Byla jsem jedním z prvních klientů Zdeňka Stropka z UZI salonu, který je dnes uznávaným a zkušeným tatérem se spoustou ocenění na svém kontě. Od té doby jsem svěřila svou kůži do jeho rukou ještě třikrát, ale zda jsem kvůli tomu zkušená kérkařka, to tedy nevím. Určitě jsou větší machři.
Pro mě je tattoo něco jako šperk. Nesnímatelná ozdoba těla. A tak k němu přistupuji. Nikdy bych si nedala konkrétní motiv vázaný k jedné události či člověku. Po čase může ztratit svůj smysl nebo dokonce získat příchuť nenávisti. A co s tím pak, že? Odstranění laserem sice existuje, ale i když nemohu sloužit vlastní zkušeností, z doslechu soudím, že beze stop kůže nezůstane. Možná je lepší nechat si takový nechtěný obrázek přetetovat. Jen musíte počítat obvykle s větší plochou a tím pádem i větším počtem korunek.
Vybírám si abstraktní motivy, a tak mé ruce pod ramenem i nad zápěstím a kotník zdobí ornamenty. Vždycky nechávám jejich podobu na svém tatérovi. Je pro mě důležité, aby kresba "seděla" k mému naturelu a zároveň kopírovala křivky těla. Jinak bude tetování působit násilně či rušivě a místo ozdoby vznikne výstavka. Vzhledem k výtvarnému vzdělání tatéra nemám strach, že bych se takovou výkladní skříní někdy měla stát, protože je možné, že není všem kresbám na mém těle konec.
Nevím, zda platí pověsti o závislosti na tetování, ale v mém případě tomu tak není. Každá má kérka vznikla asi v souvislosti s nějakou životní etapou. Možná jako začátek či konec nějakého delšího období, a proto se v ní podprahově promítá i mé tehdejší rozpoložení. Ne v motivu, jako spíš ve velikosti a umístění.
Když jsem potřebovala sílu, zrodilo se poměrně velké tetování na paži, když odvahu – menší kresba na malíkové straně zápěstí a předloktí, která tak trochu provokativně vykukuje zpod rukávu. Původně měla být tahle poslední malůvka protažená až do dlaně, ale z mé naivní představy mě vyvedl opět tatér, který na dlaně a plosky nohou netetuje, a abych pravdu řekla, nepamatuji si už proč.
Co ale vím, že stejně tak se zdráhá potetovat ženská prsa, bříško a další partie, které se věkem a časem mění a obrázek by pak utrpěl na kráse. Rozmlouvat vám bude i dočasné motivy a ty, které se nehodí ke křivkám vašeho těla i k vám samým. Samozřejmě fungují trendy i v tetování. In byly náramky kolem kotníků, japonské symboly, čárkové kódy nebo květinové motivy v kříži zad. Nejsem jejich fanda.
Tetování je moje osobní věc a nechci, aby s podobným otiskem běhaly mraky lidí. Tetováním se nehlásím k nějaké skupině, nečiním žádná prohlášení o svém světonázoru, jen se mi líbí tenhle způsob zkrášlování, a jestli tím něco někomu říkám, tak jen já sama sobě. Jasně že počítám s pozorností lidí, ale když se někdo zeptá na význam mých tattoo, odpovídám lapidárně – líbí se mi to, je to můj šperk. O hlubších významech mlčím, neb do nich ani sama dobře nevidím a pojmenovat je nedokážu.
Ze zkušenosti dnes už vím, že pokud chcete podobně jako já své tělo dekorovat, nemá moc smysl pořizovat si úplně malou kérku. Není příliš zřetelná a může působit skutečně jako flek. Asi bych nevolila místa, kam padne zrak okolí nejdříve – a to je třeba krk z boku. Odvádí to pozornost od důležitých věcí v komunikaci, jako je například mimika v obličeji, pohyb očí apod. Co se týče bolesti při samotném zákroku, je pro mě takový zubař mnohem horší. Místa s hustší frekvencí nervových zakončení a nízkým profilem tukové tkáně jsou samozřejmě bolestivější. Aha - možná proto ty dlaně a plosky nohou nefigurují v seznamu atraktivních ploch. Oblíbené jsou proto partie zad ( ovšem vyjma páteře – ta je peklo), paží a hýždí.
Hůř jsou na tom kotníky, zápěstí a určitě i třísla. I když je citlivost na bolest velmi individuální, není důvod k panice. Nemohu mluvit za všechny, ale za sebe říkám, že jakmile začne pracovat jehla s vysokou frekvencí vpichů, zvyknete si po chvíli na její bzučivý zvuk i intenzitu bolesti. Občas máte pocit, že vás někdo jen tak škrábe, občas trochu přitvrdí, ale snést se to dá a dokonce si přitom můžete povídat a vtipkovat. Výjimku podle všeho tvoří velké plochy a citlivé partie. To už je jiná káva a taková díla se proto rozkládají na více návštěv. V jednom zátahu to vydrží opravdu jen ti nejotrlejší a tyto zásahy může provázet pak i horečka jako reakce organismu na nadměrnou zátěž.
Co se týče prostředí salonu, je asi na každém z vás, co očekává. Většinou jde člověk do prvního tetování s obavami, a pak působí čisté, profesionální a moderní prostředí uklidňujícím dojmem. To ale neznamená, že příměs jisté drsnosti je automaticky důkazem absence hygieny. Já osobně bych tolik neřešila prostředí jako spíš konkrétní osobu tatéra.
A mimochodem, kvalitní tatér a profík nebude pracovat v nevyhovujících podmínkách. Dnes, stejně jako dřív, se svěřím do rukou jen tomu, kdo je nadán velkým estetickým cítěním, má kus praxe za sebou a z jeho dílny nevycházejí klony, ale v referencích figuruje pestrost v nejvyšší kvalitě. Jen tak jsem si jista, že mě ten člověk správně odhadne a neosignuje mě na doživotí stylem, co mu zrovna jen nejlépe jde. To bych pak musela chtít přesně to, nač se dotyčný specializuje, a to já předem nevím. Potřebuji si na místě nechat přímo na kůži nakreslit, jak by to asi mohlo vypadat, a diskutovat nad skicou. Od toho jsou konzultace, které by měl salon umožňovat a během nich se vzájemně oťukat. Přece jen, řečeno pro každého s různou s nadsázkou - s tetováním rozhoduje jeden cizí člověk o vašem cejchu do konce života.
