Mají pestré prázdniny?
Letos mají daleko větší svobodu než loni. Před rokem jsme je museli chránit před okolím, protože jsme nevěděli, odkud jim nebezpečí hrozí. Žili tu jako vězni na Bezdězu a nemohli se volně zúčastnit programu s jinými dětmi. A do toho přišel ne jeden, ale hned několik výslechů.
V čem se kluci za ten rok změnili?
Zpočátku téměř vůbec nedůvěřovali dospělým. Zejména starší Jakub, který má zážitky zpracovány daleko racionálněji, nedával najevo žádné emoce. Určitě teď dokážou daleko lépe prožívat příjemné situace. Přesné vyhodnocení změn je součástí soudních znaleckých posudků.
Za neposlušnost je matka mučila. Byli tedy hodnější, než bývají jejich vrstevníci?
Jakub zpočátku reagoval na některé pokyny jako robot. Ani jeden nebyl zvyklý o příkazu diskutovat, hledat výmluvy, nebo dokonce odporovat.
Báli se dospělých?
První noci jsme se střídali u Ondřejovy postele, protože prožíval noční děsy. Museli jsme sundat obrazy ze stěn. Viděl všude strašidla, pány a pořád opakoval: stejně mě zabijou. Vracely se jim zážitky, kdy se báli o život. V Itálii se báli obyčejných pouťových atrakcí. Jiné děti se bezstarostně vrhají na atrakce, chtějí si je vyzkoušet a nebojí se, že by se jim třeba mohlo něco stát, protože mají důvěru v dospělé, s nimiž tam přišly. Ale Jakub s Ondrou se báli všude tam, kde cítili, že nemají nad situací vlastní kontrolu.
Jsou odolnější vůči bolesti, když ji tolik museli vytrpět?
Jsou teď přecitlivělí. Oč víc jim chybělo péče, o to víc po ní volají. V období, kdy byli v ohrožení, nebyly jejich citové potřeby naplňovány, takže teď potřebují deficit "doplnit".
Jak se jim vedlo ve škole?
Izolace se víc podepsala na Ondřejovi, protože první třída je velmi důležitá. A nejen kvůli učení, ale i sociálním kontaktům, spolupráci s vrstevníky. Proto zejména on má individuální program, díky kterému vše dohání. Co se týče potenciálu, oba jsou po všech stránkách velmi dobře disponované děti, jak fyzicky, tak psychicky i intelektuálně.
Uchylují se mezi sebou k metodám, jimž byli vystavováni?
O nepřiměřených "trestech" jsme se spolu bavili. Sami už vědí, že něco takového nemůže nikdo dělat druhému člověku. Dnes už dokážou spolupracovat mezi sebou i s dalšími dětmi. V tom udělali velký pokrok. Říkáme jim, že to, co se jim stalo, je velmi vážné, ale že jsou na to dva. I když se občas mezi sebou nepohodnou, přece jen už vědí, že mají jeden druhého. A tak když Jakub přinesl ze školy z novin vytržený obrázek maminky, šel s ním prvně za bráchou.
Občas prý reagují prudce, nepřiměřeně.
To se stává v případech, kdy je dítě vystaveno silným traumatizujícím zážitkům. Jeden z obranných mechanismů spočívá v tom, že žije neustále v ostražitosti. Tím se vyčerpává jeho emoční energie, a pak když dojde k silnému zážitku, energie najednou chybí a reakce není silná. Jindy naopak dítě emoce blokuje tak dlouho, až se emoční energie nahromadí a vybuchne v záchvatu vzteku.
Co spouští jejich nepřiměřené reakce?
Hlavně věci, které mohou připomenout to, co pro ně bylo traumatizujícím zážitkem. Většinou to souvisí s rodinou, nebo i uzavřený prostor...
Stýská se jim po matce?
Spíš ne, ačkoliv každý ji vnímá trochu jinak. Oni vědí, že to, co máma dělala, bylo špatně a že jí je to velmi líto. Jakub o ní zatím raději sám od sebe nechtěl mluvit, zatímco Ondřej připustil, že si ji pamatuje, že o ní přemýšlí. Pro oba je nepochopitelné, co se dělo. Ve snaze si události vysvětlit přijal Kuba verzi, že byl zlej a že si všechno zasloužil a dospělí na to měli právo. Ondřej je mladší a jeho rozum říká, že se to dělo asi proto, že se to tak děje všude.
Povídáte si s nimi o jejich mámě?
Dneska už jsou oba víceméně ochotní si o všem povídat, ale - na rozdíl od vyšetřovatelů a soudních znalců - já sama se jich neptám. Zájem o takový rozhovor musí přijít od nich.
Co přesně o matce vědí?
Bavili jsme se o tom, že máma udělala velikánskou chybu a že teď to ví a lituje toho, ale že je teď ve vězení proto, aby jí to pomohlo a mohla pomoct svému svědomí.
Přejí si ji navštívit, napsat jí dopis, zavolat?
Ne, to vůbec. Je to i soudně zakázáno, i třeba proto, aby se u dětí nerozvíjely výčitky svědomí - typický syndrom týraného dítěte.
Zmiňují v souvislosti s mámou i hezké vzpomínky?
Přímo s mámou ani ne.
Jaký vztah mají k otci?
S otcem se vídají pravidelně, tak, jak stanovil soud. Kluci o kontakt s ním stojí, i on sám se se mnou radil a má snahu jim pomoc. Jejich vztah se mi zdá přínosný a myslím, že má šanci se zlepšovat.
Jaký mají vztah k Aničce-Barboře?
Je evidentní, že k ní vzhlíželi. Říkali, že je nejlepší, nejchytřejší. I to má svou logiku. Matka ji preferovala a oni si jejím prostřednictvím také chtěli utrhnout kousek máminy pozornosti.
Plačící Barbora Škrlová u brněnského soudu. (9. 5. 2008)
Škodí jim medializace případu?
Není reálné je izolovat a "uchránit" před médii. Oni vědí, že vycházejí články. Říkali jsme si, že noviny jednou napíší to a podruhé něco jiného, nikdy nepostihnou přesnou skutečnost. Větší riziko nese Jakub, protože lépe čte, ale myslím, že je už dnes schopen to logicky zpracovat a zvládnout.
Co dál? Jak dlouho zůstanou v Klokánku?
To je předmětem soudních šetření. Uvidíme. Varianta, že by šli k otci, je samozřejmě ve hře. Žádají o ně také rodiče matky. Bezpečné začlenění v rodině je samozřejmě ta nejlepší varianta.
Budou dlouhodobě potřebovat psychologa?
Určitě bude dobré jejich vývoj sledovat a podporovat. Může se objevit ještě spousta problémů.
Pokud se nepodaří zneutralizovat vzpomínky, jaké mohou mít následky?
Bohužel spousta lidí, kteří v dětství zažili týrání, se pak v dospělosti potýká s různými psychickými obtížemi. Ale i s těmi stavy se dá pracovat, pokud mají lidé motivaci a také se dokážou obrátit o pomoc. U kluků z Kuřimi je ale naděje, že k ničemu takovému dojít nemusí. Je třeba, aby se bolavé vzpomínky dostaly na neutrální místo, kde nebudou komplikovat běžný život. Následky budou mít na celý život, ale na druhou stranu si myslím, že mají velkou šanci, aby se úspěšně zařadili do společnosti a prožili šťastný život.
