Ido, čím je pro tebe Jan a jeho tvorba?
Ida: Zbožňuju Janovy fotky z 50., 60. a 70. let, úplně ty první fotky… A potom mě bavilo taky období ze začátku 90. let.
Jan: Ale ne.. Ida je Ida. Ida je rozenej model, a to se málokdy stane, aby byla ženská zároveň dobrý model a dobrá fotografka. Nejlepší bylo, jak jste byla na tom billboardu se mnou a jak o tom napsal J. X. Doležal.. znáte ho trochu, letmo…?
Ida: Jistě, ano…letmo… (bývalý manžel - pozn. red.)
Jan: ..a on o tom napsal.. "ti krásní mladí lidé"- mně tam bylo šedesát…
Ida: ..no, vždyť to jsme byli ještě mladí!!
..a jak se vy dva vůbec znáte dlouho?
Jan: Sto let. Mám ji velmi rád. Z tohohle baráku jsme byli vyhnáni.. My jsme se tenkrát slušně dívali na video, ale ne na prasácký, bylo to All that Jazz… a moje nebožka ženuška (Marie) přilítla a prý: slečno, - a teď vás jmenovala, ..ihned opusťte můj dům! Pamatujete si na to? ..No a mně samozřejmě bylo blbý dámu nechat, tak jsem odešel s ní a už jsem se sem nevrátil. A teď po letech, dceruška, která to zdědila, potřebovala za pár milionů nějaký opravy, okna a kdesi cosi, tak jsem se sem na čas vrátil, abych pomohl, protože jsou ještě mladí a nedovedou si ještě vydělat. Takže stařeček - blbeček. Idiot…
Ida: A já musím říct, že tu manželku velmi postrádám, ona potom pár let na to umřela. Fakt tady chybí.
Jan: Umřela mladá. Ona byla božská, protože měla pro mě tu správnou tělesnou vůni. Já jsem jí miloval. Ale ženským se nelíbila, těm to zase nevonělo.
Ida: Mně se líbila..i když mě vyhodila, měla jsem ji ráda.
Jan: Takže její dceruška, když se po třech a půl letech vrátila z kriminálu, ihned otěhotněla - má už tři děti a jistě nekončí a žije tady se svými dětičkami, který jsou podivuhodně hezký… říkám podivuhodně, takže se mnou už nemají vnoučata vůbec nic společného.
Vy teda máte dětí….
Jan: Teoreticky může mít člověk tisíce dětí, pašové měli stovky dětí. Sranda je, že já i ve vysokém věku živím dvanáct lidí. Živím i Sáru s dětmi, protože ona si na sebe taky nevydělá. Ten barák ji musí stát měsíčně obrovské peníze, všechny ty poplatky za služky a společnice… Ale mně to nevadí. Dělám dál svoje sračky, teď maluju, každá je originál a jsou si navzájem podobný…
Ido, taky maluješ?
Ida: Já ne.. ale možná to začne. Já jsem začala fotit z toho důvodu, že jsem neuměla malovat. Jinak bych byla malířkou.
Jan: To dělá každý fotograf… neumí malovat, tak fotí, protože mu to jde zdánlivě lehčeji. Je to asi stejně tak těžký jako naučit se čtverný skok na ledě. Já jsem měl zkrátka štěstí, tak jsem z toho nějakou dobu žil, teď už zase ne, ale bylo to dobrý. Fotka musí být přímočará, tam se nesmí švindlovat.
A ty lidi co fotíte, všechny znáte?
Jan: Ida má velký osobní půvab, takže ona ty lidi dostane, kdežto já jsem odpornej, takže čekám, co mi břicho noci vyvrhne do domu.
Kolik si ty vaše modelky říkají?
Jan: No, jsou dost drahý, hodně, protože chtějí zůstat na noc, hlavně kvůli snídani..
Ida: Jé, to je i se snídaní? Mimochodem, dneska v noci se mi zdálo o Havlovi. Já si nikdy nepamatuju žádný sny, ale tady jsem stála na nějakém ochozu, pode mnou schodiště, ze zhora přišel Havel, normálně je mi asi podsud, ale byl velké, dal mi pusu a já jsem ho svedla z těch schodů…
Jan: …a tam se zhroutil…
Ida: …ne, poděkoval mi a odešel. Já jsem se probudila a byla jsem naprosto nadšená. Doufám, že dneska nezemřel…
Jan: No, věk by na to měl, on je o rok mladší než já.
A máš vůbec nějaký nesplněný sen?
Ida: Nemám. Já totiž žádný sny nemám. Já jdu životem a normálně si beru. Chci jenom to, co můžu mít. A zelený sofa už mám…
A bydlí tam u vás pořád Ivan Jirous?
Ida: To je můj nejlepší soused!!
Jan: To byl štíhlý vlasatý mladík, který připomínal mladičkého Hutku. Já jsem si je pletl, protože oni za mnou lezli do paneláku, protože tam bylo teplo a měli tam tekoucí vodu.
Stále, i v dnešní době se cítíte jako underground?
Jan: Já jsem underground. Protože jsem ignorován, kritika o mně nenapíše jinak než "bahno", ale vycházejí mi knihy na západě, aniž bych je někomu vnucoval a…underground znamená být také chudý?
Ida: Ne, to vůbec ne!
Jan: Já jsem obyčejný chlap, teď mě například soudí pro alimenty, to jsem oplodnil zase jinou, ale až později jsem se dozvěděl, že je homosexuální a má přítelkyni a chtěly mít dítě, které by zaručovalo nějaké geny. Naštěstí jsem ji oplodnil na druhý pokus, protože na ní bylo vidět, že není zrovna nejvíc zamilovaná. A teď přišla od příbramského soudu pozvánka… tedy, soudkyně se mi velice líbila, tak tam jedu znovu, aby mi vyměřili výši. A vystoupil jsem tam trochu teatrálně a zeptal jsem se, jak dlouho si myslíte, že to budu platit? Měl jsem s sebou dvě dámy s malými dětmi, mýma příbuznýma, v náručí a obě začaly plakat. Ale zřejmě mi nesleví.
Ida: To nesmíte dávat do bulváru pořád ty údaje, kolik milionů platíte na jaký děti…
Jan: To jsem tak platil, Sárina dostávala velice slušné peníze…
Ale s tou zrovna nemáte žádné děti…
Jan: Ne, protože ona ty děti neuživí. A ty by neměly hladovět. Ale asi s tím přestanu, protože ona mě teď soudí a já jsem jí ty peníze dával bez potvrzení. Oni mají verandu, která je krytá, a tam jsem jí to vždycky šoup. Ani ostatní lidi okolo mě nijak nestrádají.
Ida: Ano, ale myslím, že teď už nikdo nestrádá, všeho je nadbytek…snad leda bezdomovci.
Jan: Ano, ti mě zdraví, a když jim dám pajcku, tak chtějí ještě dvanáct korun, aby to bylo na tu láhev vodky. Třeba já když už piju - a na to taky zašel můj bratr, ten vypil těch deset krabic vína denně, tak já piju whisky, akorát, že už ji piju čtyři roky, a ono se to někde projeví. A pak když jdu běhat deset kilometrů, tak se už na sedmém kilometru potím.
To vydržíte hodně.
Jan: Neuvěřitelně. Teď, co je tady to dítě, tak to vstává v šest hodin a já musím vstávat s ním. Musím se hned oholit, navonět, nemůžete se mu ukázat, jak tady chroptím. Je dobrý, že to tak snáším. Dceruška jednou zkoušela se mnou držet krok a bylo jí neuvěřitelně špatně ještě dva dny. Mám veškeré důvody k tomu, abych byl šťasten, samozřejmě jsem zoufale nešťasten. Vím, že můj otec byl velmi čilý až do smrti, ale bohužel to nemůžu říct o mém bratru. Já mám dojem, že to, co se mu stalo, je sebevražda. Je to neuvědomělá sebevražda, protože oni ho tam neměli rádi a on se vlastně upil nebo udusil tak jako Josef Vyleťal nebo jako Libor Fára. To je obvyklá smrt opilců udušením zvratky. To je mi líto, protože můj bratr, kterého jsem kdysi vášnivě miloval, se úplně změnil. Což se nestává. Ženský se mění, ale chlapi obvykle zůstávají stejní až do konce. Ale on se změnil a nakonec mě nenáviděl. A to je špatný.
Co si myslíte, že by mohlo být důvodem?
Jan: No, já mám dojem, že ty největší svinstva se vždycky děly v rodině. Že si na vás netroufne nikdo cizí, ale lidi, kteří vás důvěrně znají, ti zaútočí. Je mi to líto a já na něj vzpomínám tak, když to byl krásnej černovlasej kluk a nebudu na něj vzpomínat teď, když už je to víc než dva roky živoucí mrtvola. Byli jsme si velmi podobní a já se nechci vidět na úmrtním loži. To je moje osobní rozhodnutí, tak jako Venca Havel nechce, abych ho portrétoval. Já jsem ho teď na hradě potkal, a dáma dávala najevo, jak má krásně udělané zuby, pořád otvírala pusu a smála se do nebe a teď najednou se mě zeptá, kde máte červenou košili a černé brejle? Já si přece nevezmu na hrad 28. října černý brejle a červenou košili, ne? To se sluší mít bílou košili a tmavý oblek. To jsem tam ještě vzal Sárinu s sebou, aby měla radost, ale myslím, že už to neudělám. Všeho do času. A já na věky.
Říkal jste, že ženy se mění, myslíte si, že Ida se nějak změnila?
Jan: Ida se vůbec nezměnila. Žena se může změnit z lásky na krutou nenávist, tak jsem to myslel. Fyzicky ne. Ale ještě jedna taková hezká věc: osm údobí v životě ženy: bejby, holčička, malá slečna, mladá žena, mladá žena, mladá žena, mladá žena, mladá žena. A vy jste toho živoucím důkazem.
Ida: Já musím odejít…
