Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Irena Obermannová: Chlapi jsou feministi hlavně v posteli

aktualizováno  0:30
Spisovatelka Irena Obermannová mluví o své nové knize, ženách, otcích, domácím násilí a šišlání.

Irena Obermannová psala, i když k tomu neměla podmínky | foto: Lucie RobinsonMF DNES

Vaše nová knížka se jmenuje Nezavěšujte se (prosím). Jste v ní zase přísná na muže?
řekla bych, že to je nejsmířlivější knížka vůči chlapům, jakou jsem kdy napsala. Napsala jsem takovou knížku, kterou jsem si zrovna tehdy chtěla přečíst. Lehkou, veselou, ale i trochu smutnou. O tom, že se máme mít všichni rádi. Asi už stárnu a blbnu.

Jak se to projevuje?

Mně už ty jejich vlastnosti nerozčilují. Možná je to tím, že už jsem si je zmapovala, možná tím, že mám vedle sebe muže, který není ani ješitný, ani zbabělý. Hlavně mám pocit, že už je jedno, jestli někdo byl s někým rozvedený, svedený, s někým chodil nebo teprve bude chodit. Strašně se mi líbí, když jsou lidé, kteří se spolu rozešli, dál schopní se vídat, bavit, chodit do hospody.

Ve vaší knize se dvě kamarádky, které se dvacet let neviděly, rozhodnou žít spolu. Vy jste někdy žila s ženou?

Ne, ale napadlo mě, že by to mohlo být praktické. O tom tak trochu sníme všechny, ne? Vždyť s chlapama je ta domluva tak těžká!

To bychom ale asi zásadně museli změnit zaběhnuté pojetí rodiny.

Myslím, že doba, kdy rodina tvořila uzavřenou jednotku pokrevně spřízněných lidí, je pryč. Všechny kamarádky mých dcer jsou z rozvedených rodin. Dnešní rodiny mají jiná pravidla, a je to i lepší. Dřív bylo normální, že děti říkaly novým partnerům svých matek „tati“. To je už nepředstavitelné. Jsme daleko upřímnější.

Pokud tahle nová rodina má jiná pravidla, má taky jiný účel?

Určitě. Podle mě rodina do budoucna směřuje k daleko větší dobrovolnosti. Prostě když tam někdo nebude chtít být, tak odejde.

Vy si myslíte, že se to pokrevní spříznění dá tak lehce opomenout?
Krev je zvláštní dědictví, se kterým se vypořádáváme celý život. Moje matka, kterou mí prarodiče našli v dětském ústavu, je toho nejlepším důkazem. Pořád se prala s tím, že se jí stalo neštěstí, že nepatří tam, kde je, protože je jiná než její rodiče. A až teď ke stáru začíná přicházet na to, že vlastně není zas až tak jiná než její matka, moje babička, přesto, že nebyla její biologickou matkou.

Vaše dcery nikdy netrpěly tím, že nežijí se svým otcem?

Pro ně je to velké trápení dodnes. Na jednu stranu jsou po něm, ale zároveň ho odmítají. Pojí je k němu obrovsky silné pouto, které je ale jím udržováno tak nějak z povinnosti. Obě dvě ho strašně milují, ale chtěly by ho milovat míň. A to jim jde hrozně těžko.

Takovéhle nové uspořádání rodiny si ale klade velké morální nároky na jejich členy. Třeba že matka by neměla před dětmi pomlouvat otce a naopak, ne?

To si tak úplně nemyslím. Není nutné, aby se před dětmi mluvilo německy, jak tomu říkáme u nás. Mí rodiče, když chtěli před námi mluvit o něčem, co nebylo pro děti, tak mluvili německy. Řeknu vám, že jsem nikdy nerozuměla německy líp než tenkrát. Mně se někdy s dcerami stane, že řeknu: „Promiň, já vím, že je to tvůj otec, ale teď musím říct, že je to úplnej debil.“ Nedávám si pozor na to, jestli něco je nebo není pro dětské uši. Děti stejně vždycky přesně vědí, jak to je a co se doopravdy děje.

Vyplatilo se vám to?

Naprosto. Máme spolu s holkami hodně blízký a silný vztah. Nevím, nakolik je to tím, že jejich táta tam nebyl, nebo tím, že se mnou mají velké slitování, protože mě dřív hodněkrát viděly úplně na kolenou. Tenkrát asi pochopily, že mi některými věcmi opravdu škodí, tak je prostě přestaly dělat.

Vychovávala jste je jinak?

Třeba jsem na ně nikdy nešišlala. Přišlo mi to divné. Vždyť je to moje dítě, proč bych s ním měla mluvit jako s idiotem? To nebylo žádné přeintelektualizování, já k nim prostě měla respekt. Úplně nesnáším, když maminky dávají dětem třeba chlebíček a říkají: „A jak se říká? Správně - děkuju.“ Naučí je sice správnému vychování, ale zároveň je tak nějak ohnou. Rozhodně je nenaučí víc děkovat. U nás doma se děkuje daleko víc, protože nikdo nemusel. Prostě to odposlouchaly. Děti se učí tím, že přejímají, vidí, slyší a opakují, ne tím, že jim někdo dává příkazy.

Přejaly taky vaše názory na muže?
Ony to mají tak nějak samozřejmě. Nějakou nerovnost mezi muži a ženami, nebo nadřazenost jedněch nad druhými vůbec nechápou. Jednou mě ale dostaly. Byly jsme na dálnici a kolem nás jelo strašně rychle auto, které různě předjíždělo zprava a brzdilo před auty, která jela pomalu, prostě všechny kolem sebe ohrožovalo. A holky na to: „No jo, chlap za volantem.“

Ve vaší nové knížce říkáte, že váš vztah k mužům se vyvíjel od bezmezného obdivu až po totální znechucení. S tím se dá žít?

Já jsem teď ve stádiu, že se chlapy snažím pochopit. Když jim pořád budeme říkat, že jsou idioti, tak jediné, co tím dosáhneme, je to, že budou ještě větší idioti.

Nemůžete přece generalizovat. Já znám hned několik mužů, kteří nejsou idioti.

Já taky, samozřejmě. Ale pořád jich není dost. Pořád to není typické. Nechci znít elitářsky, ale my dvě se pohybujeme v trochu jiné společnosti. Kolem nás jsou chytří, vzdělaní, moderní muži. Já už mám nalepené na čelo, že jsem trochu praštěná, že to se mnou nebude lehké, že minimálně chci psát ty knihy, takže chlapi, kterým to vadí, automaticky odpudím. Kolem mně už zůstávají jenom ti o něco lepší, a mí přátelé už jsou ti nejlepší.

A vy si myslíte, že bychom měli rozlišovat na mužské a ženské chování? Není to jen další pokračování ve stereotypech?

Možná, že mezi námi jsou nějaké rozdíly, které vyplývají už z toho, jakého jsme pohlaví. Ale ty jsou minimální a rozhodně na nich nemůžeme nic zakládat. Podle mě má v sobě každý oba principy, ženský i mužský. A mně na mužích hrozně mrzí, že v sobě ten ženský nechtějí slyšet.

Ne, že by jim to společnost usnadňovala.

Přesně tak. Proto se snažím je pochopit. Uznat, že ani oni to nemají lehké. Že jakákoliv žena v nich je považovaná za něco nepatřičného a slabého, a nikoliv za něco, co je poučné, zajímavé a hlavně důležité.

Vy jste v sobě přijala muže?

Určitě. Já třeba nejsem kašičková maminka. Můj přístup k dětem je spíš mužský. Rovný a přímočarý.

To, že je něco rovného a přímočarého, přece neznamená, že to je mužské. Nejste sice kašičková maminka, ale to z vás nedělá tatínka. Prostě jenom rozšiřte to, co všechno může být žena.

Ale to není moje vina, že moje vlastnosti nejsou považovány za typicky ženské vlastnosti. Já nemůžu za to, že prototyp ženy je, když má někdo doma květinky, dečičky a je kašičková maminka. Já nechci pokračovat v používání stereotypů, ale nějak věci pojmenovat musíme, jinak se nedomluvíme.

Nebo bychom museli začít mluvit úplně jinak. Dát slovům pravý význam.

Což by bylo nesmírně těžké. Vezměte si třeba takovou statečnost. To je vlastnost, která je obecně považovaná za mužskou a kterou taky společnost od muže čeká. Ale co to znamená? Proč je za statečného považovaný muž, který odešel do války bojovat za krále, a ne jeho žena, které doma zůstalo deset dětí? Kdo je tady statečnější a kdo vůbec určil, co znamená statečnost? Při volbě Největšího Čecha byla Božena Němcová oceňována za to, že odporovala vládnoucí třídě. V tom prý byla její statečnost. To je přece úplný nesmysl.

A v čem teda byla statečná?
V tom, že psala, i když k tomu neměla podmínky. Že se snažila být spisovatelkou navzdory tomu, že děti neměly ohřáté jídlo, a to se určitě stalo, to my všechny, které pracujeme, dobře víme. Její obrovská statečnost je v tom, že byla první, kdo začal bořit tyhle pitomé mýty. To je totiž statečnost i dneska, a to máme automatické pračky, luxy a mikrovlnky.

Vy jste byla obětí domácího násilí. Váš bývalý manžel vás bil. Bylo pro vás těžké to veřejně přiznat?

To bylo strašně těžké. Kromě toho, že jsem se za to styděla, jsem se taky setkávala s tím, že muži o tom nechtěli slyšet, hrozně to téma odmítali.

Proč?

Podle mě je to proto, že většina z nich někdy ženu uhodila.

To si vážně myslíte?

Jsem o tom přesvědčena. V době, kdy jsem se s tím vyrovnávala, jsem si dělala průzkum. Ptala jsem se všech. A většina z nich se k tomu přiznala.

Proč tolik bitých žen nedokáže z násilných vztahů odejít?

Je to strašně ponižující. Říkáte si, že rodina a její zachování je důležitější, tak co byste kvůli tomu nevydržela. Už jste vydržela dost, ten porod taky pěkně bolel, tak to tak asi nějak k tomu patří. Omlouváte si, že to bylo nedorozumění, že jste ho něčím vyprovokovala, že on za to vlastně nemůže. Je to tak strašný pocit, že vy to radši zapudíte. Děláte, jakoby se to nestalo. Chcete na to zapomenout. Mojí první snahou bylo se přesvědčit, že to nebylo. Vymazat, vyškrtnout, pryč s tím. V určité fázi toho bití jsem se s ním dokonce o tom zkoušela bavit. To vůbec nešlo! On se tvářil, jakože to není. Že se to nestalo. Začala jsem si připadat jako blázen. Já na to tak chtěla zapomenout, že jsem na to několikrát i zapomněla. To nejsem já. To se mně přece nemůže stát. Mně přece nikdo nemlátí.

Já neměla možnost odejít. Něco jiného by bylo, kdybych mohla vzít děti, odejít a nemuset nikomu nic vysvětlovat. Jenom známým poslat novou adresu. Ale to nešlo. Neměla jsem kam. A naprostá většina žen nemá kam odejít.

Co azylové domy?

Ty jsou sice fajn, ale není to řešení. Umíte si představit, že odejdete do azylového domu? Zvlášť, když nechcete, aby se kdokoliv cokoliv dozvěděl? Hlavně se tam ty ženy ani nevejdou, kolik jich je. To se radši přesvědčíte, že to byl omyl a že už se to víc nestane.

Ale ono se to stane.

Vždycky. Pokud se to stane dvakrát, tak už se to bude opakovat navždycky. To je můj vzkaz všem bitým ženám. Když vám dá facku podruhé, tak už to bude jenom horší.

Vaše nová knížka je taková příjemně sexuální. Hlavní hrdinky vedou sexuální linku, spí s kým chtějí a kdy chtějí – nesetkala jste se s negativními reakcemi mužů?

Naopak. Matky to chtěj taky byla daleko pornografičtější než Nezavěšujte se, prosím, a to bylo vlastně poprvé, co moje knihy začaly zajímat chlapy. Je daleko víc zajímá, jak a co prožíváme u sexu, než to, jestli děláme nějakou vědeckou práci. Rovnoprávnost v sexu je pro muže zdaleka nejpříjemnější rovnoprávnost. Řekla bych, že v posteli jsou pasivní zcela dobrovolně, rádi se vzdávají kontroly a ještě radši si vyměňují role. V posteli jsou chlapi přímo nadšení feministé.

Jaký má čtyřicetiletá žena sexuální život? Je jiný než třeba ve třiceti?

Já můžu mluvit jenom za sebe, protože moje generace žen má mluvení o sexu ještě hodně tabuizované. Nestalo se mi, že bychom se s kamarádkami bavily o sexuálních prožitcích nebo jinak sexuálně otevřeně. Je to jiné ve vaší generaci?

To asi ano. Okruh těch kamarádek je sice úzký, nicméně o svých sexuálních životech víme skoro všechno. To důležité určitě.

My s tím máme hrozný problém. Já se s tím rvu tak, že o tom píšu. Najít ten správný jazyk pro Matky to chtěj taky bylo třeba strašně těžké, ale hrozně mě bavilo se s tím potýkat. Tam mi poprvé došlo, kolik výrazů nám chybí.

Ty, co můžete používat oficiálně, jsou buď medicínské, nebo neexistují, a pak už jsou jenom ty sprosté, co? Ale zpátky – v čem je sex ve čtyřiceti jiný než ve třiceti nebo ve dvaceti?
Třeba v tom, že už se neberete jako oběť. Víc rozumíte sama sobě, svým potřebám a touhám. Víte, co můžete od druhého čekat a co od něj chcete. A prakticky už ho nedokážete mít, aniž byste zároveň neměla s tím člověkem vztah. To spojení je silnější.

Kde hledáte příběhy pro svoje knihy?
Ty jsou všude. Michelangelo říkal, že když tvořil, tak se podíval na kámen a tu sochu v něm už viděl. Jen osekal to nadbytečné. S příběhy je to stejné. Jsou všude kolem vás, jenom musíte osekat to nadbytečné. Nejlepší příběhy jsou ty, které člověk nevymyslí. Tak to mám ve svých knížkách – něco si vymyslím, něco změním, ale ten základ pokaždé ukradnu ze života.

Autoři: ,



Nejčtenější

Soutěž Léto v plavkách: hlasujte pro vítěze druhého kola!

Léto v plavkách - Kos

Plavky jsou pro nás nepostradatelnou součástí léta. Na pláži u moře, u rybníka i na koupališti, ale i při opalování na...

Potraviny, které byste rozhodně neměli omývat před vařením

Ilustrační snímek

Takřka každý ví, že si má před jídlem umýt ovoce či zeleninu. Možná vás však překvapí, že jsou potraviny, které byste...



Dress code nemusí být v létě peklo. Pět tipů, jak na něj vyzrát

Výrazné kousky a doplňky mají na pracovišti stopku. Zbytečně by odváděly...

Formální oblečení může být pro někoho v parném horku jako noční můra. Dlouhé rukávy a upnutá sukně můžou rapidně...

K životu nepotřebujete spoustu oblečení, říká Kamila Boudová

Kamila Boudová, módní designérka

Vždycky ji zajímala móda. Kamila Boudová vystudovala oděvní design, pak působila v zahraničních firmách, pro které šili...

KVÍZ: Co víte o ženském orgasmu?

Cesta za orgasmem může být i velmi nebezpečná.

K Mezinárodnímu dni ženského orgasmu, který připadá na středu 8. srpna, jsme pro vás společně se sexkoučkou Julií Gaiou...

Další z rubriky

K heterosexuálům se hlásí jen dvě třetiny mladých lidí, ukázal průzkum

Ilustrační snímek

Po mileniálech sexuálně dospívá další generace, která je ještě ochotnější k experimentům. Homosexualita už dávno není...

Příběh Luboše: Přítelkyně mě sprostě využila

Ilustrační snímek

Před pár lety jsem se zamiloval. Byla krásná, milá a měla dítě. Brzy se z nás stala rodina. Já vydělával peníze,...

Příběh Věry: Nedokážu se vyrovnat s rozvodem

Ilustrační snímek

Rozvedla jsem se po desetiletém naprosto nefunkčním vztahu. Mám teď skvělého přítele, ale na svého exmanžela nemůžu...



Najdete na iDNES.cz