Všechny moje zdravotní problémy vyvrcholily právě o Vánocích, kdy mi bylo pět let. Můj žaludek neustál tradiční štědrovečerní pokrm: smaženou klobásu. Určitě jsem si na nich pochutnala a radovala jsem se nepochybně i z dárků. To už si ale tolik nepamatuju.
Zato se mi nikdy nevymažou z paměti chvíle potom. Ležím na posteli, mám obrovské křeče břicha a po čele se mi rojí kapky ledového potu. Kolem nejprve pobíhají rodiče a pak přivolaní lékaři.
Pomohly prášky ze Západu
Strávila jsem mnoho dní v dětské nemocnici, kde díky skvělému primáři celkem brzo objevili na můj věk netradiční onemocnění. Vředy.
Pro předškolní dítě to v té době znamenalo spoustu dní v nemocnici, žádné sportování, dietu. Mamka i taťka mě neustále hlídali a místo na tábory jsem musela jezdit na dlouhé pobyty do lázní.
Po dvou letech se problém opakoval. Jediná léčba v tehdejším socialistickém Československu spočívala v odpočívání a každodenním pití šlehačky (což ani žlučník malého dítě neunese).
Rodiče se rozhodli požádat naše příbuzné na Západě o pomoc. Byli to oni, kdo mi pak posílali prášky, jejichž cenu vždy minimálně z poloviny zabralo clo, což má matka pokaždé oplakala. Ale pomohly.
Předčasně jsem dospěla
Až do osmnácti let jsem nesměla sportovat, musela jsem hlídat každé jídlo a řešila i spoustu dalších problémů, které mi ale díky tomu, že jsem je měla od dětství, vlastně připadaly normální.
I to, že jsem byla nucena předčasně dospět, být svědomitá a spolehlivá, nejvíce sama k sobě. Protože když jsem nebyla, bylo mi velmi zle.
A vím, že na toto období vzpomínám ráda jen díky neuvěřitelné péči svých rodičů a lidí kolem sebe, kteří mi dokázali vytvořit pocit klidu a normálnosti v mém nenormálním životě.
V pubertě se rány zacelily
A pak mi puberta dala jeden velký dar. Vředy samy zmizely a i jizvy se zacelily. Začal normální život.
Ale stejně se dál hlídám. A chudák lékař mých dětí, k němuž jsem chodila s každým jejich bolením bříška. Měla jsem strach, neboť vředy jsou dědičná choroba.
Nyní už vím, že jsem vlastně měla velké štěstí. Ač jsem si prožila dětství takové, jaké bylo. Nyní mohu žít normální život a to je úžasný dar. Myslím, že právě díky těm létům odříkání a bolestí si toho dokážu vážit.
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
