Spousta dnešních mladých lidí, ale klidně i třicátníků a čtyřicátníků, se nestydí za to, že rádi tráví volné chvíle hraním počítačových nebo deskových her, pročítáním a sbíráním postaviček z komiksů, nebo třeba poskakováním v trampolínovém centru. Co mají tyto aktivity společného? V minulosti bychom na ně nahlíželi jako na zábavu určenou dětem a nehodnou důstojnosti dospělého. Dnes už se většina z nás ani nepodiví, pokud jde kolega po práci hrát lasergame nebo se sklouznout na obří skluzavku položenou v centru města.
Milníky dospělosti
Znamená to snad, že dnešní mladá a střední generace odmítá dospět? Mnoho lidí to tak vidí a nahrávají jim i statistiky o vyšším věku zakládání rodiny. Mladí lidé často oponují, že jsou to právě rozdílné ekonomické podmínky, které jim komplikují plnohodnotné „dospěláctví“.
„Pro mileniály je velmi těžké dosáhnout toho, co považujeme za tradiční známky dospělosti: stabilní práce na plný úvazek, sestěhování se svým partnerem nebo partnerkou, hypotéka a vytvoření vlastní nezávislé domácnosti,“ vysvětluje socioložka Jane Pilcherová z Leicesterské univerzity pro Guardian.
Randění se podle mnohých dvaceti a třicetiletých zdá ve světě internetových seznamek složitější - není totiž problém najít si někoho na jednu noc, v přetlaku dalších nezávazných známostí je těžké najít partnera připraveného na vážný vztah. Mnoho mladých lidí dnes volí práci na volné noze, kdy jsou placeni pouze za odvedenou práci nebo na dobu určitou. To jim komplikuje získání hypotéky, ale i odchod na mateřskou a následně rodičovskou dovolenou. V dnešní době také není výjimkou, když se i dospělé děti po rozchodu s partnerem vrátí na nějakou dobu bydlet zpět k rodičům.
Mladí lidé si samozřejmě v mnoha případech uvědomují, že oni i ostatní měli jiná očekávání a snadno podlehnou deziluzi z dospělosti. Není proto potom divu, že zpátky u rodičů ve svých dětských pokojíčcích vděčně sáhnou po staré sbírce komiksů nebo lego figurek. Vyvolají tak v ostatních možná pocit, že vlastně o dospělost ani nestojí. Nemusí tomu tak ale nutně být.
„Mladí lidé jsou zachyceni v prodloužené době závislosti - už nejsou děti, ale ještě nejsou dospělí v tom tradičním smyslu, protože nedosahují na milníky dospělosti,“ popisuje socioložka Jane Pilcherová.
Generace odmítající dospět
Teenageři riskují pro dobro lidstva, zjistili vědci |
Její slova navíc potvrzuje i profesorka Beatriz Luna z univerzity v kanadském Pittsburghu, podle které dospělost nezačíná v osmnácti nebo jednadvaceti, ale až přibližně ve dvaceti pěti letech.
„Pokud vás prostředí nutí k tomu chovat se jako zodpovědný dospělý, tak to signalizuje mozku, aby zastavil určitý druh plasticity, protože v tu chvíli budete potřebovat stabilitu a spolehlivost,“ vysvětlila profesorka Luna na konferenci v kalifornském San Jose. Adolescenti se podle ní oproti dospělým vyznačují tím, že vyhledávají rizikové aktivity a chovají se nezodpovědně. Oproti předpokladu rodičů to nedělají proto, aby je přivedli k šílenství, ale jde o biologickou přirozenost, která se vyskytuje i u zvířat.
Jenže mnozí mladí se nezklidní ani po dvacátých pátých ani po třicátých pátých narozeninách. Večírky, nezávazné sexuální vztahy a nepříliš náročné zaměstnání, které ale platí dost na to, aby se ve volném čase mohl člověk donekonečna bavit. Právě v tom vidí problém mnohých mladých lidí např. britský psycholog Frank Furedi, který je označuje také jako generaci Petrů Panů podle slavného literárního hrdiny, který odmítal dospět. Dalším termínem je kidult - tedy spojení slov kid (dítě) a adult (dospělý), který je zřejmě trochu výstižnější, protože fenomén popisuje chování chlapců i dívek. Furediho nepřesvědčí ani námitky na současnou ekonomickou situaci.
„Vyrostl jsem v sedmdesátých letech, a když mi bylo 28, nikdo z mých vrstevníků neměl hypotéku. Když jsem chodil na univerzitu, žili jsme ve čtyřech nebo pěti lidech v garsonce se záchodem na chodbě, protože bydlet doma ve dvaceti nebo jednadvaceti letech byla společenská sebevražda,“ zavzpomínal Frank Furedi pro Telegraph.
Hrou ke kreativitě i zážitkům
Ovšem na hraní samotném není nic špatného a mnozí dospělí se dokonce aktivně snaží se mu znovu „naučit“. Proč? Podívejte se na chvíli na malé dítě a uvidíte, že jeho život probíhá v přítomném okamžiku. Když něco zaujme jeho pozornost, nechá se zcela pohltit. A to je v situaci, kdy nejste moc spokojeni s dosavadním vývojem svého života, nebo prostě jenom unaveni ze stresu v práci, více než žádoucí.
Je známo, že velké a úspěšné firmy jako je např. Google zařizují své kanceláře jako ze snu přepubertálních dětí: se stolním fotbálkem, počítačovými hrami, basketbalovými koši a ve veselých barvách. Slibují si od nich větší uvolněnost a kreativitu svých zaměstnanců. Na hraní her většinou dojde i na různých firemních akcích jako teambuilding, některé zahraniční firmy dokonce najímají speciální konzultanty, kteří učí zaměstnance, jak si správně hrát.
Čím dál víc si hrajeme i ve volném čase, což podle odborníků souvisí s tím, že se jej často snažíme trávit aktivněji. Hodinu strávenou metáním salt na trampolíně, střílením na paintballu, modelováním neumělého keramického hrnečku si budeme rozhodně pamatovat. A odborníci proti tomuto trendu rozhodně nic nenamítají.
Herní neboli gamingové prvky dnes můžeme vidět v mnoha oblastech našeho života. Zejména v tom virtuálním to lze vidět více než zřetelně - firmy vyvíjejí třeba aplikace na učení jazyka, které vás za každou správnou odpověď odmění body a postupujete na vyšší levely. Podobnou aplikaci najdete třeba i na plnění rutinních domácích činností a můžete tak body dostávat třeba za umytí nádobí nebo vyžehlení košil.
Infantilizace i nostalgie současnosti
Infantilizace společnosti je nepopiratelná, což lze vypozorovat už i v tom, koho považujeme za celebrity a osobnosti hodné obdivu. Jedná se často o velmi mladé zpěvačky a zpěváky, modely a modelky a sportovce a sportovkyně. Zároveň si v posledních několika letech potrpíme na všechno retro, vintage - zkrátka zavánějící dobou našeho mládí. Podíl na tom mají třeba sociální sítě, které na uživatele pravidelně vytahují archivní snímky nebo po nich kolují články fetišizující nejoblíbenější hračky devadesátých let, nebo třeba předměty denní potřeby z období našeho dětství. Spolu s celkově uvolněnějším společenským klimatem je dnes i nostalgie společensky přípustnější a často až cíleně pěstovaná.
