Na následující silvestrovský dialog o nevěře společného kamaráda Tondy si asi vzpomenete. Manželská hádka Vladimíra Menšíka s Jiřinou Bohdalovou je televizní klasikou: „Když se jeden chce trhnout, tak ten druhej nemá právo mu v tom bránit.“ „Tak se klidně trhni!“ „No to je ohromný. Copak já řekl, že se chci trhnout? My snad mluvíme o Tondovi a o Jiřině!“
Žena se hádá jinak než muž |
„Nějak moc se Tondy zastáváš… Ono ti to asi nebude tak úplně cizí, co udělal Jiřině.“„Přece mužskej, když se ožení, tak na sebe vezme strašnou spoustu povinností. Ale neznamená to, že už by se nikdy nemohl otočit po pěkný mladý holce.“
„Tak, Pepo, pokavad jde o to otáčení, tak bejt tebou bych mlčela.“ „Proč?“ „Není to tak dávno, co ses málem přerazil o kandelábr ve Spálence.“
„Ha! Už jsme doma! Tonda se trhnul, ona tam skáče z vokna. Ale mluvit se bude o mně! To je logika!“ „Logika je u mě blbost!“
Pamatujete? Scénka byla určitě úspěšná i díky tomu, kolik diváků a divaček se v ní aspoň trochu poznalo. Skončila mile, tedy pusou.
Takto to opravdu někdy bývá. Zatímco jedny hádky dokážou vztah nenávratně pocuchat, jiné ho ve výsledku utuží. Ale pozor na to: tenká hranice mezi polibkem na usmířenou a fatálním průšvihem bývá často atakována právě teď v létě, kdy se páry vydávají na společnou dovolenou.
„S hádkami je to jako s milováním. Obojí je potřeba se naučit,“ tvrdí ve své knize manželé a zároveň psychoterapeuti Serge a Carolle Vidalovi. A pro jistotu dodávají: „Nevěříme, že lidé mohou žít v páru, aniž by se pohádali. Konflikty patří k životu.“
„Správné“ hádky
Když nedávno proběhl v šesti evropských zemích velký výzkum, jedenáct procent z oslovených českých párů tvrdilo, že manželský konflikt neprožilo nikdy. Svým způsobem je to pro ně zřejmě velká škoda, aspoň podle zmíněných odborníků.
„Správné“ hádky prý mohou v partnerství provést užitečný úklid, umožňují oběma postupně se vyrovnat s poněkud naivní vizí ideálního vztahu, udržují potřebné napětí.
Jak předejít hádkám o peníze? |
„Jednoznačně a v různých zemích světa bylo prokázáno, že lidé, kteří žijí sami a jsou tedy uchráněni partnerských hádek, se dožívají nižšího věku než lidé žijící v manželství. Jen s mírným zjednodušením lze říct, že je lépe mít se s kým hádat než být zcela sám,“ míní v knize Hádky v manželství psycholog Tomáš Novák.
Hádka je svým způsobem jako fotbal. Nikdo nechce prohrát, ovšem výhra díky faulům chutná trpce, ve skutečnosti se často proměňuje v porážku všech zúčastněných.
Důležité je dospět k vyřešení problému, ne utápět se ve vzájemném obviňování. Soustředit se na jednu věc. Nerozmělňovat debatu výtkami, které s aktuální záležitostí nesouvisejí.
Pozor na dovolenouPodle britského pořadu This Morning se jeden z deseti párů na dovolené nebo těsně po ní rozejde. |
„Ostře střežme, aby se náš dialog nezvrhl ve svár zkorumpovaný mluvními akty vyčítání, nařčení a kárání, osočení a napomínání, vyhrožování,“ upozorňoval už před lety legendární Miroslav Plzák. „Naučte se utínat hádky, jakmile se vám tyto zkorumpované mluvní akty vetřou do rozhovoru.“
V zájmu vztahu a vaší dovolené by měly být zakázány argumenty typu: „Já ti to říkala, na té křižovatce jsme měli jet doleva!“ „Žádné moře, letos budeme v Alpách, to já tady vydělávám peníze.“ Nebo: „Aspoň stokrát jsem ti říkala, abys vzal tu mapu.“
Pokud hledáte svůj hádací vzor, určitě jím není Gábi z kresleného seriálu Smolíkovi, jejíž jedinou zbraní proti manželovi Pepovi byl ublíženecký výkřik: „Že já si radši nevzala Pištu Hufnágla!“
Šest rad, které odvrátí domácí hádky o pořádek |
A už vůbec jím není postava hraná Kathleen Turnerovou ve filmu Válka Roseových, která k rozjedené večeři před Michaelem Douglasem s temnou vřelostí poznamenává: „Co myslíš, z čeho je asi ta paštika? Haf haf.“
Pokud by paní Rose přišla za psychologem Novákem, asi by jí poradil něco, co zmiňuje i ve své knize: „Psychické a fyzické kondici pomáhá schopnost zapomenout na utrpěné křivdy a nezabývat se myšlenkami na pomstu.“ Jenže… Když jste v klidu, to se to radí.
„Sám manželský dialog je ve své podstatě opravdu bestiální, protože není-li cílevědomě střežen rozumem, vzápětí degeneruje v hádku,“ připouštěl Plzák.
Třeba německá novinářka Stephanie Schneiderová hádky nesnáší natolik, že si vypracovala dosti svéráznou metodu, jak se jim vyhýbat. Jakmile je u ní doma nějaká ta „Itálie“ na spadnutí, vezme si demonstrativně na hlavu velký slamák. Je pro ni pozitivním štítem, svéráznou imunitou před okolním napětím. Má všem ostatním signalizovat: „Klidně řvěte, křičte a hádejte se. Já se do toho nehodlám zapojovat.“
Otázkou však je, jestli její finta přesně nespadá do škatulky činností, které při hádkách naopak rozhodně dělat nesmíte, jelikož případné problémy se jen zapouzdří a vyvřou později s ještě větší intenzitou.
Například Plzák vyznával zcela jiný způsob: „Jakmile se začneme hádat, pohlédneme oba na hodinky, a pokud hádka trvá déle než pět minut, hádku utneme, řešení odložíme a nejméně čtvrt hodiny na sebe nepromluvíme.“
Poučné hádky
Plzák svého času přišel i na další zajímavou věc. Vycházel z toho, že velká část manželských hádek pramení z neexistujícího řádu ve vztahu. Pokusil se tedy pomoci.
Hádáte se kupříkladu kvůli tomu, kdo má mýt nádobí? Pak pro vás vypracuji závazný harmonogram. Dnes ho má na starosti manžel, zítra manželka, pozítří manžel.
Zdálo se to logické, jenže jakmile párům nastínil zmíněné řešení, vůbec se jim nezdálo. „Zjistil jsem, že rozhašteření manželé nehledali spravedlivou úmluvu. Šlo jim o toto: Já chci, aby když budu chtít, jsi musel umývat nádobí ty,“ popisoval v knize Manželský svár.
Podobná motivace bezesporu vede k hádkám, které se za zdravé označit nedají. Neboť, řečeno opět s Plzákem: „Můžete vítězit buď nad osudem, nebo jeden nad druhým.“
A zase jsme u toho: hádat se lze buď konstruktivně, nebo destruktivně.
Nejčastější důvody k hádce
Zdroj: Jak se dobře pohádat s partnerem (Vidalovi, Portál, 2007) |
Hádky prvního typu se striktně vyhýbají vyloženým faulům (vedle toho, co jsme si už řekli, není fér vytahovat například cokoli o rodičích partnera), zevšeobecňování („Toto děláš vždycky...“), mentorování, přehánění, překřikování. Měly by probíhat beze svědků.
Místo verbálního násilí se vyznačují spíš nasloucháním a vyjednáváním. Nelže se při nich, nemluví se v jinotajích, nezahajujete je v nevhodných chvílích (těsně před odchodem do práce, před narozeninovou oslavou dítěte apod.). Samozřejmě též pomáhá, pokud člověk mezi řečí zmíní i nějakou tu svou chybu.
Právě o takových hádkách už kdysi J. W. Goethe řekl: „V manželství jsou nutné, neboť jen díky nim se něco dozvíme.“
Podle Serge a Carolle Vidalových je hlavním ziskem „dobrých hádek“ fakt, že se pár naučí nepovažovat každý konflikt za neúspěch celého vztahu. Což může být ve světě, kde rozvodovost činí přes čtyřicet procent, velmi důležité zjištění.
„Žít v páru znamená muset řešit problémy, s nimiž bychom nebyli konfrontováni, kdybychom žili sami. Jednoduché to není, ale jak je to vzrušující!“ napsali Vidalovi v knize Jak se dobře pohádat s partnerem.
„Převládající emocí v hádce je pochopitelně hněv, který vedle smutku, radosti a strachu patří mezi čtyři základní emoce. Hněv má špatnou pověst, vůbec si ji však nezaslouží. Hněv bez násilných projevů představuje úžasnou životní energii. Jeho přispěním se vztah může vyvíjet, pravidelně pročistit, zůstat dynamický.“
Bohdalová s Menšíkem to věděli už před čtyřiceti lety. I proto svou hádku ukončili pusou.
