Vlastně těžko říct, co se jí na něm mohlo líbit. Student Edvard Beneš se v Paříži věnuje pouze studiu. Když mu však jeho známý Věnceslav Švihovský vypráví o třech dívkách, Češkách, které se zajímají o zápis na Sorbonnu, čas si na ně udělá. A setkání s jednou z nich, Annou Vlčkovou, pro oba bude skutečně osudové. I když…
Vzdělaná a okouzlující• Narodila se 16. 7.1885 jako Anna Vlčková. • Během první světové války se zapojila do odboje, po odchodu manžela do exilu strávila jedenáct měsíců ve vězení. • Jako první dámu ji lidé milovali. Ještě dlouho po smrti prezidenta vstávali v tramvaji, když ona nastoupila. • Manžela přežila o 26 let. Zemřela 2.12.1974. Do konce života byla pod dohledem StB. |
Vlčková zřejmě musela na svérázného mladíka hodně přitlačit. Benešův životopisec Compton Mackenzie to osudové seznámení popisuje docela vtipně: „Dvě z dívek by se byly daly odradit důsledným zavrhováním jemnějších mravů, ale Hana Vlčková měla vůli tak silnou jako sám mladý Beneš, a tak se scházívali stále častěji a častěji. A nakonec neodolal ani náš dynamický mladík i se všemi svými ambicemi…“
Seznámili se v Paříži v roce 1905, jemu je jedenadvacet a jí o rok méně. Je to úžasný věk, úžasná doba a jsou v úžasném městě. Jenže Beneš se ještě vázat nechce. Když zjistí, že se do Vlčkové také zamiloval, reaguje zvláštně: vysvětlí jí, že mu nesmí zkomplikovat kariéru. On sám ostatně odjede do Londýna vylepšit si angličtinu, a tak jestli bude jejich vztah pokračovat, tak jen na dálku. Vlčková kupodivu souhlasí.
Bude se mu už podřizovat celý život, ale současně najde i způsob, jak jeho jednání nenápadně a s noblesou usměrňovat. A až se Beneš dostane na politické výslunní, bude to právě ona, kdo bude jeho strohost v očích veřejnosti zlidšťovat. A na rozdíl od manžela ji budou lidé nejen respektovat, ale mít i docela obyčejně rádi.
Moderní žena
Anna Vlčková se narodí dvojnásob šťastně. Do doby, která už umožňuje nadaným dívkám studium. A také do rodiny, která sice není sama bohatá, ale má bohaté příbuzné. Ti jí umožní vzdělání v Praze. Vychodí obchodní školu a v tom osudovém roce 1905 se vydá do velkého světa: do Paříže. A o rok později se už s Benešem zasnubuje. Co na tom, že její manžel není zrovna romantik. Někdo by řekl suchar. Ostatně jejich láska bude často stát jen na dopisech, budou čelit odloučení a zkoušet, zda vztah vydrží.
Vydrží. Hned první Benešovo přání je přitom hodně zvláštní. Chce, aby si jeho přítelkyně změnila křestní jméno, protože má smutnou vzpomínku na svou dávnou lásku. Ta se jmenovala Anna. Dohodnou se na tom hned, když se v roce 1906 zasnoubí. Anna (napříště už Hana) souhlasí. Jako vždycky. A za tři roky mají svatbu. Edvard dál usilovně pracuje, Hana se stará, na co on nemá čas: dbá na jeho oblékání. Ani neví, jak se to bude brzy hodit.
Když začne první světová válka, vyrazí její Edvard za Masarykem do exilu. Spíš ale ze své země utíká. Je září 1915 a oni se těžce loučí. „Sliboval jsem své ženě návrat nejdéle do dvou let, připravuje ji na těžké doby, na policejní šikany, vyšetřování a snad i vězení, dával jsem jí rady jak postupovat, jak vypovídat, mne se eventuálně zříci…,“ napíše Beneš ve svých pamětech.
V něčem se pletl, v něčem ne. Na jedné straně jeho žena skončí opravdu ve vězení, na straně druhé nečekal, že se s ní tak dlouho neuvidí. Takže se potkají až v lednu 1919. A až tehdy se vlastně Beneš dozví o podrobnostech manželčina věznění. Jenže to už budou hodně staré události.
Svět se totiž mezitím obrátil vzhůru nohama. Staré monarchie padly, vznikly nové země. Jednou z nich je Československo.
Triumf
Je to bezpochyby úspěch, téměř neuvěřitelný. Jestliže Beneš utíkal z Rakousko-Uherska s kufrem tajně ukrytým pod manželčiným kabátem, vrátil se za čtyři roky jako ministr zahraničí nového státu, který sám pomáhal vydobýt. A Hana vidí, jak nadšeně je vítán. A co víc – všichni si mohou všimnout, že Beneš je docela elegán.
Ale on jen pracuje, jedná, cestuje. Pokud manželka nejede s ním, zase si píší, jako kdysi. Hana má více času: sblíží se s Masarykovou dcerou Alicí. Bude to období asi nejšťastnější. Jen dítěte se dočkat nemohou. Hana jezdí po lázních, jak to tehdy bylo obvyklé, a … nic.
Jenže člověk potřebuje domov, třeba i bez dětí: v roce 1929 kupují Benešovi pozemek v Sezimově Ústí u řeky Lužnice. Postaví si tam vilu, která bude jejich útočištěm. Ani netuší, jak ho budou potřebovat.
Svět se totiž zase obrací vzhůru nohama. Nejdřív to tak nevypadá: Beneš je od roku 1935 prezidentem. Paradoxně je to možná větší změna pro ni, najednou čelí větší pozornosti. Svým způsobem až v ní lidé objevují první dámu, neboť Charlottě Masarykové tuto roli zkomplikovala nemoc.
„Paní Hana Benešová byla příjemná a milá, taková nenápadná světlovlasá dáma, která svého muže zbožňovala a také on na ni moc dal. Když se přihodilo něco dramatického, pan prezident to šel především hlásit Haničce,“ píše Pavel Tigrid ve své knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu.
Jenže nejsou jen šťastné časy: v Německu hrozí Hitler a ti, kteří Benešovi vycházeli vstříc, jej najednou kritizují. Stát, který s takovým úsilím vydupal ze země, se rozkládá. Přijde mnichovská dohoda a Hana Benešová ztrácí s manželem vše: postavení, zemi i vilu s krásnou zahradou. Domov.
Nová válka bude sice ještě horší než ta předchozí, ale jedna věc je příznivá: Hana ji nebude muset prožít v odloučení od muže. Bydlí v Anglii a Beneš se zase pustí do horečnaté činnosti: obnovuje ‚svůj‘ stát. Hana pracuje pro Červený kříž a především dbá o manželovo zdraví. Je to víc než nutné. Druhý exil, válka a snaha odčinit ‚Mnichov‘ jej poznamenají. A už se to nezlepší. Přijde komunistický převrat, smrt Jana Masaryka.
Po únoru 1948 už je jasné, že ani pečlivá Hana svého muže před krutým okolním světem uchránit nedokáže. Až zlomený exprezident v září toho roku umře, nechá v těžce zkoušené zemi milovanou ženu, aby s osudem bojovala sama. Jenže přijde překvapení. Hana Benešová zjišťuje, že tak úplně sama není: lidé ji stále vnímají jako první dámu a hlásí se k ní. Prý ji uctivě vyjadřovali úctu i při docela obyčejné cestě pražskou tramvají… Byla připomínkou starých časů, kdy věci měly svůj řád a smysl.
Dožije se devětaosmdesáti let a poté, co v roce 1974 zemře, bude její popel uložen do hrobky v zahradě vily u Lužnice. Tam, kde už tak dlouho odpočívá její manžel. Tam, kde to oba měli tak rádi.
