Iva Hejlíčková (44)* Vystudovala fakultu žurnalistiky na Univerzitě Karlově v Praze. |
Pracoval jsem v Cinemě krátce, končil vysokou a dostal Ivu přidělenou jako oponentku své diplomové práce. Nikdo to ale nevnímal jako protekci, naopak, všichni mě litovali, protože Iva, pokud jde o výsledek, nezná bratra. Zatímco ale já školu dokončil, spolužák, který se chtěl ucházet o práci v Cinemě, zdrhnul, jen co ji viděl a slyšel. Přestože není běžné, aby si novinář se zpovídaným v rozhovoru tykali, tentokrát by bylo trapné předstírat vykání.
Víš o tom, že se tě spousta lidí docela obyčejně bojí?
Vím a docela mě to překvapuje, protože jsem v podstatě plachá a jemná bytost. Ale mám ráda okolo sebe profesionály a nesnáším šlendrián, tím to bude.
Z postu šéfredaktorky jsi odešla po osmnácti letech. Nejsou vzpomínky na to období tak trochu film pro pamětníky?
Jako by člověk vzpomínal na parní lokomotivu v éře elektřiny. A to jsem pryč zhruba půl roku. Můj odchod, tedy aspoň tak jak ho chápu já, se shoduje s dramatickým vývojem tištěných médií. Časopis, jaký my jsme dělali, je dneska minulostí.
Proč to skončilo?
Byl to souběh několika okolností. Jednak otázka neschopného vydavatele, který nebyl ochoten se novinami zabývat. Jednak prudce narůstající moci internetu, který mediální scénu výrazně mění, ze všeho nejvíc právě v oblastech hudby a filmu. A třetí důvod je ryze osobní. Vybojovala jsem za těch osmnáct let řadu bitev, vždycky jsem všechno brala velmi osobně a urputně, ale najednou jako bych už neměla nejen sílu, ale ani důvod do další bitvy jít. Možná se dala vyhrát, ale já už nechtěla.
Jak se ti šlo po tolika letech v šéfovské funkci na úřad práce?
Kamarádi mi říkali, ať se na to vykašlu, že je to ponižující. Ale v tom šoku, který jsem prožívala, jsem to tak nebrala. Připadalo mi správné, že pokud pracuji, odvádím daně, a pokud nepracuji, jdu na úřad práce. A nelituji toho. Měla jsem pocit jakési životní havárie, ale díky úřadu práce jsem se dostala do kontaktu s lidmi, kteří jsou na tom úplně stejně, ať už jsou to sekretářky, učitelky nebo laborantky. Sedí tam, čekají, povídají si o pletení a mně došlo, že nemít práci není konec světa.
Jaké to bylo tolik let dřít a najednou nic nemuset?
Možná se mi někdo bude smát, ale ztráta práce se dá přirovnat k rozvodu nebo úmrtí v rodině. Byla jsem ve zvláštním transu. Nejdřív jsem neměla vůbec žádné pocity, jen jsem spala. Cinema byla tak dlouho součástí mě, že mi například trvalo velmi dlouho odnaučit se říkat do telefonu: "Hejlíčková, Cinema." Tahle a spousta dalších drobností mi pomohly uvědomit si, že už tam nepatřím. Musela jsem znovu najít vlastní důstojnost a identitu bez ohledu na existenci nějakého časopisu.
Které další věci ti pomohly?
Když jsem byla malá, překvapovalo mě, že za války mohl mít někdo děti. Nechápala jsem to. Říkala jsem si, že jsou věci, které natolik ovládnou život, že na nic jiného nezbývá místo. Ale ono to tak není. Okna se třeba musí mýt, ať je člověk zaměstnaný, nebo ne, tak jsem šla a umyla si je. Byla jsem zpitomělá, bála se, že se propadám do nějakého pekla, ale život šel úplně normálně dál - kamarádi mě mají rádi stejně jako dřív, občas se někdo ozve, abych mu něco napsala… Přišla jsem jen o pocit zodpovědnosti, který mě ke konci dusil přímo strašlivě.
Úřad práce mi přijde jako nevěstinec. Všichni víme, jak funguje, ale stejně jsme zaskočení, když tam přijdeme.
Já ti řeknu, co zaskočilo mě. Jednou jsem tam tak seděla a u vedlejší úřednice byl nějaký pán. Když odešel, paní si mi začala stěžovat, jak je absurdní, že na úřad práce přijde někdo, kdo vydělával sto tisíc měsíčně. Říkala, jestli to má zapotřebí, že kdyby se na to vykašlal, tak by z té maličké kupičky peněz, kterou mají, zbylo víc pro skutečně potřebné. To mě zaujalo. Nemyslím si, že bych neměla sociální cítění, ale přišlo mi to dost nefér. Jestli ten člověk bral sto tisíc, tak platil obrovské daně, a když se ocitl v nouzi, nemá nárok na podporu? To je opravdu jediným právem člověka, který celý život studuje a pracuje jako brok, platit daně? Potom ta paní, bohužel, vzala do ruky moje papíry, podívala se, kolik jsem vydělávala já, sto to opravdu nebylo, a zatvářila se velmi nepříjemně. (smích) Sociální politika v praxi.
Obuj se do ní.
Nechci, už proto, že nehodlám pobírat podporu donekonečna. Nejsem negramotná ani líná, ale za ta léta placení daní si činím nárok na to, abych dva tři měsíce měla čas se nadechnout a zjistit, do čeho se pustit a z čeho zase ty daně platit.
Jsi typ manažerky, která práci obětovala osobní život?
Byla doba, kdy jsem to tvrdila a určitě tomu i věřila, ale není to tak. Kdybych skutečně tolik chtěla založit rodinu a mít děti, udělala jsem to. Práce byla jen výmluva. Možná je to geny, možná výchovou, mně práce prostě přišla tak důležitá a naplňující, že mi to ostatní připadalo méně přitažlivé.
A teď ti není líto, že nemáš rodinu?
Na jednu stranu samozřejmě ano, na druhou ale pociťuju jako úlevu, že mě tahle životní nepříjemnost postihla v době, kdy nesu odpovědnost jen sama za sebe. V partě přece může být líp, ale taky hůř.
Kdy ti bylo nejhůř?
Hodně špatně mi bylo, když mi onemocněla maminka. Bylo to smutné, nejvíc asi tím, když vidíš, jak se ti maminka mění v něco, co už tvou maminkou není. Zápasila jsem s pocity, o nichž jsem nikdy netušila, že bych mohla mít. A když pak zemřela… A veselé to není ani teď. Uvědomuji si, že stojím před druhou polovinou života, když se budu tvářit optimisticky, a nevím co s ní.
Co ti pomáhá nejvíc, když je ti mizerně?
Hadřík, kabelka, krémíček, čokoláda… (smích)
Jak ženské!
Nebo si uvařím kakao a sednu si k nějakému hodně pitomému filmu o lásce…
To opravdu pomáhá?
Částečně. Někdy padnu na kamarády jak šraňky. Naštěstí mám takové kamarády, kteří to vydrží.
To je velká životní výhra.
Však si taky nestěžuji. (smích) I když, ať mi všichni kamarádi odpustí, je to prima, že je mám, ale co bych dala za to, mít jen jednoho, který by se o mě staral pořád. Na druhou stranu... Tuhle jsem měla hodně plačtivou náladu, že mě nikdo nemá rád, nikdo kolem mě neběhá, tak jsem pobrekávala do telefonu, až toho měl jeden kamarád dost, sebral mě a odvezl k sobě domů. Vozil mě na výlety, vařil mi, pečoval o mě jak o mimino a já si po dvou dnech začala říkat: "Chci zpátky domů, tam je mi nejlíp."
Je nějaký rozdíl mezi mužským a ženským přátelstvím?
Určitě. Ženy kladou na přátelství daleko větší nároky než muži. Kamarádku daleko víc zatahují do svého života, víc od ní čekají, víc na ni spoléhají, nehledě na to, že ženy jsou k sobě otevřenější než muži. Kdyby se mužští dozvěděli, co si o nich ženské říkají, nejspíš by se hodně vyděsili. Chlapi navazují přátelství na méně hlubokých základech, ale pak jim také líp funguje, protože od něj tolik nečekají. Když jsi moje kamarádka, musíš fungovat v jakémkoliv ohledu, ve všem, v čem manžel nebo partner nefunguje. Pozorovat mužská přátelství je někdy velmi zábavné. Třeba na základě čeho vznikla...
Uveď nějaký hodně absurdní případ.
Jeden můj bývalý přítel měl kamaráda. Mluvil o něm jako o svém kamarádovi a já jsem pak zjistila, že celé to přátelství spočívá v tom, že se vidí třikrát do roka a hrají spolu tenis. Když ženská o někom řekne: "To je moje přítelkyně," tak ta druhá ví o téhle dámě úplně všechno. Od velikosti spodního prádla přes sexuální návyky jejího manžela až po nechutenství a kuří oka jejích dětí, prostě všechno.
Mohou být muž a žena přáteli, nebo jim do toho vždycky poleze sex?
S jedním kamarádem o tom vedeme mnohaletý spor. On tvrdí, že ano, já tvrdím, že ne. Myslím si, že muž a žena se mohou velmi dobře přátelit ve chvíli, kdy už ten sex spolu měli. Když se muž a žena v produktivním věku seznámí, dřív nebo později jeden z nich ulítne. Málokdy oba. A pak jsou z toho velmi smutné situace.
Pár, který k sobě není sexuálně přitahován, nepřipouštíš?
Nevím… Že by společné zájmy, filatelie? Nakonec to stejně skončí u sexu.
Co se děje, když k němu dojde?
Někdy z toho vztah může být, obyčejně z toho je ale jen velká kocovina.
A je-li z toho vztah?
Takovou zkušenost nemám. (smích)
Lituješ něčeho?
To je oblíbená otázka, ale není na ni odpověď. Samozřejmě, byly v mém životě určité okamžiky, kdy jsem se mohla rozhodnout jinak, a člověk se k nim ve slabé chvilce vrací. Ale střízlivým rozumem vzato - rozhodujeme se podle situace, okolností, možností a rozumu v té které chvíli. Revidovat to optikou jiné zkušenosti a hrát si na kdyby je absurdní. Takže - ničeho nelituji.
Ničeho nelituji? To už někdo řekl. Edith Piaf?
Ještě dřív Adina Mandlová. U ní to má ale mnohem větší váhu, protože měla daleko pestřejší život než já.
Kdybys dneska začínala, čeho by ses vyvarovala?
To je zase taková návodná otázka. Kdybych začínala, byla bych pitomá a nevyvarovala se ničeho. Až teď pojedu druhé kolo, dám si velký pozor, abych dokázala lépe vybalancovat osobní život a práci. Nikdy asi nebudu typ člověka, který dělá osm a půl hodiny, stejně tak nikdy nebudu typ člověka, který si vydělává jen na svoje osobní radosti. Vždycky budu ve své práci hledat nějaký smysl a naplnění, ale už nikdy tomu nechci věnovat tolik, kolik jsem tomu věnovala teď. Nehodlám svoji práci šidit, jen chci najít takovou, která mi dá prostor být víc sama sebou, být víc Ivankou než nějakou šéfredaktorkou.
Byla jsi se sebou jako šéfredaktorka spokojená?
Nemyslím si, že bych byla extra dobrá šéfredaktorka, a celá léta jsem čekala, že na to někdo přijde. V žádném normálním vydavatelství by Cinema nikdy neuspěla, protože normální šéfredaktor má tabulky, cílovou skupinu čtenářů, inzerenty, prostě přesně vymezené pole, ve kterém se musí pohybovat. Já jsem noviny ale podle tabulek nikdy nedělala, dělala jsem je podle sebe. Teoreticky tedy měla Cinema zajít velmi rychle, ale že jsem měla tu urputnost a kolem sebe lidi, kteří mi věřili, tak nám to procházelo neuvěřitelně dlouho. Teď řeknu hrozné klišé, ale je to tak: Když máš něco rád, když tomu trochu rozumíš a když se to snažíš dělat pořádně, tak to musí být někde vidět. Mám doma schovaných pár dopisů z těch, které jsem za těch osmnáct let dostala. Připadá mi úžasné, že někdo sedí doma v obýváku, dejme tomu ve Valašském Meziříčí nebo v Plzni, čte si tvůj časopis a osloví ho to natolik, že jde a napíše ti hezký, slušný dopis. Mně to nepřipadá málo.
Jakou roli v tvém životě hrály sny a touhy? Holčičky rády sní o princích na bílém koni a zámcích se spoustou komnat.
Jako malá jsem četla časopis Mladý svět a tam byla rubrika Přežijí rok 2000. Už ani nevím, o čem byla, ale já si tehdy spočítala, že mi v roce 2000 bude 35 let, a přemýšlela, co budu zač v té době, ale ví bůh, že tam nikde nebyly žádné děti ani manžel. Vzpomněla jsem si na to docela nedávno a trošku mě to vyděsilo.
Ty jsi neměla svoji oblíbenou panenku, nejezdila s kočárkem?
Ale jo, nějaký kočárek jsem jako malá tahala, ale já snila hlavně u knížek. Když jsem si našla nějakou krásnou, tak jsem si představovala, že to, co zažívají její hrdinové, zažívám já. Většinou byly o lásce, ale ne o tom, jak se dva potkají, zamilují a jsou spolu šťastní až do smrti. Ke svému dětskému hrudníčku jsem většinou tiskla knihy s velkými osudovými příběhy, vášnivými vztahy, dramatickými zvraty, spíš dobrodružné než středostavovsky útěšné. Když jsme měli na základní škole nakreslit, čím bychom chtěli být, namalovala jsem se s magnetofonem a mikrofonem, což je bizarní, protože jestli mě něco děsí, tak jsou to rozhovory. Já jsem poměrně plachá osoba, takže se strašně stydím dělat s někým rozhovor.
Teď se taky stydíš?
Nestydím, protože tě jednak znám a jednak nemusím vymýšlet žádné otázky. Není nic horšího, než když ti zpovídaný odezírá ze rtů další otázku, a tebe přitom žádná nenapadá. (smích)
Jaké filmy máš nejradši a proč?
Zjednoduším to na dvě skupiny. Miluji filmy, které mají dobré scénáře, z čehož plyne, že tíhnu k filmům natočeným podle kvalitní literatury a divadelních her. Dobrý dialog prostě žádný výbuch nenahradí. Dejte mi Kdo se bojí Virginie Woolfové, adaptace Jane Austenové, Thomase Hardyho… A potom miluji žánrový film. Časem jsem se vyprofilovala tak, že mě okouzluje americká kinematografie 30. a 40. let.
Co se s tebou děje, když jdeš z kina z filmu, který tě dostal?
Připadám si, jako kdybych dostala novou kabelku. Jsem euforická. Jako kdybych byla svědkem něčeho úžasného. Dobré filmy jsou energetické bomby.
O čem sníš a po čem toužíš teď?
Ve čtyřiačtyřiceti je to asi docela smutné, ale nejvíc ze všeho bych konečně chtěla přijít na to, co vlastně v životě chci, co mě učiní šťastnou. A jakmile na to přijdu, nic mě nezastaví.
