Počítač, nástroj spisovatelů dnešní doby, si její důvěru nezískal. Z ostatních výdobytků moderní techniky si pochvaluje snad jen mobilní telefon. "Já píšu rukou, nejraději do kroužkových linkovaných bloků. Sice se mi všichni smějí, ale napsala jsem takhle 11 knih. Když to zjistil můj spolužák z Plzně, profesor na vysoké škole, tak po mně do telefonu div neplival. Tak jsem se ho zeptala: A ty máš počítač? Samozřejmě. A kolik jsi napsal knih, žádnou, viď? Tak už mi dal pokoj."
Cestu k psaní si Ivanka Devátá našla už v raném dětství. "Tahle vloha mi byla dána od Boha. Ještě než jsem se naučila psát, tak jsem skládala básničky. Maminka si je zapisovala na takový ten skládaný toaletní papír. A ve škole jsem napsala krátkou aktovku, kterou jsem sama režírovala. Byla jsem vždycky dost aktivní. Ale když jsem začala studovat herectví, šlo psaní stranou. A když se k tomu ještě přidala rodina a děti, tak na to už vůbec nebyl čas."
Za jejím prvním literárním úspěchem paradoxně stála žloutenka a mladý František Nepil, který tehdy působil v Českém rozhlase. "Nařídili mi klid. Měla jsem malé děti, a tak jsem napsala dvě pohádky a zavolala podnikavě do rozhlasu. Pan Nepil je přijal a já je sama načetla." Po nemoci se ale vrátila do divadla a zase bylo po psaní. Návrat ke kroužkovému bloku musela ještě o pár let odložit.
"Když jsem odešla do důchodu, tak mě starší syn (Marek Hlavica, pozn. red.), který v té době psal do Mladého světa, ponoukal, ať zase začnu psát. Nedokázala jsem si ale představit, že budu se svými výtvory obcházet nakladatelství. Napsala jsem čtyři fejetony a dala je synovi.“
Marek Hlavica z oněch čtyř fejetonů jeden vybral a předal ho své známé v časopise Vlasta. "Dalo by se říct, že se to celé událo bez mého přičinění. Tedy až na to, že jsem je musela napsat. Pak se přihlásila Lidová demokracie, Právo, Svobodné slovo a já najednou nevěděla, kam dřív psát. Marek mě varoval, že to dělám špatně. Radil mi, abych se stala kmenovou autorkou jednoho časopisu. Tak jsem se stáhla do Vlasty."
První kniha byla sestavená z fejetonů, které psala na pokračování do Vlasty. Další nabídka přišla o několik let později z nakladatelství Motto. "Udělali mi návrh, že by vydali Vůni posečené trávy. První náklad byl 8000 výtisků. To mi připadalo jako obrovské číslo, které se nemůže prodat. Když si totiž čtenáře představujete jako cvičence na spartakiádě tak jako já, tak to nabývá konkrétních rozměrů."
Hned první honoráře byly také slušnou finanční motivací. "Za první knížku jsem dostala 12 500 Kč, za druhou už skoro 37 000 Kč. Dnes už je to ale o jiných částkách. Sama nevím, kolik přesně se mých knih prodalo. Ale například Lázeňská kúra vyšla sedmkrát."
"Když přijdu do knihkupectví a moje knížky tam jsou, tak se strachuji, že se neprodávají. A když tam nejsou, tak si říkám, jak to, že mě tady nemají. V knihovně jsem narazila na Lázeňskou kúru a ta byla už v salátovém vydání. Z toho jsem měla opravdovou radost."
Někdy si ale připadá vypsaná a nápady prostě nepřicházejí. Před dvěma lety si tedy přizvala bratra Jiřího. "Můj bratr sice nemá literární ambice, ale psali jsme to pro radost, vlastně pro sebe. Chtěli jsme ty příběhy zachovat potomkům." Tak vznikla kniha Pravé domácí.
"Teď se už hrozně těším, až začnu psát novou knihu. Rozpracovala jsem tři náměty. Mám poznámky a zatím se rozhoduji, do čeho se pustím jako první."
|
Narodila se v roce 1935. Čtyřiatřicet let byla herečkou v Realistickém divadle. Jejím prvním manželem byl herec Miloš Hlavica, druhým taktéž kolega – Josef Vinklář. V posledních letech je úspěšnou spisovatelkou, na kontě má 11 knih. Po letech se vrátila i na obrazovku a diváci ji mohou vídat v seriálu Velmi křehké vztahy. Svůj hlas propůjčila třeba slečně Marplové v anglickém seriálu. |
