Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvOsmašedesátiletá bývalá zdravotní sestra se snaží pomáhat celý svůj život.„Adoptovala jsem dceru, pravidelně jsem dávala krev a jsem v registru dárců kostní dřeně od jeho založení. Když můžu, pomůžu,“ říká.
Darovat ledvinu se rozhodla před šesti lety po jedné televizní reportáži o nedostatku zdravých orgánů od živých dárců, které po transplantaci vydrží v novém těle 20 let, tedy déle než od zemřelého.
„Přes rok trvala nejrůznější potřebná vyšetření a začátkem listopadu 2012 jsem šla na sál. Teprve po operaci jsem se dozvěděla, že jsem první altruistická dárkyně v Česku,“ vypráví Hana Rohlenová, která týmu chirurgů od začátku důvěřovala a ničeho se nebála.
V nemocnici strávila pět dní a říká, že zákrok bolel stejně jako každá operace. „Kdo rodil, tak už se žádné jiné bolesti nemůže bát,“ odpověděla.
Strach o své zdraví neměla ani chvíli. „Lékaři mi řekli, že by mi ledvinu nevzali, kdyby si nebyli jisti, že mě tím nepoškodí,“ vzpomíná a dodává, že dnes o tom, že má jen jednu ledvinu, ani neví. „Jsem úplně zdravá a ani na pravidelné kontroly už nechodím, protože pokaždé mám laboratoř jako novorozenec,“ směje se.
Samaritánští dárci jsou u nás výjimkou
„V Česku máme jen pět samaritánských dárců, ale jsou země, kde jich je daleko víc. Například v Holandsku jich za uplynulých deset let bylo 130,“ uvedl nedávno pro iDNES.cz přednosta Kliniky transplantační chirurgie IKEM Jiří Froněk. Vzhledem k tomu, že sítem potřebných vyšetření podle něj projde jen jeden z pěti altruistů, přihlásil se vlastně k dobrovolnému dárcovství orgánů pětinásobný počet lidí. „Ohromující číslo,“ komentoval lékař.
Od altruistického činu neodradila Hanu Rohlenovou ani její rodina. „Odsoudili mě, ale neodradili,“ říká žena, která tvrdí, že nerozlišuje, zda o pomoc žádá vlastní rodina, či někdo cizí. „Vnímat druhé jako cizí je sobecké,“ tvrdí a diví se při vzpomínce, kdy se jí erudovaná známá zeptala, kolik za ledvinu dostala. „To se mě dotklo. Snad každý ví, že něco takového je nelegální.“
V Nizozemsku pomáhají bohatí
Jací lidé se samaritánsky rozhodnout darovat někomu cizímu vlastní orgán? Ptají se i lékaři mezi sebou. „Ti, s nimiž jsem se setkal já, jsou většinou takoví, co mají touhu udělat ve svém životě něco hezkého a kromě dobrého pocitu z toho nic nemají,“ tvrdí docent Froněk a vzpomíná mimo jiné na pána, kterému zemřela manželka na selhání ledvin. „Nedokázal jí pomoci a darování orgánu pro něj bylo něco jako uzavření smutné kapitoly s jeho paní.“
V Nizozemsku je podle lékařů situace s altruistickými dárci zajímavější také proto, že je tam čím dál větší skupina bohatých, kteří se rozhodnou pomoct. „Mají pocit, že si nezaslouží mít se tak skvěle a chtějí se z toho pocitu vykoupit, a tak nabídnou svou ledvinu. Je to krásná konstrukce, která má sovu logiku,“ říká transplantolog Froněk a dodává, že v Česku jsme ještě takového dárce neměli.
„Rozčiluje mě, že se nepřidají jiní, že se lidé bojí. Když se člověk má dobře, tak přece může pomoct někomu druhému,“ myslí si paní Rohlenová.
Přední odborník na transplantace - Jiří Froněk byl hostem Rozstřelu:
