Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Helena Třeštíková: Skrytou kameru bych nikdy nepoužila

  4:24aktualizováno  4:24
Nebude mnoho těch, s nimiž můžete mluvit o filmu, rodině a politice tak jednoduše a přímočaře jako s dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou. Její poslední časosběrný snímek nedávno vstoupil do kin.

Dokumentaristka Helena Třeštíková při rozhovoru pro OnaDnes.cz. | foto: Dalibor Puchtapro iDNES.cz

Helena Třeštíková

  • Narodila se v roce 1949 v Praze do rodiny právníka a výtvarnice.
  • Studovala nejprve obor propagační grafika na střední výtvarné škole, odkud pokračovala už k filmu. Nejprve sbírala zkušenosti v ČT jako asistentka produkce v redakci dokumentu.
  • Absolvovala FAMU v roce 1975 snímkem Zázrak o narození dítěte.
  • Od roku 1974 působila jako dramaturgyně Krátkém filmu, později už jako režisérka.
  • Pojetí dokumentu jako časosběrného projektu se začala naplno věnovat v roce 1980 prvním filmem Manželské etudy, jehož cyklus v r. 1987 s velkým ohlasem odvysílala ČT.  Od té doby je věrna tomuto stylu práce dokumentaristiky.
  • Natočila přes 60 filmů, k nejznámějším patří Manželské etudy po 20 letech, Marcela a  René z cyklu Řekni mi něco o sobě, Katka z cyklu Ženy na přelomu tisíciletí,  portréty osobností z cyklu Gen,  film o J. Fučíkovi Lidé mám vás rád a další,  Deset let v životě mladého muže a další.
  • Se svým mužem, původně architektem a dnes dramaturgem Michaelem Třeštíkem má syna Tomáše a dceru Hanu. 
    Od roku 2002 vede na FAMU jednu z tvůrčích dílen.
    Za své dokumenty obdržela mnoho ocenění,  v r. 2007 převzala ve Španělsku cenu za nejlepší evropský dokument roku , za snímek Marcela.
    Má za sebou také epizodní účinkování v politice. V roce 2007 byla jmenována ministryní kultury v Topolánkově vládě, ze které po 16 dnech v úřadu odešla.

Váš  poslední  film Soukromý vesmír postrádá drama, jak jsme byli zvyklí u některých předchozích snímků. Je o obyčejném životě jedné obyčejné rodiny. Už nehledáte tragédie?
Já je nikdy ani nehledala. Kritika mi sice přisuzuje zálibu v katastrofách, ale to vůbec není pravda. To je náhoda, že Katka, Marcela nebo René byli dokumenty tragicky depresivní. Třeba Manželské etudy takové nejsou, stejně jako příběh romského hudebníka a aktivisty Vojty Lavičky, nad kterým teď sedím ve střižně. Jeho příběh je plný pozitivních energií, což je velmi občerstvující.

Takže velké téma není potřeba vždy pro úspěšný dokument?
Vůbec ne. Zajímají mě intimní příběhy, drobné lidské osudy, lidé kolem mě ve svých životních aspektech. Nedokázala bych točit velké historické kauzy ani témata s přesahem českých hranic. Moje parketa je tady a teď. To proto, že tady rozumím životu a souvislostem.

Dnes už máte úspěch svého pojetí dokumentu mnohonásobně potvrzen, ale na začátku jste se vydala na neprobádanou cestu. Žádné podobné časosběrné filmy se u nás netočily. Měla jste nějaký předobraz?
Spíš jsem měla kuriózní inspiraci, bych řekla. Jako studentka FAMU jsem vídala i filmy časosběrné, ale šlo o přírodní děje, kdy se zasadí rostlina, ta vzápětí vykvete a následně zvadne. A mě napadlo, že zkratka děje je přece strašně zajímavá výsada filmu, a proč by se nedala aplikovat i na lidi?

A nedala se?
Přijít tehdy, v 70.letech, s takovou ideou nebylo jednoduché. Všechny instituce byly zavedené na to, že film se zadá, natočí a střihne. Jakákoliv anomálie byla vnímaná jako ohrožení systému, který funguje. A kdo to dělá, není příliš populární.

Nebylo to ale poprvé, kdy jste si šla za svým navzdory pochybnostem okolí. Nebylo to podobné s rodiči, když jste utíkala od výtvarné školy k filmu?
Nebyla jsem zvlášť nadaná na výtvarno, byli tam schopnější. Asi bych se bývala uživila propagační grafikou, což byl obor, který jsem studovala, ale mně vadilo, že chybí slovo a příběh. Tak jsem začala vážně přemýšlet o filmu, ale neměla jsem jiné než divácké zkušenosti. Nebyla jsem filmař amatér, nic jsem před FAMU nenatočila. Byla to jen idea a ke všemu totálně nejistá. Kromě toho jsem byla ostýchavá bytost. Rodiče to věděli a považovali mé rozhodnutí za špatné. Tak trochu se s tím smířili, až když viděli mé první školní filmy, ale úplně to, myslím, neakceptovali nikdy.

Dokumentaristka Helena Třeštíková při rozhovoru pro OnaDnes.cz.

Vaši práci provází nejistota. Není to frustrující, začít točit a nevědět, co přijde, neznat konec?
Je to velké dobrodružství, které mě osobně baví. Víte, že máte pět let a konkrétního člověka a věříte tomu, že on za tu dobu něco zajímavého prožije. Nemáte jistotu, ale víru. Rámec je určený a záleží na tom, jak člověka pochopíte a jak se vám to jeho téma podaří dostat do filmu. Vždycky je to ale sázka na nejistotu.

Vybrala jste si průkopnickou cestu. Nikdy se nedostavil pocit, že jdete špatně?
Od nástupu na školu jsem věděla, že tohle místo je moje, že časosběrný dokument je to, co chci dělat. Ale přece jen si vzpomínám na chvíli pochybnosti. Někdy v 90. letech jsem točila Gen o Olbramu Zoubkovi a viděla ateliér plný soch. Při pohledu na ně mě napadlo, že sochař má své dílo před očima každou vteřinu, zatímco já mám jen pomíjivé, blikavé světlo kdesi, které za chvíli zhasne a výsledkem jsou JEN zaprášené krabice.

To sice ano, ale zůstává přece dojem v lidech. Neříkejte, že netušíte, čím diváky zasáhnete?
Z reflexí vím, že mé snímky lidem dávají impulsy k přemýšlení o sobě a svém životě.

Což není rozhodně málo. Věděla jste, co od svých filmů chcete už na začátku?
Vždy jsem doufala, že to, co zajímá mě, bude zajímat i diváky. Ale na kolik se strefím do vkusu, je opět nejistota. A jestliže to funguje, jsem šťastná.

Zase ta nejistota. To znamená, že pochybujete o zdařilosti po celou dobu, co film vzniká? To je u vás ale i několik desítek let.
Pochybnost je zakódovaná už v principu projektu. Když jsme se kdysi v Manželských etudách rozhodli pro téma sledování faktorů, které manželství stmelují a rozkližují, nebylo absolutně jisté, zda se nám to vůbec podaří zachytit. A po pravdě, absolutní nejistota se dostavila už na začátku natáčení. Nic se totiž nedělo, všichni byli pozitivně napřažení, měli plány do budoucna, rodily se jim děti... Složitost vztahů  se objevila až po čase.

Jak se dozvídáte o změnách v životě svých hrdinů?
Dnes je to snazší než dříve, kdy nebyly mobily. Tenkrát jsem vymyslela funkci rešeršéra, což byl tehdy student žurnalistiky, dnes známý muž Pavel Maurer. On aktéry obcházel první, zjistil co se děje a podal mi zprávu. Já šla pak na natáčení připravena, a nebyla jsem to já, komu odpovídali poprvé.

Proč je dobře být až ten druhý?
Tenkrát se točilo na film, materiálem se šetřilo a nedalo se jím plýtvat na věci, které "možná" použiju. Proto jsem musela už předem něco vědět, abych kladla správné otázky.

Dokumentaristka Helena Třeštíková při rozhovoru pro OnaDnes.cz.

Říkáte, že dnes je to snazší. V čem je rozdíl?
Díky videotechnologii můžu natočit hodin, kolik chci. Setkávám se s protagonisty bez přípravy, dlouze si povídáme, já nepřerušuji naše povídání a získávám tak čas, aby si zvykli na kameru. Navíc jsme jen tři s kameramanem a zvukařem, zatímco v letech minulých vtrhlo do soukromí deset lidí ze štábu, a to se pak člověk těžko chová, jakoby tam žádná kamera nebyla. I když je video možná obrazově méně atraktivní než film, tak pro mě je to velká pomoc, protože pro mé záměry je důležitá bezprostřednost a autenticita.

Nebyla by pro vás tedy ideální skrytá kamera?
Tu bych nikdy nepoužila, podle mě je neetická. Opodstatnění má jen ve chvíli, kdy se tak dá odhalit třeba zločin, ale v normálním dokumentu ji absolutně vylučuji. Mí hrdinové vždy vědí, že točíme a zvu je do střižny k autorizaci.

Stalo se, že jste kameru zastavila pod tíhou situace?
Spíš je to tak, že kamera jede a pak se ve střižně uvažuje, jestli konkrétní scéna není přes čáru. To byl třeba záběr Marcely, která omdlela při ukládání urny s popelem své dcery do kolumbária. Scéna zůstala ve filmu, protože je důkazem toho, jak celá situace na Marcelu dolehla. A samozřejmě rozvířila emoce a spekulace o filmařské etice.

A co když si přejí zastavit kameru sami aktéři?
Respektujeme, když řeknou "netočte".

Jak se vám tedy daří dosáhnout autentičnosti ve filmu?
Zeptám se třeba své postavy, co by dělala, kdybychom tu nebyli a nechám ji konat obyčejné, běžné věci. Nikdy nedělám nic, co by bylo proti chuti člověka, proti jeho zájmu a proti jeho možnostem. Točíme trpělivě a v přátelské atmosféře, ale i tak ty nejlepší věci bývají často až v momentě, kdy natáčení končí. A co je nejdůležitější, jakkoliv se to zdá neprofesionální, spoléhám na náhodu. Scény,  které vzniknou náhodou, bývají často zajímavější, než ty připravované.

Dokumentaristka Helena Třeštíková při rozhovoru pro OnaDnes.cz.

Očima autorky

Na Helenu Třeštíkovou jsem čekala v její oblíbené pizzerii v Praze 6 nedaleko střižny, ve které tráví  v poslední dny spousty času nad svým novým filmem. Přiběhla přesně a působila tak nějak francouzsky šarmantně s blond dlouhými vlasy ležérně staženými a celá v černém. Žije svou prací, to ano, ale dokáže prý i relaxovat. Takovým malým rozptýlením bylo i naše setkání. Sotva dosedla ke stolku, vydechla a zdálo se, že si vychutnává tenhle okamžik, doprovázený  tenkou dámskou cigaretkou a sklenkou dobrého vína. Helenu nemusíte prosit o odpověď, přemýšlí o vaší otázce a nestane se, že byste se nedočkali myšlenky. Mluví rozvážně s typickými pauzami a intonací v řeči, bez  větších emotivních výkyvů. Působí prostě klidně. A tak se v její přítomnosti cítíte i vy.

Když je místo scénáře život sám, jste pak ještě režisérem v klasickém slova smyslu?
Já se čím dál víc vidím jako kronikář. Jsem člověk, který dlouhodobě pozoruje, zapisuje, ale nekomentuje, nezasahuje, nemění situaci a věří v to, že to celé má nějakou hodnotu.

Jak to nečinné přihlížení snášejí vaše city anebo třeba svědomí?
Víte, na začátku je nějaká idea a pak sleduju, co se děje nezávisle na tom, co bych si přála, aby se dělo. Do jisté míry zasahuju a pomůžu v krizi příteli, což pro mě vlastně všichni aktéři dnes jsou, ale nezměním jeho život. To není v moci mé ani jiného člověka.

Máte na mysli asi konkrétní příběh a konkrétní výčitku. Jde o narkomanku Katku a její osud?
Ano. V jejím případě jsem sledovala destrukci osobnosti čtrnáct let. A těm, co mi vyčítají nečinnost, odpovídám, že můžu udělat leccos, ale nemůžu za ni přestat fetovat. Když jsem si dala za cíl sledovat tuhle osobu, tak ji zaznamenávám, ať se děje co se děje, byť bych si tisíckrát přála, aby se změnila a nastalo cosi jako katarze.

Nikdy jste ji nechtěla vzít a odvézt do léčebny?
I kdyby ano, tak je to naivní představa. Léčebna nevezme nikoho, kdo nepřichází ze svého rozhodnutí a dobrovolně. Čili tohle řešení neexistuje. Nemůžu to udělat, pokud nechce ona. A to se nestalo.

Vnímám, že jste o tomhle úskalí své práce hodně přemýšlela. I když vás osud člověka trápí, změnit řád věcí nemůžete a přitom jste tak blízko. Jak se s tím vyrovnáváte?
Beru to jako součást metody, se kterou já jsem srozuměna. To je status quo a nemůžu proti tomu nic dělat. Zároveň ale také pak musím brát podobné kritiky.

Znamená to, že se dokážete ubránit emocím?
To člověk úplně nedokáže. Vždycky vás nějak poznamená, když sledujete vyhrocené situace. Já jsem sama o sobě trošku depresivní osoba, takže na mě doléhají prožitky o to víc, ale rozhodla jsem se dobrovolně, a tak se s tím musím poprat.

Pomáhá vám v tomhle směru vaše rodina?
Určitě. Stačí, když si představíte, že přijdete z nějakého squatu domů a tam vás čeká teplo a milí lidé. To vás samo o sobě zregeneruje.

Dokumentaristka Helena Třeštíková při rozhovoru pro OnaDnes.cz.

Jste pohodová rodina?
Řekla bych, že celkem nekonfliktní.  Teď už jsou obě děti velké, ale dříve jsem se bála, abych nebyla ta máma, která není kvůli práci k dispozici. A tak jsem se snažila uchovat pro nás alespoň léto a práci si v ty měsíce organizovat tak, abychom byli společně venku.

Myslím to v dobrém, když se ptám, zda jste vzorná máma?
Já jsem taková ta laskavá a chápající matka a otec je u nás ten, který trvá na dodržování věcí a dokáže občas promluvit přísným hlasem. Možná jsem mohla být důslednější. Jakkoliv se mi důslednost zdála ve výchově jasná a automatická, tak až s dětmi jsem pochopila, že je to to nejtěžší.

Že by ale vaše tolerance nějak narušila vztahy?
Určitě ne, vztahy máme skvělé a vřelé. Moje děti se mnou spolupracují. Syn fotí a někdy dělá i kameru a dcera mi pomáhá produkčně. Jsme v takovém pracovním týmu, což bývá na škodu, když začneme u oběda řešit pracovní záležitosti a můj muž nás okřikuje.

Myslela jsem, že je váš muž také v týmu...
On je. Podílí se na mé práci jako dramaturg. Sleduje průběžně na čem dělám a když ve střižně vznikne nějaký tvar, tak je on to čerstvé oko, které říká, co funguje a co už ne.

Poslední slovo nemáte vy?
Ne vždy, v nějakých drobnostech možná, ale často naopak dám na připomínky. Věřím, že očima diváka vidí lépe někdo méně zúčastněný než já. Já vím spoustu věcí, které ve výsledné podobě filmu sice nejsou, ale já na ně nedokážu zapomenout a ovlivňují mě. Stejně tak cítím sentiment ke scénám, které nám daly zabrat a nechci se s nimi rozloučit. Zatímco dramaturg je v mžiku odepíše, když nefungují. Jsem rozčilená, že to utrpení bylo na nic, ale ctím jeho názor.

Není absurdní udělat ze stovek hodin myšlenek a dějů zkratku do hodiny jedné?
Rozhodně to není jednoduché. Pomohlo mi, když jsem časem pochopila, že umění dokumentu je nejen v tom, co tam dáte, ale i v tom, co tam nedáte. Dokonce jsou některé jen naznačené věcí silnější, než když je těžkopádně celé odvyprávíte.

Kde naopak náznak nestačí a mělo by se vše poctivě odříkat, je politika, do které jste se před pár lety na okamžik pustila. Co vás, spíše plachou ženu, k takovému kroku vedlo?
To bylo v době, kdy jsem se angažovala v různých filmařských asociacích a vedli jsme rozhovory s politiky o zákonech o kinematografii. V době, kdy se ustavovala druhá Topolánkova vláda, mně lidovci nabídli post ministryně kultury, protože si přáli mít v čele úřadu kulturní osobnost. Ode mě se čekalo komunikování navenek a samozřejmě podíl na rozhodování, ale výkonným úředníkem měl být můj náměstek. I proto jsem po dni na rozmyšlenou a s podporou svého muže post přijala ve víře, že je to na 99, 9 procent na půl roku, protože se očekávalo, že vláda nezíská důvěru.

Jenže vláda důvěru získala a vy jste po osmnácti dnech podala demisi. Proč?
Důvěru vláda získala tak, že se sehnali přeběhlíci, kteří vládu podpořili a ukázalo se, že tyhle zákulisní praktiky mají dosah až do personálních záležitostí  ministerstva kultury. Když jsem zjistila, o co všechno se tam hraje a co bych musela přikrývat, došlo mi, že nejenže nic nezměním, ale naopak musím skončit co nejdříve, než se mě někdo pokusí do něčeho zaplést a přitlačit, abych byla poslušnější.

Dokumentaristka Helena Třeštíková při rozhovoru pro OnaDnes.cz.
Dokumentaristka Helena Třeštíková při rozhovoru pro OnaDnes.cz

Věděla jste, že politika není mnohdy čistá věc. Přesto to bylo šokující poznání?
Věci, které tušíte, ale nepřipouštíte, najednou vidíte v celé své nahotě. A je to tísnivé. Když premiér pronesl větu o tom, že když šel před lety do politiky, věděl, že je to svinstvo, ale že je to až tak velké svinstvo, netušil, řekla jsem si, že tu nemám co dělat.

Měla jste strach?
Byla to směs pocitů. Neklid a hrůza z toho všeho, co se tam odehrávalo. Zhubla jsem pět kilo a bez prášku na spaní jsem neusnula. Do té doby jsem byla s médii za dobře a najednou jsem se ze dne na den stala nepřítelem, kterého se snaží  nachytat. To byla pro mě obrovská změna.

Ještě stále je to pro vás noční můra?
Vzpamatovávala jsem se hodně dlouho. Byl to jen měsíc, ale v mém životním pocitu to byl asi tak rok, s ohledem na to všechno, co se odehrálo. Je to pryč, ale zapomenout na tak silný zážitek nejde.

A když se vás na závěr zeptám, jak se po téhle zkušenosti díváte na naši politickou scénu, pošlete mě někam?
Ale kdeže. Byla by chyba myslet si, že jsou v politice jen špatní lidé. Najdou se i dobří, ale není jich zas tak moc. A právě proto bychom si jich měli vážit a podporovat je. Určitě jsem ale nezatrpkla a snažím se angažovat stále, ale už jen v mezích svých občanských a profesních možností.

Autor: pro iDNES.cz






Nejčtenější

Martina Formanová
Do mobilu jsem Milošovi nikdy nechodila, říká Martina Formanová

Více než dvacet let žije v Americe, přesto svoji poslední knihu Povídky na tělo situovala spisovatelka Martina Formanová do Česka. „Pořád víc rozumím vztahům...  celý článek

Nicola Formichetti kdysi oblékal Lady Gagu, teď vládne několika módním značkám.
Nicola Formichetti: Muž, který oblékl Lady Gaga do masa a masy do denimu

Vytvořil pro Lady Gaga šaty z masa i image, co změnila tvář popové hudby, vedl několik velkých světových značek a dostal se do vedení předních módních...  celý článek

Přírodní oleje jsou báječným kosmetickým pomocníkem. Pokud víme, jak nám mohou...
Jak se vyznat v pleťových olejích? Kokosový na tělo, měsíčkový na tvář

Oleje patří do kosmetické výbavy stejně neodmyslitelně jako třeba pleťové krémy, sprchové gely nebo líčidla. Nejen, že skvěle pomáhají například s odličováním,...  celý článek

Sportovní moderátor ČT Vojtěch Bernatský s rodinou
Vojtěch Bernatský: Starat se o děti a hrát si s nimi je nejvíc

O povolání sportovního moderátora snil Vojtěch Bernatský už v první třídě, komentoval vymyšlené zápasy, zpíval, šaškoval. Sen si splnil už jako student, jen na...  celý článek

Páj s modrým sýrem a hruškami
Švédská kuchyně nejsou jen ryby. Tři recepty z nové severské kuchařky

Hity středomořské, italské nebo třeba bavorské kuchyně dovede většina z nás vyjmenovat i ze spaní, zatímco o té severské toho víme mnohem méně. S největší...  celý článek

Další z rubriky

Tváří Nákupů Ona Dnes je Jana Stryková
Nákupem psa z množírny napomáháte týrání zvířat, říká herečka Stryková

Diváci si ji zapamatovali jako zdravotní sestru ze seriálu, teď se jim herečka Jana Stryková představí v jiné roli – stala se moderátorkou pořadu o bydlení....  celý článek

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely Duran Duran Simona Le Bona (58) si prý...  celý článek

Z Kary Robertsové se stala mořská víla, která má vlastní show, při které...
Z Američanky je profesionální mořská víla. Zbavila se tak mindráků

Američanka strávila přes 400 hodin výrobou kostýmu mořské víly. Díky rybímu ocasu může předvádět speciální podvodní show a splnit si sen. Jako podmořská bytost...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

11 makeup podvodů: Líčení, ve kterém vás jen tak někdo nepozná
11 makeup podvodů: Líčení, ve kterém vás jen tak někdo nepozná

Trocha řasenky, rtěnky, pudru a najednou si říkáte, že vypadáte i jako člověk. Tak toho zkuste někdy nanést trochu víc, ... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.