Na Národní třídě, bylo to asi před šestnácti lety. Kupoval si u pokladny lístky, mluvil s nějakým mužem a mě zaujalo, že mluví česky. Fascinoval mě. Něco takového jsem nikdy neviděla. A to měl toho kérování tak polovinu co dnes. Proti tomu, co má na obličeji teď, měl vlastně jen základní kontury. Přesto to bylo poprvé, kdy jsem viděla člověka, který má potetovaný obličej. Dnes už tak běhá hodně lidí.
Magazín Partneři slavnýchRozhovor s Idou Saudkovou a dalších 19 interview s partnerkami a partnery slavných najdete ve speciálním magazínu MF DNES Partneři slavných. K dostání je ve vybraných trafikách. Objednat si jej můžete také přes SMS do své schránky. Stačí poslat SMS ve tvaru MFD PS2 jmeno prijmeni ulice cislo mesto psc (vzor: MFD PS2 jan novak jindrisska 16 praha 1 11000) na číslo 902 11 a magazín Partneři slavných vám doručíme do 5 dnů na uvedenou adresu.  |
No, já nikoho kromě něj neviděla.
Ale je jich víc. Stačí si koupit časopis o tetování, nějakou literaturu a zjistíte, že Vladimír není jediný. Ale tehdy to bylo něco naprosto výjimečného. Říkala jsem si: To by byl objekt na focení. Nádherný. Neuvěřitelný.
Oslovila jste ho?
Ne. Já neumím oslovovat cizí lidi na ulici.
Vždyť to fotografové běžně dělají, ne?
Ano, ale já bych si připadala jako ti úchylové, kteří balí holky na focení. Říkala jsem si: Přece k němu nemůžu jen tak jít, přece nebudu obtěžovat cizího člověka. A problesklo mi hlavou, že ho určitě ještě jednou potkám.
Líbil se vám výhradně jako fotografický objekt, nebo prostě jako zajímavý muž?
Jako objekt. Jako hodně zajímavý objekt.
Co bylo dál?
Pak jsem na něj samozřejmě zapomněla a asi po čtyřech letech nás někdo seznámil. Vladimír potřeboval fotku na booklet. Bylo to tuším v roce 1999. Od té doby jsme se několikrát setkali. Chodit jsme spolu začali v roce 2002, když byly povodně. Takže jsme teď měli výročí deset let.
Když jsem s ním před časem dělala rozhovor, hodně lidí říkalo: Neptej se ho na jeho tetování, naštve se, nerad o tom mluví. Je to tak? Nebude mu vadit, že tady o tom mluvíme?
Ale to je přece naprosto přirozená věc, že se ho každý chce zeptat na jeho tetování. To je přece to první, co vidím, tak se na to zeptám.
Na co konkrétně se ho lidé ptají?
Klasické otázky: Proč to udělal, jak dlouho se to tetovalo, jestli to bolelo.
Zeptala jste se také?
Nezeptala. Právě proto, že se ho na to ptá devadesát devět lidí ze sta. Nezeptala jsem se ho nikdy za těch deset let, co jsme spolu, protože mě to prostě nezajímá.
Vás nezajímá, co vašeho partnera vedlo k tomu, že si nechal potetovat celý obličej?
Když jsem ho poznala, už byl potetovaný. Už to udělal a je to nevratná věc. Seznámila jsem se s člověkem, který měl hotovo. Bylo mi jasné, že to není šílenec, který se rozhodl ze dne na den. Je to proces, který dlouho trvá, tudíž si ho musel dobře rozmyslet. My máme náušnice. Některé ženy mají obarvené vlasy načerveno. Přece nechodíme za každou holkou a neptáme se, proč má červenou hlavu a dírku v uchu. Prostě se jim to asi líbí, chtějí to mít. Vladimír to asi chtěl mít. Asi se na tom nadřel, několik tatérů se asi nadřelo. Teď je prostě krásně ozdobený a basta. Těžší to určitě bylo pro Vladimírovu ženu. Začali spolu chodit na fakultě, znala ho od osmnácti a najednou jí začal domů přicházet čím dál potetovanější. Asi je těžké vyrovnávat se s tím, že se mění před očima. Ale já ho poznala už takhle. Nevím, jak vypadal dřív.
Je konzervativní
Ale přesto, co myslíte, proč to udělal? Chce upoutat pozornost? Rád provokuje?
Když tohle někdo udělá, je to provokace jako hrom. Musí počítat s tím, že se každý otočí. Zároveň ale, a to je zvláštní a možná je to otázka pro psychologa, Vladimír nedělá nic, čím by jinak vybočoval, čím by na sebe jinak upozorňoval.
Ida Saudková
|
Jak to myslíte?
Vím, každého napadne, že je absolutně sebestředný člověk, který se nechal tetovat, aby se o něm mluvilo. Nevím, možná to kvůli tomu udělal. Možná mu to stačí a teď už nemá zájem na sebe dál upozorňovat. Nedělá nic kontroverzního, naopak bych řekla, že je až konzervativní. Má rád stejné zvyky. Když si oblíbí nějaký podnik, vrací se do něj. Přátelé má stejné leta. Rád pracuje na své zahrádce.
Vím a přiznávám, tím mě hodně překvapil. Viděla jsem vaši zahrádku na chalupě, popisoval mi tam každou kytku, kterou zasadil...
Před osmi lety koupil chalupu. Uvnitř to vypadá stále stejně, ale zahrada, která byla zpustlá, je v pořádku. Z rumiště vybudoval kvetoucí záhony. Je schopen popsat každý strom, kořen, květ.
Fotí se vám teď dobře, když jste ho tak toužila fotografovat?
Každý fotograf ho chce fotit, ale hodně si jich na něm vylámalo zuby. Není jednoduchý model a není to jen kvůli tetování. Prostě někteří lidé jsou ohromně fotogeničtí a jiní ne. Vyfotit Vladimíra je tedy poměrně těžké, protože je třeba, aby vynikl výraz i tetování. Fotila ho spousta lidí, ale málokdy ty fotky dopadly dobře.
Když si vybíráte objekty na focení, máte raději lidi, které znáte?
Já fotím většinou lidi, které znám. Přátele, přátele přátel. Potřebuju znát jejich mentalitu, naturel. Když s nimi mluvím, často mě už napadne, jak pak ta fotka má vypadat. Často ji mám dopředu vymyšlenou a žádný další obraz už nechci.
Jak jste se vlastně stala fotografkou?
Asi ve dvanácti jsem dostala foťák, plastový z NDR. Když jsem se měla rozhodnout po škole, co chci dělat, řekla jsem, že chci být fotografkou. Tehdy fotografická škola brala dvacet dětí a hlásilo se asi padesátkrát tolik, ale měla jsem štěstí. Vyučila jsem se pro družstvo Fotografia, tam jsem pracovala asi dva roky. Pak jsem si vzala Sama Saudka a různě jsem pomáhala Janu Saudkovi. Kdybych to chtěla vznosně nazvat, tak řeknu, že jsem mu dělala asistentku. Své vlastní fotky jsem začala dělat, až když mi bylo pětadvacet.
Je pravda, že fotíte stále na film?
Ano, fotím na analog, na film, střední formát, černobíle. Fotky si sama zvětšuju, sama je vyvolávám. Samozřejmě je to zdlouhavější proces než digitál, ale mě baví zavřít se do černé komory, nalít si vývojky, ustalovač a čarovat.
Jste s Vladimírem oba staromilové?
U něj je zajímavé, že nemá rád věci. K předmětům nemá vztah. Já miluju starožitnosti, perské koberce, šperky. Vladimírovi je úplně jedno, co má za oblečení. To je pro něj jen ochrana proti dešti a zimě. Všechno mu vybírám já, k jeho škodě, protože jsem poměrně nevkusná. Vejít do obchodu jsem ho nikdy nedonutila. Jediné, čeho byl schopen, že zajel někam na venkov do prodejny pracovních oděvů a tam si nakoupil kalhoty na zahradu.
Hlídám naše psy
Ale teď pracovní kalhoty vyměnil za oblek, když kandiduje na prezidenta. Co vy na to?
Mně to připadá jako černý humor, komiks, parodie, židovská anekdota...
Změnil se vám tím život?
Beru to tak, že v životě prostě přicházejí různé situace a občas jsou absurdní. Takže se snažím Vladimírovi pomáhat.
Jak?
Třeba tím, že občas dám někomu rozhovor. Snažím se, aby měl čistou košili a doma jídlo. Snažím se hlídat Ondřeje a Milana, což jsou naši psi. Starám se o takové ty přízemní věci. Zároveň jsem se začala o politiku zajímat, sledovat média a dozvídat se věci, o kterých jsem dřív nevěděla.
Jak jste se o jeho kandidatuře dozvěděla?
Mě to velice překvapilo proto, že to napadlo ty kluky. Jakub Hussar, hlavní otec myšlenky, rozjel akci na Facebooku. A když viděli, že má mezi lidmi docela ohlas, přijeli za Vladimírem na chalupu. Já tam tenkrát nebyla. Potřebovali jeho vyjádření, zda tu iniciativu zastavit, nebo zda by do toho Vladimír vstoupil. Dal si čas na rozmyšlenou. Logicky věděl, že když do toho půjde, změní se mu život, byť jen na pár měsíců. Mě to dojalo. Dojal mě on, tím že se do toho vrhl, i ti kluci. Myslím, že on není typ, který by chtěl být prezident. Proto je mi na tom sympatické, že to napadlo ty kluky.
Opravdu si nemyslí, že by to mohlo vyjít?
Myslím, že ne. Pro něj je zajímavá ta cesta. To, že může sledovat, co se děje v politice z hlediska sociologie, chování lidí, médií. Když neseženou těch padesát tisíc podpisů, ta anabáze skončí. Když je seženou, skončí to v lednu. Bere to jako velmi zajímavou exkurzi ohraničenou měsíci. I pro mě je zajímavé, že jsem najednou konfrontována s názory mladých lidí, kteří netaktizují a mají naprosto čisté myšlenky. Líbí se mi, že jsou mladí, dělají to vtipnou formou. Své cesty za voliči nazvali Tour de Franz.
Jezdíte s nimi?
Výjimečně, protože nám nemá kdo hlídat Ondřeje a Milana a na dlouhé cesty je nechceme brát s sebou. Ale jednou, když jsme pro naše psí děti sehnali hlídání, jela jsem na Tour de Franz do Brna.
A nepředstavujete si přece někdy, co by se dělo, kdyby ta jeho kandidatura na prezidenta vyšla?
Ne. Vladimír je pro lidi alternativou. Podle reakcí na Facebooku vím, že ho podporují hlavně vysokoškoláci, pak lidé ze starého disentu, kteří jsou zklamaní. Také intelektuálové středního věku, kteří jsou sami trochu výstřední. Právě to mě na tom nejvíc baví, že ho podporují různé zajímavé typy, teenageři s růžovými vlasy i staří bardi.
Změnilo vás nějak těch deset let, co jste spolu?
To nevím. Jsem dost svérázný člověk a nenechávám si něco brát. I když Vladimír poslouchá jen vážnou hudbu a já jsem se ji naučila poslouchat s ním, kdykoli jsem sama, nikdy si klasiku nepustím. To je zvláštní. Takže mě obohatil, ale pořád jsem si nechala své názory a zvyky. A Vladimír není typ, který by někoho chtěl omezovat nebo tvarovat podle svých představ. Naopak nechává lidem volný prostor.
