Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Kvůli věku mám z mateřství hrůzu, přiznává otevřeně Iva Pazderková

  0:08aktualizováno  0:08
Iva Pazderková má mnoho podob. Možná proto, že má za sebou spoustu prožitků, od divoké puberty až po souboj s panickou atakou. Jí samotné je přesto nejlépe jen se svou hudbou, úplně bez role. I když po jedné, které se kvůli věku zároveň bojí, přece jen touží. Po té mateřské.

Herečka a moderátorka Iva Pazderková | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Iva Pazderková

  • Narodila se 16. března v roce 1980 v Uherském Hradišti, má mladší sestru.
  • Je svobodná, bezdětná, dvakrát rozvedená. Prvním manželem byl brněnský herec Luboš Veselý, druhým komik a textař Lukáš Pavlásek. Současným partnerem je televizní produkční Hynek Lorenc.
  • Vyrostla v Brně, kde vystudovala gymnázium a poté činohru na JAMU. Už v době studia hostovala na prknech Národního divadla Brno a v Huse na provázku.
  • Od sezony 2003/4 je členkou stálého souboru Divadla na Fidlovačce. Největší ovace široké veřejnosti si ovšem vysloužila coby komička v pořadu Na stojáka, pro který stvořila postavou Blbé blondýny, a nedávno jako porotkyně televizního pořadu Tvoje tvář má známý hlas, který aktuálně opustila.
  • Působí jako herečka, moderátorka a zpěvačka. Píše hudbu i texty. Na svém kontě má dvě autorská alba. Píše fejetony.
  • Momentálně zkouší roli matky představené v novém muzikálu Sestra v akci, který uvede na podzim Hudební divadlo Karlín.

Čemu byste přičetla zásadní vklad do života, který vás formoval?
Určitě na něm neměla výrazný podíl škola. To nebylo místo, kam bych ráda chodila. Dokud jsem měla jedničky takzvaně zadarmo, šlo to, ale jsem líná učit se. Ten zásadní vliv měli rodiče a prarodiče. Každý víkend a kus prázdnin jsem trávila, ač Brňačka, u babičky a dědečka v Uherském Hradišti. To byla krása. Běhala jsem s bratranci po zahradě, lezla po stromech a učila se, jak pracovat na poli, v sadu a s domácími zvířaty.

Venkovská holka?
Vyrůstali jsme tam v takové té dobré izolaci od města. Člověk se naučil, jak funguje příroda, kde se bere jídlo a jak velký musí mít člověk respekt k živému tvoru. Každou neděli jsem chodila s babičkou do kostela a odtud pramení základy mé víry. I moji rodiče mě formovali v člověka, který by měl být tolerantní, mírumilovný a milující. Taky jsme se sestrou na sto procent věděly, že ať už se stane cokoliv, rodiče nás milují. A to je ten největší možný vklad do života.

To jistě, jen to nemusí znamenat, že nezůstanete na řešení problémů sama...
Obě se sestrou máme tu vlastnost, že ty opravdu zásadní problémy našim svěříme, až když je máme trochu zpracované, nebo jim je neřekneme vůbec. Nechceme je stresovat a oni to vědí. Rodičovské podpory jsme ale měly přehršle. Co taky jiného měli máma s tátou dělat, když jsem jim řekla, že chci být herečka. Nikdo to nikdy v naší rodně nedělal a pro naše to byla ta nejnejistější věc na světě.

Když vy chráníte rodiče, kdo chránil vás?
V té mé pubertě se o to rodiče pokoušeli, ale znáte to, pro mě to byla ta nejidiotštější věc na světě. Iritovali mě vším. Člověk starší patnácti let je holt kretén. Vůbec nechápu, že to naši přežili. Teprve když jsem se z těch hormonů vyléčila, s vděkem jsem vzpomínala a uvědomila si, jak jsem šťastná, že je mám.

Co jste, hormony zaplavena, v pubertě vyváděla?
Zlobila. Nechtělo se mi chodit do školy, chtělo se mi kouřit a zkoušet, co všechno může člověk přežít. Typický nesnesitelný puberťák. Ke všemu s bonusem, který se jmenuje: jdu do všeho naplno. Hrála jsem divadlo, pořád byla v luftě, nonstop v zakouřeném prostoru plném bohémských amatérských nadšenců a domů chodila pozdě. Naši sice byli přísní, musela jsem být snad ještě v osmnácti v deset doma, ale hřešit můžete konec konců i s večerkou v šest.

Bohémské roky trvaly do vašeho prvního manželství. Vdávala jste se s vědomím, že je to na celý život?
Neochvějným! Se svým dnes už exmanželem jsem se potkala v brněnském Divadle 7 a půl, kde hrál. Požádal mě o ruku ještě v době, kdy nebyl rozvedený, já ho přivedla domů, coby svého partnera ve věku mé maminky, ale byla z toho opravdu velká láska. Ač jsme se nakonec po třech letech rozvedli, protože jsme spolu prostě nemohli žít, přátelé jsme zůstali.

Bylo vám v době vdavek pouhých třiadvacet. Nezatnula jste svobodě tipec příliš brzy?
To je otázka. Hodně lidí mi to říkalo, ale já to tak necítila. Dodneška si myslím, že věk dvacet tři let je tak akorát. Model, který zvládla moje sestra, což je porodit děti do třiceti, je podle mě nejpřirozenější způsob, jak mít rodinu a vést život tak, že máte na všechno sílu. Cokoliv se stane, ještě vždycky můžete začít žít znovu, protože máte dost energie. A k tomu děti v dobrém věku jako parťáky.

Myslím si správně, že i vy jste vstupovala do manželství s touhou stát se matkou?
Ano. Přála jsem si to, ale Pán Bůh tehdy nedal. A po rozvodu zase nedal partnery, kteří by sdíleli toto mé přání. Takže rodina přichází na řadu až teď. A to vůbec není jisté, jestli příroda dovolí. Přece jen mi za tři roky bude čtyřicet.

Bojíte se mateřství?
No samozřejmě. Nebojím se přiznat, že z toho mám kvůli věku hrůzu. Vždyť pokud se mi podaří mít rodinu a do čtyřiceti porodit, bude mému dítěti deset a mně padesát! Budu já mít ještě sílu a náladu na veškerou péči? To jsou otázky, kterými bych ráda inspirovala mladší ženy, které by měly být opatrné s naivní představou, že dneska jde všechno. Ne, nejde. Teď si říkám, že bych byla bývala vděčna za to, aby na mě okolí čas od času zatlačilo a ptalo se, kdy budu mít dítě. Asi bych to všechno rozčísla dřív.

Čili touha po mateřství nehrála roli v koncích vašich dosavadních vztahů?
Nehrotila jsem to. Ale máte pravdu, že z mého předposledního vztahu jsem musela odejít, abych si dala šanci.

Váš současný vztah, s televizním produkčním Hynkem, je rodičovství nakloněn?
Ano. Jsme ve shodě. Jsem moc šťastná a spokojená. Náš vztah je vztahem dvou partnerů. Cítím, že se navzájem podporujeme a nevymýšlíme problémy.

Říkáte to nesmírně úlevně, jako by to bylo poprvé. Mohlo v tom, že vaše předchozí vztahy nedopadaly, hrát roli i to, že jste pokaždé byli oba z jedné branže?
Nemyslím si. To je dogma, které se tvrdí. Nikdy jsem v žádném mém vztahu nenarazila na to, že by práce byla náš problém. Vždycky byl pes zakopaný v rozdílu priorit dvou osobností, které spolu nedokázaly dlouhodobě fungovat. Čas ale všechno uhladil a se všemi expartnery jsme přátelé.

Pokud se nepletu, dva z nich jsou vašimi exmanžely. Byl tím druhým skutečně Lukáš Pavlásek?
Ano. Vtipnější věc se nikdy asi ani jednomu z nás nestala. Bylo to něco, jako když se vezmete v Las Vegas a do čtrnácti hodin sňatek stornujete, protože hladina alkoholu klesne a vy uvidíte realitu.

Že byste se brali po nějakém bouřlivém večírku?
To vyloženě ne. Máme se opravdu strašně rádi, on je jeden z nejinteligentnějších a nejhodnějších lidí, jaké jsem poznala. Máme ale takovou sourozeneckou lásku, která není pro manželství. Byla to záležitost na pár měsíců.

Napadá mě, na kolik vás v podobných zásadních životních rozhodnutích ovlivňuje vaše víra?
Ovlivňuje. A moc. Podle mě se ve společnosti, kde lidé nemají ukotvenu víru a svou životní filozofii, ztrácí vzájemný respekt a vzájemná úcta. A taková prachobyčejná věc, jako je láska k bližnímu, což je základní předpoklad soužití lidí, je sprostým slovem. Když dneska řeknu “mr..., jsem cool. Když řeknu “láska k bližnímu”, jsem blázen. Vždyť už jenom vymezení se vůči nějakým směrům, ať už náboženským, nebo filosofickým, je dobré. Vymezuje se tak vlastní duchovní cesta, zájem o to, jak naše bytí ovlivňuje svět kolem. A to je užitečné. Nechci tím říct, že jsem svatá. To vůbec ne. Jsem herečka, jsem drbna, závidím lidem úplně všechno, ale snažím se to nějakým způsobem reflektovat a nedělat rozhodnutí, která ublíží lidem. Mám základní selský rozum a desatero. S tím si myslím člověk vystačí, aby nežil marný život.

Fotogalerie

Nikdy vám vaše víra nohy nepodrazila?
To se stává. Nežijeme v utopistickém světě a ne každý se desaterem řídí. Takže i já jsem doplatila. A bolestně. Ale i když není odpuštěno, budu se tak aspoň tvářit. Každý přece chybuje. A na smrtelné posteli je člověk sám se sebou a svým svědomím. Tam je vám k ničemu všechno ostatní. Já bych tam nerada ležela s myšlenkami, co jsem to tu provedla. Už tak to bude nálož, ale ať je alespoň co nejmenší.

S tímto nahlížením světa mohly souviset vaše panické ataky a deprese?
Určitě to souvisí. Když se vám v životě cokoli stane, byť ne vlastním zapříčiněním, hledáte, proč a kdo za to může. Jen odpověď zůstane s dovolením mezi mnou a mým terapeutem. Ale jedno vím, díky víře mám nespornou výhodu, protože i vděk za normální stav mi pomůže být lepším člověkem.

Když se potíže kolem vašeho devatenáctého roku objevily, vylekaly vás?
No jejej. Panické stavy mě trápily i více jak desetkrát za den. Pauzy mezi nimi se smazávaly. Nonstop jsem umírala. Přišly rovnou v kombinaci s depresemi. Vůbec jsem netušila, oč jde. Věděla jsem, že nejsem při sobě a že je něco špatně, když chodím po světě, jako bych byla za sklem. Prošla jsem veškerá lékařská vyšetření, než mi došlo, že jsem-li po těle zdravá, je příčinou hlava. Pak při jednom představení přišla taková ataka, že jsem skoro nebyla s to fyzicky vylézt na jeviště. Zavolala jsem nouzovou linku psychiatrického oddělení v Bohnicích a tam mi řekli, že už jsem tam měla dávno být. Dopadlo to tak, že jsem se svěřila mamince, která věděla o dobré psychiatričce; a ta mi pomohla.

Ambulantně?
Ano. V tom věku ambulantní pomoc stačila. Musela jsem ale přijmout medikaci. Tři roky jsem brala antidepresiva a děkuji za ně. Panuje kolem nich tolik mýtů, lidé mají pocit, že budou brát něco jako heroin, přitom je to absurdní.

Jednou provždy jste ale tehdy nad panikou nevyhrála...
To se mi nemusí podařit nikdy, důležité je pracovat na tom. Asi před pěti lety se tyhle stavy začaly objevovat zase. Pramenily ze stresů v osobním životě. První se přihlásily deprese a pak začala útočit panika a já už ji nezvládala ani bylinkami, ani dechovým cvičením. Tak jsem začala navštěvovat toho nejlepšího terapeuta na světě, pana magistra Morávka. Pomohla opět antidepresiva a to, že jsem poctivě docházela na psychoterapie, sportovala a především si uvědomila, že zdar léčby mám ve svých rukách. Každý ho má. Musí pro to ale udělat maximum.

Co znamená maximum?
Začít to řešit s odborníkem. Uvědomit si, proč vlastně panika, jinými slovy obrovská úzkost, útočí. Pak ten zdroj eliminovat, nebo s ním naopak aktivně bojovat. A hlavně úplně vypustit sebelítost. Což je dost těžké. Nesmí vám zkrátka vyhovovat, že máte nějakou poruchu.

Očima autorky

Iva je někdo, s kým jsem se dlouho chtěla potkat. Žádná prvoplánová image, žádné jistoty, kdo vlastně je. A po pravdě, nemám je na sto procent ani poté, co jsme si báječně popovídaly. O to víc mě zajímá jako člověk a myslím, že ona její mnohovrstevnatost je do puntíku dobrá věc. Trochu jako divoká kočka, která jen vypadá, že se dá ochočit. Nedělá si hlavu s tím, co tzv. řeknou lidi. Nebo ne natolik, aby jí strach bránil mluvit o tom, co skutečně cítí. Nemlží, jde přímo, a když je naštvaná, je prostě naštvaná. Žádné diplomatické mimikry. Na druhou stranu dokáže být nesmírně citlivá a myslím, a snad to mohu říct, i odzbrojujícím způsobem něžná. Těžká kombinace pro život, čert ví, kdy potřebuje chránit a kdy sama vystartuje do boje se zvednutým hledím. Žertuji, ale možná ne tak docela.

Vy eliminujete nebo bojujete?
U mě je spouštěč často neidentifikovatelný. Bývají ale i situace, kdy vím, že to přijde. V tu chvíli si musím uvědomit, že je to v hlavě a že tomu musím zabránit. Jdu proti strachu. Uvědomila jsem si, že jsme permanentně bombardování myšlenkou, že bolest nemá být. Ale určitá míra bolesti je přece užitečná. Je to součást života. Jak fyzická, tak psychická.

Přes veškerou práci se svými démony, máte z nich ještě strach?
Mám respekt a ano, bojím se. Nejsem superman, jsem velmi zranitelný člověk. To ovšem neznamená, že se strachu poddávám. I když... Teď jsme byli s Hynkem tři týdny na dovolené v Americe, v národních parcích s jejich překrásnou divokou přírodou a jasně se v tom neznámém prostoru ukázalo, že svoje strachy musím řešit ještě víc. Jsem zkrátka velmi úzkostný člověk. Mezi námi, je to šíleně egocentrická diagnóza.

Protože vás limituje v životě?
Bohužel limituje. Jsou situace, kdy úzkost začne vítězit, a já místo toho, abych prožila onen okamžik a radovala z něj, vidím katastrofické scénáře, kterým se v tu chvíli věnuji daleko více než samotnému krásnému okamžiku. A to je něco, co nechcete.

Odmítla jste kvůli tomu nějakou šanci?
Ne. To zase ne.

Dovolím si úvahu. Pokud zrození Blbé blondýny bylo východisko z těchto stavů, to ona vás měla chránit?
Nad tím jsem vůbec nepřemýšlela. Vznikla úplnou náhodou. Šla jsem na casting pořadu Na stojáka, kam mě rodiče poslali, a vybouchla jsem. Zdeněk Tyc, režisér, mi pak ale zavolal, že se mu líbí moje energie, a jestli bych nepřišla znovu. Ani nevím, proč jsem kývla. Když jsem měla jít na řadu a neměla nic připraveného, napadlo mě, že řeknu, co se mi ten den stalo. A jak jsem tak kráčela na pódium, blesklo mi hlavou, že to přednesu jako blbá blondýna. Teprve po letech mi došlo, že se v té postavě cítím skvěle, protože ona úzkostmi netrpí a naopak si bezmezně věří.

Povoláte si své alter ego na pomoc i v obtížných životních situacích?
Nepovolávám. Když nastane opravdu těžká situace, snažím se utlumit emoce, což je pro mě nadlidský výkon, ale natolik mě unaví, že skutečně nastoupí racionalita a já se snažím na věci nahlédnout objektivním způsobem. Vždycky si položím otázku: Bude to problém ještě za rok? Podle toho soudím, zda stojí za to se trápit.

Taková otázka padla, když jste se nedávno rozhodla odejít z populárního pořadu Tvoje tvář má známý hlas, což leckdo spojuje se snůškou hejtů na vaši hlavu na sociální síti?
To bych ráda uvedla na pravou míru. Nikdy se nedělo, neděje a dít nebude, abych své pracovní rozhodnutí řídila podle názoru skupinky nějakých nešťastníků na internetu nebo lží některých bulvárních novinářů, kteří jsou podobně nešťastní a zoufalí. Tím se může řídit jen malomyslný a hloupý člověk. Má pracovní rozhodnutí vždycky probíhají tak, že si srovnám v hlavě, co ještě můžu nebo chci konkrétnímu projektu dát, jestli mě baví a zda to nebude na úkor ostatní práce nebo soukromého života.

Nyní by vzala za své která z těch dvou sfér?
Faktem je, že teď o prázdninách jsem denně zkoušela v Hudebním divadle Karlín muzikál Sestra v akci. Nastoupím do divadelní sezony a bude to pokračovat. Letos mě čekají tři premiéry. A to mluvíme jen o divadle. Takže pokud chci být zdravá, měla bych občas i spát... Jsem skutečně už hodně unavená. To je ten pravý důvod.

Hrajete, zpíváte, moderujete, a jak říkáte, nezastavíte se. I pro diváka jste občas nepolapitelná do škatulky. Která z těch profesí je pravá Iva Pazderková?
Baví mě všechno, co dělám. Stále se u toho učím. Miluju Blbou blondýnu, ráda moderuju, moc ráda píšu fejetony, ale taky sportuju, šiju nebo pletu. Ale nejšťastnější jsem, což je zvláštní, když jsem úplně bez role, jen sama za sebe s kapelou, se svými texty a svou hudbou. Letos jsem vydala už druhou autorskou desku. Muzika je sice mikroskopická součást mé tvorby, ale pro mě nejdůležitější. To jsem já.

Autor: pro iDNES.cz






Nejčtenější

Sue a Noel Radfordovi a jejich děti v roce 2015
Už jsme skončili, říkají po 20 dětech britští manželé Radfordovi

Sue Radfordová (42) a její manžel Noel (46) si opravdu nemůžou stěžovat, že by měli málo dětí v domě. Letos se jim narodil další syn. Doma tak mají už 19...  celý článek

(Ilustrační foto)
Chuť na sladké může ukazovat na poruchu spánku i štítné žlázy

Neodbytná touha po cukru nemá jediné správné vysvětlení. Může signalizovat špatné stravování, spánkovou poruchu, přemnožené kvasinky, ale třeba i deprese nebo...  celý článek

Ze všech týdnů módy bývá ten londýnský nejradikálnější a nejkřiklavější. Letos...
Punk, protesty, fetiše a luxusní móda. V Londýně skončil fashion week

Ze všech týdnů módy bývá ten londýnský nejradikálnější a nejkřiklavější. Letos na něm nové kolekce ukazovali legendární designéři po boku těch začínajících, na...  celý článek

19. Jarmark OnaDnes.cz
Na Jarmarku levně nakoupíte a v aukci pomůžete tátovi od pěti dětí

Již 19. Jarmark OnaDnes.cz se blíží a máme pro vás další várku informací, na co se můžete těšit už 30. září na pražském Výstavišti v Holešovicích v Křižíkových...  celý článek

léky
Léky, které už nezabírají. Nejčastěji jsou to antibiotika

Dosud hýčkaná antibiotika začínají být v boji proti mikrobům neúčinná a ti jdou pomalu, ale jistě vstříc vítězství. Budeme umírat na banální choroby, nebo je...  celý článek

Další z rubriky

Michaela Horáčková, scénografka
Nad „dobovkou“ neváhám, říká kostýmní výtvarnice První republiky

V jedenácti letech se rozhodla, že z ní bude umělkyně. Rodiče se jí to snažili rozmluvit, ale neuspěli. Dnes patří Michaela Horáčková Hořejší ke špičce mezi...  celý článek

Modelka Halima Adenová (New York, 28. srpna 2017)
Z uprchlického tábora na mola. Modelka v hidžábu okouzlila módní svět

Modelka Halima Adenová (19) si může připsat několik prvenství. Zhruba před rokem jako první soutěžící v Miss Minnesota USA měla hidžáb a ukázala se v...  celý článek

Anna Farisová a Chris Pratt (Londýn, 24. dubna 2017)
Anna Farisová: Manžel nemůže být i nejlepší přítel, pak to nefunguje

Anna Farisová (40) se po osmi letech manželství rozešla s manželem, hercem Chrisem Prattem (38). A nyní říká, že k rozchodu došlo kvůli tomu, že se snažili být...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Řasy jako panenka: Jak vybrat správnou řasenku?
Řasy jako panenka: Jak vybrat správnou řasenku?

Také bojujete s tím, jak vykouzlit uhrančivý kočičí pohled? Ani nejdražší oční stíny a dokonalá linka nebudou co k čemu,... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.