„Začátky byly těžké. Moje váha už byla neúnosná. V těhotenství jsem také pořád nabírala a došlo to tak daleko, že jsem už ani pomalu nemohla vyvenčit naši fenku. Nikdy nezapomenu na to, jak strašnou námahu mi dalo vystoupat čtyři patra k nám do bytu. Tenkrát jsem si celá ufuněná sedla a rozhodla se, že musím zhubnout ještě během těhotenství. Sestra mi poslala odkaz na internetové stránky a já si díky nim mohla vypočítat, kolik bílkovin, tuků a cukrů si můžu dovolit za den sníst. A pustila jsem se do toho,“ vypráví Tereza, která si zapisovala všechno, co za den snědla, kolik měla pohybu a jak pila.
„Díky tomu jsem zjistila, proč jsem vypadala jako velryba... Konzumovala jsem zbytečně moc pečiva, sladkého i slaného, a taky jsem do sebe lila slazené nápoje. S tím jsem udělala krátký proces. Pečivo jsem omezila, nahradila jsem ho toustovým chlebem – a světe div se, objevila jsem úplně obyčejnou vodu! Pořád jím své oblíbené hranolky a hamburgery, ale už ne v takovém množství. V podstatě jsem skladbu stravy zase tolik nezměnila, ale jím teď v menších dávkách, pravidelně a s rozumem,“ tvrdí mladá žena.
„Zajímavé přitom bylo, že ač jsem začala s hubnutím v těhotenství, můj prďolka v bříšku pěkně přibíral, zatímco já jsem pomalu shazovala. Malý přišel na svět víc jak čtyřkilový a po náročném porodu jsem musela nakonec podstoupit císařský řez. Naštěstí všechno dobře dopadlo a já za pár měsíců začala běhat. I když zpočátku jsem nevěřila tomu, že u toho vydržím,“ vzpomíná Tereza.
„A nevěřil tomu ani manžel, který byl po celou dobu mou kotvou a do hubnutí se pustil se mnou. Jenže já věděla, že když jsem dokázala kvůli malému přestat kouřit, tak zvládnu i běhat. Pro jistotu jsem si koupila hodně drahé běžecké boty, abych při pohledu na ně neměla chuť je někam schovat. A hned první den ve ‚zlatých běhnách‘ se mi stal osudovým. Dala jsem nečekaně pět kilometrů, sice v tragickém hodinovém čase, ale dala! Ten endorfin, s nímž jsem přiběhla domů, byl k nezaplacení. To už jsem věděla, že s tím nepřestanu,“ usmívá se milovnice běhání, kterou podporovali i lidé na facebookové stránce Pro sebe a pro nás. Také to ji drželo nad vodou.
„Já jsem obézní fakt nikdy nebyla, hrála jsem léta házenou, ta nadváha přišla až na střední škole, kdy jsem střídavě nabírala a hubla,“ vzpomíná mladá maminka, která se teď věnuje hlavně synkovi – a díky tomu, že shodila 33 kilo, se jí kolem něj daleko líp běhá.
„Se svou váhou ještě nejsem úplně spokojená, přála bych si dát dolů dalších devět kilo. Vím, že i můj manžel by byl moc rád, přestože mi to nikdy nepřizná,“ usmívá se Tereza.
Uvnitř se cítím jako vítěz
„Potkali jsme se spolu přes internetovou seznamku. Tenkrát jsem vážila 79 kilo a mužovi dneska na očích vidím, jak je pyšný a šťastný, že doma nemá 122 kilogramů těžkou matronu, ale ženskou krev a mlíko. Dělá mi moc dobře, když se se mnou chlubí, a já zase udělám všechno pro to, abych byla ještě štíhlejší a mohl se chlubit ještě víc. A tak běhám dál, a i když při závodech dobíhám mezi posledními, uvnitř jsem vítěz, protože kdybych seděla na gauči, nikdy bych neproběhla cílem,“ uvažuje nahlas Tereza.
