Teprve můj současný přítel, s nímž se znám dva roky a půl roku spolu žijeme, mi pomohl vrátit alespoň trochu sebevědomí.
Problém nastal, když si uvědomil, že už nejsem ta hloupá a slepě zamilovaná holka, ale dospělá a chytrá a dá se říct i hezká žena. Na jednu stranu se dokáže chovat a dávat najevo lásku tak, jak bych nevěřila, že je to u mužů možné, ale na druhou stranu mě hrozně uráží.
On mi v podstatě vyčítá například i to, že umím anglicky apod. Denně poslouchám jeho kritiku na všechno, co dělám, jenže tentokrát už si nedám namluvit, že ta špatná jsem já.
Jenže pořád ještě on umí lépe argumentovat například v hádkách a nenechá mě se s ním rozejít. Musím říct, že není nic horšího, než vědomí, že jak moc toho člověka milujete, tak dvakrát víc ho nenávidíte a on vás nenechá odejít.
Je to jen trápení bez konce, proto radím každé, která má víc síly než já, jestli to tak cítíte, je lepší se rozejít. Bude to sice bolet, ale jak řekl jeden můj kamarád-lepší je bolest z konce než bolest bez konce.
Já to zatím nedokážu, ale jednou seberu sílu a už teď vím, že mi bude lépe.
