každopádně jsem minulý týden navštívila jednu módní přehlídku, kde vystupovaly i různé Missky. Vždycky jsem si říkala, jak já bych mohla být modelkou se svým zadkem a stehny??
Když nastoupila tak šestnáctiletá slečna na molo v tangách a podprsence, úplně se mi rozzářil úsměv. Zjistila jsem totiž, že bych na to molo mohla klidně také, nehledě na mou začínající celulitidu. ONA, ta "modelka" měla totiž pozadí stejné, ne-li horší, než já!
A proto si říkám, máš na to, můžeš být modelkou, kdy se ti zlíbí! :)
Můj cíl není být modelkou, ale ten pocit, že bych mohla uspět, mě těší.
Tereza
