Ona

Ida Kelarová | foto: David Port, MF DNES

Ida Kelarová: Největším zlem je dávat lidem něco zadarmo

  • 52
Mezinárodně uznávaná zpěvačka a pedagožka Ida Kelarová je citlivá, ale i velmi racionální žena s nestádními názory. Jelikož žije se svou rodinou v malinkém městečku na Českomoravské vrchovině, má její otevřenost ještě větší hodnotu, než kdyby bydlela v anonymní Praze.

Ida Kelarová pochází z romsko-moravské hudební rodiny. Od pěti let se učila hrát na piano. Její otec Koloman Bitto byl vynikající a velmi známý romský muzikant a k hudbě vedl i dvě ze svých tří dcer - Idu a její neméně slavnou sestru Ivu Bittovou. Třetí dcera, Regina, prý z nich byla na hudbu nejtalentovanější, ale rozhodla se věnovat rodině.

Ida studovala klavír a violoncello na konzervatoři v Ostravě a potom v Brně. Po škole nastoupila do Divadla na provázku - hlavně proto, že jí to umožňovalo žít tuláckým způsobem života. V té době už byla vdaná a měla syna.

Posléze se rozvedla a na festivalu v Dánsku se zamilovala. Odstěhovala se s manželem do Walesu, kde porodila dceru.

V té době zemřel Idin tatínek. Po jeho smrti začala koncertovat a vyučovat romské písně, které si pamatovala z dětství. V roce 1985 přesídlila Ida do Dánska, po dalších třech letech do Norska a později zpět do Walesu. Koncertovala, hrála, zpívala a předávala sílu romské hudby tisícům lidí, kteří prošli jejími kurzy.

V roce 1995 se natrvalo vrátila domů a usadila se v Bystrém na Českomoravské vysočině, kde založila Mezinárodní školu pro lidský hlas.

Idin syn Tomáš (32) vystudoval ve Walesu obdobu naší Akademie výtvarných umění, ale také se věnuje hudbě, dcera Nikola je na mateřské s jedním dítětem a čeká další.

VTLOUKALI MI DO HLAVY, ŽE BÝT CIKÁN JE OŠKLIVÉ

Nejnevděčnější způsob, jak trávit čas, je dělat něco pro ostatní lidi. Vy jste na tom postavila svůj život. Investujete energii do organizačně velmi náročných projektů. První otázka tedy zní: Proč to děláte?

Protože to dlužím tátovi.

Jak dlužíte?

Tatínek zemřel na znásilnění duše. Na to, že celý život zapíral, že je Rom.

Promiňte, ale o jeho původu přece všichni věděli.

Ale ne oficiálně. On se cizím představoval jako Slovenský Maďar. Lidi si říkali, možná je, možná ne, ale neotravovali ho. Jako Rom by vězel ve škatuli. Nebrali by ho vážně. Nebyl by na prvním místě skvělým mužem a od boha talentovaným muzikantem, ale Cikánem. Chtěl ochránit své děti od ústrků. Obětoval se nám, ale zničilo ho to.

Vaše dětství a dospívání spadá do konce padesátých a počátku šedesátých let. Většina Čechů neměla šanci vytáhnout paty ze země, což je ideální podmínka k bujení předsudků všeho druhu. Tuhle smutnou hru lze tedy pochopit. Ale byla tu přece i jeho rodina.

Ta ji hrála ještě důsledněji. Jako dítě jsem byla blonďatá. Když jsem jezdila na Slovensko k dědovi a babičce na prázdniny, dělala jsem jim alibi. Chlubili se mnou po vsi: bílým, plavovlasým andělíčkem. Nesměla jsem si nikdy hrát s ostatními romskými dětmi. Babička mi jednou vyprávěla, že když ona byla malá, lidé po Cikánech stříleli ze vzduchovky jako po potkanech. Proto se rodina zapřela. Vtloukala mi do hlavy, že být Cikán je ošklivé, špinavé.

Kdy jste se dozvěděla pravdu?

Když babička úplně zestárla, začala trpět silnou sklerózou. Nenaskakovala jí maďarština a občas se duchem ocitla úplně mimo. V těch chvílích nadávala cikánsky. Celá rodina na ni řvala: „Buď zticha, Ida je tady.“ Když jsem se ptala, jak to, že umí babička cikánsky, odbyli mne. Od té doby vím, že se děti nesmějí podceňovat. Že jsem dál nevyzvídala, neznamenalo, že ve mně nepracovalo podezření. Rostlo a jednoho dne jsem se zeptala přímo. Přiznali se. Ale s tím, že je to nesmírně tajné tajemství. Aby se už nemohli nikdy vykroutit, nahrála jsem si je tajně na diktafon. Druhý den je odvaha opustila a přiznání popřeli. Smůla, bylo to tam.

Vy jste ho pak po návratu stejně zveřejnila.

Ve mně bobtnal vzdor. Měla jsem vztek. Rozhodla jsem se, že na ně řeknu pravdu! Tátu jsem neskutečně milovala a ctila. Vzhlížela jsem k němu jako k bohovi. Milovala jsem i dědu s babičkou a všechny tety a strýce. Štvalo mě, že se skrývají. Chtěla jsem, aby všichni věděli, kdo jsou, kdo byl můj děda, praděda. Tak jsem po návratu z emigrace všechno práskla. A nestalo se nic. Okolí to už vůbec neřešilo. V rodině pochopitelně nastal poprask. Maminka mi ten čin neodpustila dodnes. Už se s ní nehádám. Asi má nějaký svůj vlastní, soukromý důvod, do kterého mi nic není.

Teď vás poprvé slyším mluvit o mamince. Otce zmiňujete vždycky. Proč?

Maminka hrála v rodině velice nevděčnou roli. Hlavně já jsem ji odsunula za tátu, svého hlavního hrdinu. On byl svoboda, láska, emoce. Ona disciplína, povinnosti. Maminka je původně učitelka. K mateřství přistupovala přísně. S pevným názorem, jak jsou věci správně a jak špatně. Vše řešila příkazem. Jenomže já jsem povahou ze všech sester určitě nejromštější. Drilu jsem se urputně vzpírala. Až dnes se jí hluboce omlouvám. Bez ní by o tátovi nikdo nevěděl. 

Jak se vlastně stalo, že se taková akurátní paní provdala za Roma?

Seznámili se ve Vrbně pod Pradědem při cimbálovce. Maminka je Moravačka. Také muzicírovala a strašně ráda zpívala. Jsem přesvědčená, že i jí v prvopočátku nakecal, že je Maďar, ale nevím. Máma o tom nikdy nemluvila. Ona je velice inteligentní a rychle pochopila, jakou je táta výjimečnou osobností. Že jí žádný standardní Čech víc než on dát nemůže. Neskutečně ho podporovala a za tátovou kariérou stojí ona. Táta třeba neuměl noty. Hrál jak pánbůh, ale jako většina Romů citem. Byla to maminka, kdo ho noty naučil, protože jí bylo jasné, že bez toho by do smrti hrál jen poloamatérsky. Dokopala ho na konkurz v Opavě, kde působil v orchestru. A když cítila, že stagnuje, přesvědčila ho, aby se ucházel o místo v brněnském rozhlase. V Opavě se vypracovala na ředitelku školy, ale abychom měli v Brně vůbec šanci získat byt, šla pracovat jako jeřábnice k Pozemním stavbám. Tak moc ctila tátův talent a zároveň nás děti chtěla vychovat k pracovitosti a praktičnosti, že zahodila vzdělání, natáhla montérky a tvrdě manuálně pracovala, aby on nemusel.

UMÍRÁ SE NA LEŽ?

Vrátím se zpět k jeho znásilněné duši. Teď si někdo řekne: No bože, tak zapřel, že je Rom. Jiní zapřeli, že jsou věřící. A jiní, že pocházejí z buržoazní rodiny. Všichni něco zapírali a neumírali na to.

Jak to víme, že neumírali? Někdo jako můj táta doslovně, někdo zaživa. Přetvářka, i když racionálně zdůvodněná, stravuje zevnitř. Je jedno, jestli tajíte, že jste Rom, homosexuál nebo že věříte v jiného boha než většina. Citlivého člověka to ničí jako rakovina. I když neumře fyzicky, promění se jeho psychika i postoj ke světu. Vnitřní rozpor mezi tím, kým ve skutečnosti je a co smí dávat najevo navenek, vede ke změně charakteru. K zlobě a zatrpklosti.

Spousta míšenců tvrdí, že jim namíchanost situaci ztěžovala: pro bílé byli moc Romové a pro Romy zase málo.

Tátovi a mámě se asi podařilo nad námi dětmi dostatečně rozevřít ochranný deštník. Za jakou cenu, o tom jsem už mluvila. Pak už jsem se pohybovala v divadelním a hudebním prostředí. Lidé tam mají různé nešvary, ale rasová předpojatost k nim rozhodně nepatří. Nakonec jsem roky žila na Západě a procestovala křížem krážem svět. Poznala multikulturní prostředí a cítila se jako ryba ve vodě.

Jako světoběžnice máte odstup a srovnání. Připadá vám fér, když se v Čechách od Romů, kteří žijí kultivovaně, očekávají recepty na řešení problémů svých méně slušných soukmenovců?

To je velice komplikovaná věc. Před všemi Romy, kteří se odrazili ode dna a pracují na sobě, se hluboce skláním. Stojí proti předsudkům a špatné zkušenosti bílých s Romy. Zároveň ale i proti Romům samotným, protože ten, kdo se snaží, trpí za ty, kteří se nesnaží. Když jsem si stavěla novou kapelu, s některými členy jsme se teprve oťukávali. Sledovala jsem na šňůrách, že se harmonikář sprchuje i pětkrát denně! S houslistou nešlo ani jezdit autem, antiperspiranty si stříkal pomalu i do uší. Byli tragikomičtí, ale nesmála jsem se. Rvalo mi to srdce. Myslela jsem na všechny ty upocené smraďochy z tramvají a metra, kteří by na ně ukazovali jako první. Jenže jiná cesta než přesvědčovat vlastním příkladem asi není.

Společnost však mnohem víc sleduje ty nesnažící se. Velkým zdrojem napětí mezi Romy a ostatními je hlavně praxe živobytí z přídavků na děti. Vázala byste sociální dávky na vzdělání?

Jsem pro. Na naše workshopy a festivaly jezdí lidé z celého světa. Jeden rok mi volali Němci, jestli bych neupravila termín podle německých školních prázdnin. Pak mi telefonovali Švýcaři a prý srpen ne. Že by jinak nemohli vzít děti. Říkám jim, ať je písemně na 4 dny omluví. „Ido, to nejde,“ zněla odpověď. „Nepošlu děcko do školy, a pokud nebudu mít potvrzení od lékaře, okamžitě jdu do kriminálu!“ Švýcaři tímto zákonem neřeší, jestli je rodina švýcarská, nebo přistěhovalců z Asie, nebo romská. Prostě se týká všech. Bez rozdílu.

V televizi proběhl dokument o mladičké, talentované romské zpěvačce Věrce Berkyové. Ujala jste se jí, aby mohla svůj talent rozvíjet. Na to konto se na vás s prominutím přisála celá její rodina. Všechno klapalo do momentu, kdy jste sehnala rodičům práci. Jakmile padlo slovo: tak a teď už je všechno na vás, Věrku i její bratry si od vás zase odvedli. Jaký jste z toho vyvodila pro sebe závěr?

Byla to pro mne obrovská životní zkušenost. Viděla jsem, co jsem z lásky k Romům nechtěla vidět. Že už asi nemá smysl zachraňovat dospělé! Největší zlo je dát někomu něco zadarmo! Což se ovšem týká úplně každého, nejen Romů. Jakmile člověk nevyvine ani trochu úsilí, aspoň symbolicky, zvykne si. Bere pomoc druhých jako svoje bytostné právo. Co dostaneme snadno, toho si nevážíme. Lidí, kteří pořád čekají, že se o ně někdo postará, je plná republika, ale u Romů je to nejvíc viditelné. Zároveň jimi společnost pohrdala. Takto si hojila černé svědomí. Dávkama jim zacpávala hubu a alibisticky si tak zjednodušovala práci. Teď sklízí plody: celé generace si ochočila na bezpracné přežívání.

Potíž je, že jsou vždycky ve hře právě děti jako úspěšný nástroj k vydírání.

Jo, to je průšvih. Když Berkyovi zjistili, že u mne dohráli, pomstili se. Jsou tak sobečtí a zkažení, že nepochopili, že škodí jenom dětem. Věrčini bratři se doma učili na pětky. U mne to vytáhli na trojky a dvojky. Ten starší se dostal na učňák kuchař-číšník. Byl by první v rodině s nějakou kvalifikací. Jenže když jsem zastavila penězovod, strhla ho jeho vypečená rodina zpátky dolů. Tak teď nechodí ani do školy, ani do práce.

Necítíte marnost?

Lítost ano, a velkou. A hlavně strašný vztek. Ale marnost ne. Byla to drahá sranda, ale já do toho šla, ať to skončí, jak to skončí. Víte, mě dospělí naprosto nezajímají, ti jsou mi lhostejní. Ale nemohla bych v klidu spát, kdyby se nedávaly šance dětem. Chtěla jsem, aby si u mne zažily, že se dá vegetovat i jinak. Že mizerie není v tom, že je Rom, ale v ochotě nebo neochotě se sebou něco dělat. Určitě to aspoň v jednom z nich něco nechalo.

Mimochodem, co jejich rodina teď?

Když jsem viděla Věrku naposledy, byla oblečená v hadrech. Na nohách boty o čtyři čísla větší, aby všichni viděli, jaká je ta nádherně zpívající holka chudinka. Ale už jsem ji nelitovala. Má dost rozumu na to, aby si té manipulace byla vědoma.

Takže Berkyovi vyhráli?

Oni se jako vítězové rozhodně cítí. Ale mně je padesát a už dávno jsem pochopila, že negativní energie je mnohem silnější než ta pozitivní. Ale co budu živa, budu tomu vzdorovat! Kvůli tátovi a všem Romům, kteří se nevzdávají.

CD Idy Kelarové

Její hudba je jako příběh jejího života. Co říká o svých albech ona sama?


2006 CD Apsora:
„Zpěvem bojujeme proti rasismu, diskriminaci a strachu z neznámého.“
 
2002 „Díky tátovi vím, že smutek může být krásný. Proto tedy Staré slzy.“

2002 „Každé CD je cesta, kterou chceme komunikovat. A CD Dadoro je o lásce, protože v ní leží skutečná síla.“

1999 „S mým přítelem a láskou, Desideriem Duždou jsme založili skupinu Romano Rat. Poprvé v životě jsem šťastná.“

IDA KELAROVÁ (50)
Žije se svým přítelem Desideriem Duždou, se kterým v roce 1998 založila skupinu Romano Rat (Romská krev). Kromě práce se skupinou realizovala Ida několik multietnických projektů, organizuje mezinárodní workshopy, založila padesátičlenný smíšený sbor Apsora, je patronkou a uměleckou vedoucí romského občanského sdružení MIRET. Největším projektem z velkého počtu aktivit Idy Kelarové je vlastní romský festival Gypsy Celebration, který se koná každý poslední víkend v červenci na hradě Svojanov. Nedílnou součástí tohoto projektu je také dětský tábor.