Na Vltava Run mě nevzali, proto jsem se rozhodl, že poběžím sám. Jenže Vltava je svou délkou přes 360 kilometrů možná až moc velké sousto. Pocházím ze středního Posázaví a dětství jsme dost často trávili v Ratajích nad Sázavou, Kácově nebo v Českém Šternberku. Co takhle zkusit Sázavu? Koukám do mapy, je dlouhá něco přes 200 kilometrů: je rozhodnuto. Poběžím podél Zlaté řeky (jak Sázavě říkají trampové).
Celý běžecký výlet jsem rozplánoval na čtyři etapy. Na každý den vycházelo zhruba 50 kilometrů. Cestu volím co nejblíže vodnímu toku, zároveň co nejvíce využívám turistické cesty. Vše potřebné balím do běžeckého batohu, přespávat hodlám v penzionech a u příbuzných. Den D je tu, odjíždím vlakem do Žďáru nad Sázavou, vlak má 100 minut zpoždění, super začátek...
1. etapa
Po probuzení ve Škrdlovicích mě čeká běh k pramenu řeky. Ve škole nás učí, že Sázava pramení z rybníka Velké Dářko. Chyba! Pramení ještě více severně pod Kamenným vrchem. Přibíhám na místo, kde má být pomník pramene. Kde nic, tu nic. Je čtvrteční ráno a okolní lesy se probouzí. Nikde ani živáčka, jen jeden blázen s GPS pobíhající po lese a hledající kamenný pomník.
Pomník nenalezen, pramen po deseti minutách ano. Můžu vyrazit. Na začátku se mi ani nechce věřit, že tahle strouha v lesích je vlastně ta krásná řeka, kterou znám. Cesta příjemně utíká, několikrát kontroluji trasu a už jsem na Zelené hoře. Rychlý průběh okolo, svačina před kostelem a zase pádím dál. Rozhodl jsem se pro potěšení mysli počítat všechny mosty a mostky přes řeku.
Po červené turistické pokračuju až do Hamrů nad Sázavou. Tady volím cyklotrasu číslo 19, ze které se v obci Sázava stává nádherná asfaltová cestička. Pokud budete někdo mít cestu tímto směrem, pak tuhle část nevynechejte. Cyklotrasa z obce Sázava do Přibyslavi totiž nahradila nepoužívanou vlakovou trať, má proto nulové převýšení a místy je opravdu impozantně zasekaná do okolních lesů a skal. Staré železniční kilometrovníky mě ženou do Přibyslavi, kde po 46 kilometrech dávám odpočinout svým nohám.
2. etapa
Po probuzení jsem opět natěšený na další běžecké dobrodružství. Nohy nebolí, záda od sedmikilového batohu také ne. Vydatná snídaně mi dodává energii a opět se dávám po červené turistické směr Světlá nad Sázavou a dále. Při dlouhém běhu je třeba zaměstnávat hlavu, jelikož má už po deseti kilometrech myšlenky „typu kdybych tak už byl alespoň v Havlíčkově Brodě“. Postupně zjišťuju, že musím také víc jíst. Korbáčiky, tyčinky a gely mi to do Davle nedoběhnou.
Těsně před Havlíčkovým Brodem vidím první velký jez. Vzpomenu si na to, jak jsem byl u té maličké říčky - teď už totiž sleduju docela velkou řeku. Něco už jsme spolu zažili, pomyslím si. Ve třetině trasy zastavuji na polévku ve vytouženém Brodě. Na náměstí neodolám a dávám jedno malé pivo. Jinak vždy plním svůj dvoulitrový vak čajem nebo vodou.
Vysočina ukazuje svou podzimní tvář. Slunce příjemně hřeje, s každým kilometrem jsem blíž soutoku. Před Ledčí nad Sázavou jsou Stvořidla. Když bůh cukroval řeku kameny, tady jich upustil dvakrát tolik. Nádhera! V kempu před Stvořidly dávám čočkovou polévku a příbuzné v Ledči zdravím se slovy „Objednejte největší pizzu, co tu dělají“. Pro dnešek 51 kilometrů.
3. etapa
Běh od pramene Sázavy do Davle
|
Ráno vstávám a snídám to, co jiní obědvají. Čeká mě nejdelší etapa. Pokud zvládnu dnešek, tak už do té Davle doběhnu. Začínám opatrně výstupem z Ledče na Obrvaň a zase po červené značce. Trasu už si v hlavě člením na menší úseky a těším se do Zruče.
Míjím jez v Horce, tady jsme snad desetkrát začínali s rodiči řeku sjíždět. To je nostalgie! V tom mi dojde, že jsem vlastně zatím žádného vodáka nepotkal, třeba budou na dolním toku. Ze Zruče to valím v dobrém tempu do Kácova. Zase dávám pauzu a polévku. Následuje opět nádherná část cesty do Českého Šternberka. Mám to tady opravdu rád. Na hradě mě nevítá bílá paní, ale davy turistů, takže velím k ústupu do podhradí a promýšlím poslední úsek dnešní etapy.
Dávám se po zelené směr Sázava, nohy a ramena už toho mají dost. Dnes zbývá posledních 13 kilometrů. O kus dál se musím smát, co jsem to vybral za trasu - na asi 55. kilometru běžím úzkou pěšinou po kamenech. Na jedné straně železniční násep, na druhé řeka, stačí krok stranou a večer se nemusím sprchovat. Po 60 kilometrech je město Sázava vysvobozením. I když už nemůžu, jsem šťastný, jelikož na trase téhle etapy se mi vybavila spousta vzpomínek.
4. etapa
Než se obléknu do běžeckého, vůbec se mi nechce na trať. Jsem blízko, ale únava už je sakra znát. Po předchozí etapě jsem navíc nespal úplně dobře. Mám před sebou posledních 52 kilometrů na soutok. Vyrážím.
Prvních 12 kilometrů se dost plazím. Nemůžu se probudit. Co se děje? První dlouhý asfaltový úsek mi nesvědčí. Chataři vracející se zpět domů moc neberou ohledy na osobu vzdáleně připomínající běžce. Zlom přichází, když podbíhám most dálnice D1, do Čerčan už to není daleko, snad trochu zrychlím krok. Hrnu do sebe cukry a kofein a ono to pomáhá. Přes Čerčany se nakonec dostávám docela rychle a krize je pryč.
V Nespekách u jídla vyslechnu pár moudrých rad místních houbařů a vybíhám ke Zbořenému Kostelci. Tady je řeka už opravdu široká a já pořád nepotkal žádného vodáka! V cestě za vytouženým soutokem na mě čeká poslední krpál do Krhanic. Zhruba 10 kilometrů před cílem mě vyzvedává táta na kole a dělá mi vodiče. Vtipkujeme a táta skoro každému na potkání říká, že běžím až od pramene. U Pikovic přebíhám svůj 36. most - a je to ten poslední!
Přichází euforie. Podařilo se mi za čtyři dny po vlastních nohou doběhnout až k soutoku. Vítězné „JO!“ se nese korytem řeky a vrací se ozvěnou zpět.
Zvládl jsem to.
