Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Naše děti zdědily tátův humor i pohotovost, říká herečka Iveta Dušková

  0:01aktualizováno  0:01
Herečka a režisérka Iveta Dušková má s manželem Jaroslavem Duškem dvě dnes již dospělé děti a také vlastní Divadlo Kampa. Jaké je rodinné podnikání?

Jaroslav Dušek s manželkou Ivetou | foto:  Michal Sváček, MAFRA

O vás vím, že jste herečka, režisérka a taky autorka. Vaše dcera také píše?
Ano, píše, hraje, improvizuje a v divadle pracuje i jako produkční. Naše divadlo je specifické tím, že je hlavně autorské. Takže nás píše více, kromě Agáty ještě Nataša Burger, Vlaďka Kužílková, Pavel Kryl a, jak jste se už zmínila, i já. Jsme divadlo, kde každý dělá, co je potřeba. Takže když byla potřeba ředitelka, tak jsem se stala ředitelkou. Když je třeba napsat pohádku, tak napíšu pohádku a pak si ji i zrežíruju či si v ní zahraju. No, a když je potřeba zalít květiny či zašít kostým, tak to taky udělám. Mám velikou radost z toho, jaký tým se v divadle sešel. Jsou to samí mladí lidé, kteří pracují opravdu s chutí a s nimiž je radost pobývat.

Jak se stane, že si člověk - ve vašem případě rodina - založí divadlo? Čí to byl vůbec nápad?
Asi se nedá říct, že jsme si založili divadlo. Ona ta cesta k tomu, jak je to teď, byla složitější. Zkrátka byl nějaký prostor, který Jarda (herec Jaroslav Dušek - manžel) objevil a v němž se vystřídalo pár hospodářů, a nakonec jsem tu štafetu převzala já. Nikdy předtím jsem si nemyslela, že bych mohla být ředitelkou divadla, nejsem administrativní typ. Jenomže pak se ukázalo, že když chci naplnit svou vizi, stát si za svou poetikou, tak musím převzít odpovědnost a otěže. Takže jsem se do toho pustila. Velkou oporou mi byla právě dcera Agáta a soubor Cylindr, který už přes deset let vedu.

Zdá se, že vám to docela šlape, ale určitě byly i chvíle, kdy to tak růžové nebylo. Kdo divadlo podržel, řekl: Jedeme dál?
Dcera Agáta a samozřejmě Jarda, který nám pomáhal jednak svým jménem a taky finančně. Zpočátku to bylo těžké. Málokdo o Divadle Kampa věděl, potřebovali jsme dát divadlu tvář. Říci si, o čem vlastně to naše divadlo je, na co bychom chtěli lákat diváky. Netvrdím, že máme vyhráno, ale název Divadlo Kampa už není velkou neznámou. Samozřejmě velký podíl na tom mají přímé přenosy Jardových pořadů. Ale myslím si, že i moje a dceřiny pohádky a příběhy pro děti, které se souborem hrajeme, už mají nejen v Praze, ale i v celé republice své renomé.

Fotogalerie

Takže patříte k těm, kteří se snadno nevzdávají?
Asi ano. Jsem Beran, a když už se jednou rozhodnu, že do něčeho jdu, tak do toho jdu s velkou energií. Někdy je moje nadšení tak veliké, že mě musí ti rozvážnější krotit. Prostě když něčemu věřím, tak se nevzdávám. Říká se, že když vydržíte pět let tvořit v jednom prostoru, tak si vás diváci najdou. My jsme Divadlo Kampa převzali před třemi lety, tak ještě dva roky a snad bude vyprodáno na všechny naše pořady.

Vystudovala jste herectví na DAMU, ale moc o vás neslýcháme, jako byste byla ve stínu svého muže Jaroslava. Slyšela jsem názor, že v rodině musí vždycky jeden ustoupit, aby druhý mohl zazářit. Bylo to tak i u vás?
Co na to říct? Jarda byl vždycky viditelnější, jednak je větší, silnější, je to chlap a je Býk. Takové vysvětlení je hodně jednoduché, že? Zkusím to jinak: každý člověk má v různých etapách svého života různé úkoly a naplňuje různé role. Já jsem po dětech toužila a role matky mě bavila. Netvrdím, že jsem netoužila hrát, ale asi to nebylo tak silné, abych za tím šla. No a pak přišla jiná etapa, děti odrostly a přede mnou se objevila možnost učit, psát, režírovat i hrát a najednou jsem v sobě začala objevovat roviny, o kterých jsem neměla ani potuchy.

Ozvala se potřeba zviditelnit se?
Nehnala mě žádná touha po úspěchu, ale radost z tvoření. A najednou to šlo, lehce, samozřejmě. Jsem svobodná. Napíšu si hru, zrežíruju či si v ní zahraju a ještě máme divadlo, kde to všechno můžu zrealizovat. Vždyť to je úžasné! Teď už vím, že jsem k tomu všemu, co teď dělám, musela dozrát. Všechny ty v uvozovkách obyčejné dny, které jsem trávila s dětmi, byly potřeba. Říkávám, že jsem si všechno musela nažít, nasát a teď z toho čerpám pro tvorbu. Zkrátka mě nejdříve děti od divadla odvedly, aby mě pak k němu přivedly zpět.

Iveta Dušková

  • Narodila se před 55 lety. Po absolutoriu herectví na DAMU hrála v inscenacích Jana Kačera a Evalda Schorma. Ten jí po ztvárnění cikánky ve filmu Příliš hlučná samota prorokoval slibnou hereckou kariéru. Iveta Dušková se však rozhodla věnovat rodině stejně jako její manžel Jaroslav Dušek dává přednost divadelním prknům a v televizi se objevuje málo.
  • Jejím posledním filmem je pohádka z roku 2013 Kovář z Podlesí.
  • Je ředitelkou rodinného Divadla Kampa.

Teď si tedy konečně hrajete jen to, co vás baví?
Ano, a dokonce i s lidmi, kteří mě baví a které mám ráda. Tak vlastně vzniklo představení Škola Malého stromu! Oslovila jsem svou bývalou studentku herectví Petru Bílkovou, zda by si se mnou nechtěla zahrát. Udělala jsem dramatizaci mé oblíbené knížky Škola Malého stromu. Spolu jsme hru nazkoušely. A hrajeme ji už jedenáct let! Na Kampě máme vyprodáno a jezdíme s ní po celé republice. Je totiž jak pro děti, tak i pro dospělé. Nebo Dědeček Oge, v této hře jsme se s Agátou konečně setkaly i na jevišti.

Co je pro vás lákavější - hraní, psaní, režírování?
Každá činnost je jiná. Psaní mám ráda, protože je to taková klidná, soustředěná práce. Jsem jen já a postavy. Nic mě neruší. Je to takový hluboký ponor do příběhu, kde čas skoro nevnímám. Režírování vyžaduje energii, trpělivost a schopnost napojit se na druhé. Je náročné na čas a organizaci. A hraní? To už je pak za odměnu. Kdysi jsem trpěla velkou trémou, teď už si ho hodně užívám. Možná i díky tomu, že tím, že si hru zrežíruju, vím, co hraju a proč. A to mi dodává jistotu a odvahu.

Vím, že jste napsala hru Na cestě o vztahu matky a dcery, ve které jsou paralely vašeho vztahu s dcerou Agátou...
Napsala jsem ji, když bylo Agátě asi dvacet let. Něco v ní je z našeho společného života, ale některé situace jsou smyšlené či inspirované jinými příběhy. Charaktery postav jsou nám hodně podobné, ale nejsme to úplně my dvě. Taky jsme si netroufly hrát hru spolu, abychom si jí neřešily nějaké vztahové problémy. Takže matku hraje Nataša Burger. Celá hra je v takové lehké nadsázce a nechybí v ní ani písničky. Myslím, že náš pohled je laskavý a humorný a pro vztah matek a dcer může mít očistný účinek.

Máte ještě syna, který také vystupuje ve vašem divadle, takže můžeme říct, že hraje celá rodina - táta, máma, dcera, syn?
Opravdu hrajeme celá rodina, ale každý si vytváří svá představení a své pořady. Jarda má Malou Vizitu a do pořadu Duše K si zve své hosty. Syn Martin hraje spolu s Agátou v některých pohádkách a do toho mají svůj vlastní improvizační soubor Impro Samé vody, kde hrají ještě jejich dva kamarádi Sofia Adamová a Jáchym Kliment, se kterými se znají od dětství. Řekla bych, že jdou ve šlépějích Jaroslava, zdědili jeho humor i pohotovost. Jsou úžasní! Moc ráda na jejich představení chodím, tetelím se radostí a jsem hrdá matka.

Agáta ani Martin herectví nestudovali. Je to pro vás v divadle spíš výhoda, nebo nevýhoda?
Spíš výhoda. I když pedagogické vedení jim nechybí, chodili do dramatického kroužku, který jsem u nás v Černošicích sedmnáct let vedla. Takže jsem si je pěkně herecky vychovala. Víte, výhodou je, že jsou hodně sví a hraní berou jako svého koníčka. Martin vystudoval technickou školu, pracuje jako zvukař v rozhlase a v divadle nám pomáhá i jako technik. Agáta studovala filozofickou fakultu, obor překlad z francouzštiny a linqvistika. Mluví perfektně francouzsky i anglicky, což se v divadle hodí, protože jako produkční může komunikovat s kýmkoli a nečiní jí to žádné potíže. Na rozdíl ode mne, která jazyky moc neovládá.

Vím o vás, že máte už čtyři vnoučátka, to jsou nejspíš první kritici vašich pohádek, ne?
Vnoučata naše pohádky milují. A kdykoliv přijedou, tak je do divadla bereme. Jsou teď trochu daleko, žijí s maminkou na jižní Moravě, tak je vídám méně, ale vždycky se na ně moc těším a myslím, že ony se těší na mě. Mají moc rády, když jim vyprávím vymyšlené příběhy, a když pak po mně chtějí pohádku, kterou jsem jim vyprávěla minule, už si ji nepamatuju, takže mi musí připomínat, o čem vlastně byla. Je neuvěřitelné, co všechno si pamatují, jaké detaily. Těším se, až ony budou vyprávět příběhy mně.

Babičkou jste se stala extrémně brzo, přiznala jste mi, že brzy po čtyřicítce. To musel být šok. Pamatujete si, jak jste se to dozvěděla?
Tak to si pamatuju dost přesně. Dopisovala jsem tenkrát hru Vlak, bylo to absolventské představení pro mé studenty na Vyšší odborné škole herecké v Praze-Michli. Martin se nade mne postavil a mlčky stál. Podívala jsem se na něj a zeptala se: „Stalo se něco?“ Mlčel a tak zvláštně koukal. V tu chvíli mě to napadlo: „Nečekáte miminko?“ Martin jen zmateně zakýval hlavou, že asi jo. No, neskákala jsem radostí, protože mu bylo osmnáct a já jsem cítila, že je z toho zmatený. Pak jsem šla nahoru do jeho pokoje, kde měl ještě autíčka a panáčky z lega, a říkala si: „Vždyť je to nějak brzy!“ a taky jsem trochu plakala. Teď jsem samozřejmě ráda, že vnoučata mám.

Už také některé z vnoučátek „zabloudilo“ na jeviště?
Tánička po něm jako malá pokukovala, bavilo ji recitovat básničky, zpívat písničky a vymýšlet příběhy. Teď je jí jedenáct, je trochu introvertnější, tak uvidíme, kam ji osud zavane.

Zvládáte toho hodně, jak si v těch různých rolích, které máte, organizujete čas?
Někdy těžko, ale když už se toho na mě valí moc a říkám si, že nemůžu všechno, co chci, nikdy zvládnout, vybavím si větu z představení Děvčátko Momo, kde hraju postavu Bepo Koště, která zametá ulici a říká: „Nikdy si nepředstavujte tu ulici celou, ale vždycky jenom svůj příští krok, příští nadechnutí, příští pohyb koštětem. Taková práce totiž těší!“ A to mě na divadle a na příbězích, které hrajeme, baví. Pomáhají mi spoustu věcí pochopit. Třeba to, že je lepší se radovat než důležitě pospíchat.

MARTIN DUŠEK (30)

K herectví mě nijak okatě nevedli. Když jsme byli se sestrou dětmi, stávali jsme se často diváky maminčiných představení v Divadle pod Palmovkou a tátových bizarních improvizací Divadla Vizita. Táta nás odmala bral do kina na filmy náročného diváka. Když pak máma začala vést v Černošicích dramatický kroužek, opět jsme tam se sestrou nemohli chybět. Právě tam začaly později moje první improvizované pokusy. A z úzkého jádra dramaťáku vznikl také soubor IMPRO Samé vody, kde hraji se svou sestrou Agátou, kamarádkou Sofií Adamovou a svým nejstarším kamarádem Jáchymem Klimentem. Hudebně nás podporují herečka a hudebnice Petra Bílková nebo slovinský básník a kytarista Andraž Polič. Ta představení vznikají právě teď a tady. Dopředu není známého vůbec nic. Ani téma. Vylezeme na jeviště a buďto se to povede, nebo ne! To je na tom právě to kouzelné. Je to jako v životě. Nevíte, co přijde v příští chvíli. To mě na tom baví.

AGÁTA DUŠKOVÁ (27)

Na tátu jsme se chodili koukat, máma nás učila v dramaťáku. Líbí se mi jejich přístup k divadlu, tvoří hlavně svoje vlastní věci, tím pádem je dělají naplno, je pro ně důležité, aby stoprocentně věřili tomu, co prezentují, ať už je to role, divadelní hra, film, nebo jen myšlenka. Mám divadlo moc ráda, velmi mě baví psát, hrát, tvořit, vymýšlet, ale dovedu si představit, že kdybych neměla takové rodiče, jaké mám, kdybych nepotkala lidi, kteří mají stejný smysl pro humor a stejný přístup k hraní, kdybych prostě divadlo nedělala odmalička, směřovala bych v životě třeba úplně jinam. Teď se s mámou staráme o Divadlo Kampa a je to skvělá práce, mám z toho radost.

Autoři:



Nejčtenější

Rodina přišla o dům, synům hrozí dětský domov. Pomozme jim

Štěrbovi se svými čtyřmi syny

Adam (11) chce být farmářem, i když od naší návštěvy už možná raději filmařem. Když jsme u nich ve starém řadovém domku...

Jsi koště. Ty zase liberecká nula. Janu ve Výměně musel zachránit štáb

Výměna manželek: Napadení a zásah štábu!

Roman (46) je koště, alias budižkničemu, a Jana (32) zas liberecká nula, zaznělo tentokrát v televizní Výměně manželek....



V mužském těle byla nešťastná, dnes má krásná Erin ňadra i lásku

Poprvé poznala Jareda ještě jako Aaron. Dnes s ním Erin prožívá lásku svého...

Narodila se jako chlapec jménem Aaron, ale už od tří let věděla, že do klučičího těla nepatří. Před dvěma lety se...

Trpěla anorexií: Věděla jsem, že umírám, ale nedokázala jsem jíst

Michala Jendruchová v Rozstřelu

Anorexie, bulimie, ale i ortorexie jsou závažná psychiatrická onemocnění, která postihují stále více lidí a dokonce i...

Šest mýtů, které možná brání k získání vysněné postavy

Ilustrační fotografie

Existuje mnoho mýtů z oblasti zdravého životního stylu a fitness. My jsme vybrali jedny z nejrozšířenějších, které už...

Další z rubriky

Novorozený princ bude zajímavé princátko, myslí si astroložka

Svého třetího potomka přišla vévodkyně představit veřejnosti v červených šatech...

Třetí potomek prince Williama a jeho ženy Kate se narodil 23. dubna v 11 hodin a jednu minutu, podle astrologického...

OBRAZEM: V Japonsku oslavovali penisy. Největší váží 300 kilogramů

Na první dubnovou neděli připadají japonské oslavy plodnosti a k těm zase patří...

Na první dubnovou neděli připadají japonské oslavy plodnosti a k těm zase patří speciální festivaly zaměřené na lidský...

OBRAZEM: Tyto ženy tampony nejedí. Cítí se sexy i s kilogramy navíc

Britská plus size modelka Yazmin Fox

Touha po superštíhlé postavě pronásleduje a ničí slečny, které sotva vyšly základku, modelky, herečky nebo slavné...

Test 6 rtěnek, o kterých se nejvíce mluví

Test 6 rtěnek, o kterých se nejvíce mluví

Arome.cz Škála barev je stále stejná, ale na čem by kosmetický průmysl vydělal, kdyby ji každý rok trochu nepomíchal a neudal nov...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz