Většinu života cestuje s filmovými štáby po celém světě a neustále z ní srší optimismus a energie. Taky je kmotrou dětí Umy Thurman a Robert De Niro je pro ni Bob.
Magazín CITY LIFERozhovor s Ilonou Herman vyšel v únorovém čísle CITY LIFE - metropolitním magazínu MF DNES. Najde te v něm také portréty lidí, kteří v Praze provozují artová kina, poznáte zahraniční lyžařská centra, která si užijí i nelyžaři.  Únorové vydání magazínu City Life |
Sean Connery byl vaše první filmová hvězda, pro kterou jste se stala osobní maskérkou. Kde jste se potkali poprvé?
Seznámil nás Sylvester Stallone, se kterým jsem spolupracovala na filmu Rambo: První krev. Byla jsem tehdy členkou týmu maskérů tohoto akčního snímku. S Connerym jsem se pak ještě potkala na natáčení reklamy a nakonec mi nabídl práci maskérky v jeho dalším filmu.
Který film to byl?
James Bond.
To zní na první film dobře. Netřepaly se vám při líčení takové hvězdy ruce?
Rozhodně ne, byla jsem díky svým předchozím zkušenostem klidná. Byla jsem šťastná, že můžu dělat práci snů a ještě spolupracovat se skvělým člověkem. Strávili jsme spolu devět měsíců natáčení a nakonec společně pracovali ještě na několika bondovkách.
Jak se vám s Connerym spolupracovalo?
Sean je úžasný herec a příjemný člověk. Získala jsem díky naší spolupráci hodně zkušeností. Ráda vzpomínám na natáčení filmu Jméno růže zfilmovaném podle knihy Umberta Eca, který za námi během natáčení pravidelně docházel. Filmovalo se v mnišských klášterech v Německu a v Itálii, kde byla velká zima. Sean dostal od režiséra instrukce, že si má obout kožené sandály, stejné jako kdysi nosili mniši. Sean se ho na ten popud zeptal, jestlipak ví, proč mniši umírali tak mladí? Režisér neuměl hned zareagovat, a tak v okamžiku dostal odpověď, že to bylo právě kvůli studeným pantoflům.
Sean potom během natáčení nosil zásadně sněhule. Vzhledem ke svému věku už žádné role nepřijímá, ale s ním i jeho rodinou se stále navštěvujeme.
Ilona Herman
|
Jak jste se dostala ke spolupráci s dalšími hollywoodskými herci?
Práce si mě vždycky našla sama. V naší branži je běžné mít svého agenta, já žádného neměla a nikomu jsem nikdy nevolala. Jednou během natáčení v New Yorku mi zvonil telefon. Zvedla jsem sluchátko a na druhém konci se ozvalo: „Tady Robert De Niro.“ Na to jsem mu odpověděla: „Dělej si legraci z někoho jiného!“ a položila telefon. Za chvíli telefon drnčel znovu. Ozval se opět mužský hlas: „Ale tady opravdu Robert De Niro. Budu teď točit film a zajímalo by mě, jestli byste do toho šla se mnou.“ Takhle naše dlouholetá spolupráce začala, byl to snímek Nejsme žádní andělé, který točil v Kanadě se Seanem Pennem a Demi Moore.
Jaká byla vaše cesta k profesi umělecké maskérky?
Byl to od mládí můj sen a rozhodla jsem se, že si ho splním. Celý příběh začal emigrací v roce 1968. Odešla jsem do Velké Británie a v Londýně začala studovat filmovou školu. Podařilo se mi získat práci ve stanici BBC, což pro mě tehdy byla výborná zkušenost. Z Anglie jsem se přestěhovala do kanadského Vancouveru. Tam jsem začala pracovat jako maskérka pro jednu televizní stanici a dostala se k úžasné práci. Čtyři roky jsem se mohla podílet na přípravě kanadského seriálu a trávit tak většinu roku natáčením na moři.
Co vás přivedlo do Hollywoodu?
Speciální efekty, které mě přitahovaly. Rozhodla jsem se tehdy napsat dopis uznávanému odborníkovi Thomasi Burmanovi s tím, že si velice vážím jeho práce. Zaujal mě totiž svou maskéřinou ve filmu Planeta opic. Nabídl mi práci jeho asistentky a naučil mě všechny postupy. Zůstala jsem v Hollywoodu a dělala asistentku maskérům u filmu.
Co obnáší práce maskéra v kombinaci se speciálními efekty?
Jste mnohdy celý den v laboratoři, všude je plno prachu a je to hodně náročné. Zároveň je to zajímavé, protože se jedná v podstatě o sochařskou práci, kdy musíte nejdřív všechno vymodelovat pomocí sochařského nářadí. Taky se musíte neustále vzdělávat. Na place jste neustále po boku herci, abyste mohli jeho vizáž poupravit, kdykoli je potřeba. Znamená to, že když leží třeba ve vodě, vy tam mimo záběr ležíte společně s ním. Navíc jste často mimo domov a pořád cestujete. Je to tvrdá práce.
Jak se připravujete na natáčení?
Dostanu scénář a začnu si okamžitě dělat podrobný výzkum k dané roli. Před natáčením snímku Jméno růže jsem musela nastudovat spoustu informací od 12. století dále. Nejsložitější přípravy si po technické stránce zase vyžádal film Frankenstein, kterého hrál Robert De Niro. Naše dny vypadaly následovně: kolem desáté večer jsme společně vyrazili na velkou večeři, o půlnoci přijeli do studia a až do rána jsem s asistenty pracovala na vizáži, která obnášela spoustu jizev a znetvoření po celém těle. Dopoledne pak začínalo natáčení, které trvalo celý den. A když konečně padla poslední klapka dne, místo odpočinku jsme oba vyrazili do střižny, abychom viděli, jak to na kameře vlastně vypadá. Byly to náročné a dlouhé týdny.
Film Frankenstein byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší masky:
Neodradilo vás to?
Vůbec ne, takových natáčení jsem zažila spousty. Zrovna s Robertem jsem si užila spoustu práce při natáčení filmu Mys hrůzy. Když mi dal Martin Scorsese do rukou scénář, podle kterého hrál Robert vraha, začala jsem se pečlivě připravovat. Bavila jsem se s trestanci, studovala jejich zvyky a vzezření. Podle všech získaných informací jsem vyrobila návrhy různých tetování. To nejsložitější bylo na zádech. Jednalo se o velký kříž s váhami. Režisérovi se moc líbilo. Jenže Robert De Niro ještě musel pro roli každý natáčecí den několik hodin posilovat, a jak mu rostly svaly, tak se měnil i obrázek. Pořád jsem tedy musela překreslovat ten velký kříž přes celá záda, aby vypadal na záběrech stále stejně.
Kolik postav ve filmech musíte takhle nastudovat?
Pracuji většinou jen s hlavní postavou, ale dělám pro ni všechno. Navrhuju make-up, tvořím účesy, pomáhám s kostýmy, asistuju a ještě vařím.
Všimla jsem si hrnce s vývarem na vašem balkoně. Vaříte ráda?
Jsem zvyklá vařit. Nicolasi Cageovi jsem upekla českou husu přímo do filmu. Pro své herce vařím každý den. Když žijete jedenáct měsíců v roce v karavanu, nemůžete se živit jen jídlem z cateringu. Mám dokonce promyšlený systém. Dám na plotnu v karavanu hrnec s vývarem, některého z řidičů pověřím, aby mi ho pohlídal a z placu odbíhám, kontroluji a vařím. Třeba děti Roberta De Nira mají rády mou šafránovou rýži.
Říkala jste, že pracujete i na kostýmech. Nebylo by jednodušší najmout kostyméra?
Při natáčení druhého filmu Kill Bill v Mexiku měla Uma Thurman poslední kostým, který jí vůbec nepasoval. Hned druhý den v něm měla natáčet, a tak jsem se šatů chopila a celou noc je barvila. Jednoduše to bylo potřeba.
Je někdy těžké na to všechno najít energii?
To je ta naše česká povaha. Z ničeho musíte udělat něco a rozhodně nemůžete splácnout ruce a říkat, že to nejde. Všechno totiž jde.
Nic vás nerozhodí?
Myslím, že ne, a mám k tomu zase jednu dobrou historku o české nátuře. Scény filmu Přeber si to režisér točil v ulicích New Yorku. Hned vedle místa k natáčení byly kvůli opravám dřevěné zátarasy. To způsobilo zdlouhavé objíždění několika bloků v newyorských kolonách a v našich karavanech, protože Robert De Niro nemůže v New Yorku jen tak vylézt na ulici a dojít tam pěšky. Neumíte si představit, co se začne dít. Dostala jsem nakonec nápad. Řekla jsem lidem ze štábu, ať mi dají nějakou pilku. Tajně jsem pak vyřezala do dřevěné zábrany otvor a tím jsme pokaždé s Robertem z přistaveného karavanu prolezli přímo na plac. Zbavili jsme se objíždění, ušetřili čas a Robert byl na mě pyšný. Ostatně já na sebe taky.
Když si vás představím, jak s Robertem De Nirem lezete dírou v plotě, nedá mi to, abych se nezeptala, jestli tohle jsou obvyklé podmínky, v jakých při natáčení pracujete?
Zažila jsem natáčení na Aljašce ve čtyřicetistupňovém mrazu. Většina kalifornského štábu onemocněla, já naštěstí vydržela. Za mou odolnost zřejmě může neustálé cestování a s tím spojené změny klimatu, kterým jsem se za ta léta naučila přizpůsobovat. V Jordánu zase štáb mohl natáčet jen dvě hodiny denně, protože se film vedrem roztékal v kameře. Jednou jsem se při natáčení filmu s Nicolasem Cagem málem utopila společně s ostatními herci. Točilo se v podzemí a kvůli technické závadě jsme všichni skončili téměř pod vodou.
Když musíte být neustále připravena na všemožné situace, co všechno s sebou vozíte na natáčení?
Většinou mám jeden velký kufr na make-up, pak čtyři kufry s věcmi na speciální efekty a pro sebe jeden malý. Věřte, že balení věcí už nesnáším, a tak nosím všechno černé, vezmu si s sebou pár kousků a mám vystaráno.
Když se naskytne chvilka, kdy nepracujete, co děláte nejraději?
Buď jedu na chalupu v Krkonoších, kde není ani noha, nebo do svého malého apartmánu v Bangkoku. Změna kultury mi pomáhá osvěžit mysl a dostat nové nápady.
Pomýšlíte pomalu na odpočinek, nebo vás tohle pracovní tempo naopak nabíjí?
Je mi 68 let a jsem pyšná, že jsem se takového věku s touhle prací vůbec dožila. Čím jsem starší, tím víc mám paradoxně práce. Mohou za to mé letité zkušenosti se světlem a kamerou. Z nabídek si můžu vybírat, a tak jsem se rozhodla omezit dlouhé lety letadlem. Proto se snažím vybírat práci především v evropských lokalitách. V prosinci jsem se například vrátila z natáčení nového filmu s Umou Thurman, které se odehrávalo v Barceloně.
Podle toho, co říkáte, jste ve svém věku velmi vitální. Máte na to nějaký recept?
Hodně žen bývá v mém věku unavených, často je něco bolí a téměř vzdávají život. Cítí se jako oběť stárnutí. Stáří přitom není jen o bezplatném lístku na autobus. Je to něco úplně jiného. Je to krásný proces, kdy máte v dobrém slova smyslu úplně jiná privilegia a život už vidíte jinak. Což je taková nádhera, že se tím člověk vlastně ani nemůže unavit. Stáří není únavné, je to pouze další etapa života.
Co byste poradila lidem, kteří touží realizovat své sny?
Každý člověk, který měl to štěstí, že se narodil v civilizovaném světě, si může splnit svůj sen. Musí však být silný, disciplinovaný, soustředit se na svůj cíl a dopracovat se k němu čestnou cestou. Nic není nemožné a já jsem toho důkazem. Mé povolání je nádherné. Není to vlastně ani práce. Všem lidem bych proto chtěla říct, že nejkrásnější, co se může stát, je živit se tím, co člověka doopravdy těší. Je to ověřený recept, jak dělat svou práci skutečně dobře.
