Je to pár měsíců, co se britská vévodkyně Meghan nechala slyšet, že bude své dítě vychovávat bez genderových stereotypů. To můžou být zdánlivé maličkosti, kdy dětem podsouváte, s čím by si měly hrát (kočárek je pro holky, nářadí zase pro kluky), ale také zásadní věci, kdy ovlivňujete jejich pozdější jednání a uvažování třeba tím, že jim říkáte, jak dívky patří k plotně a pořádná práce je pro chlapy.
Manželka prince Harryho něco takového odmítá, jako herečka se vždy hrdě hlásila k feminismu, ovšem její větu o výchově bez genderových stereotypů si mnozí přeložili jinak.
„Vévodkyně bude dítě vychovávat jako genderově fluidní, tedy bez pohlaví,“ šířilo se světem, až musel zasáhnout královský palác a hloupost dementovat. Což bylo docela těžké, protože poplašné zprávy mají u čtenářů úspěch. I proto se neustále objevují další výroky, které gender napadají.
To souvisí i se vzestupem populismu. „Genderová problematika se snadno devalvuje v očích veřejnosti. Velmi dobře a velmi populisticky se o ní dá lhát, nebo alespoň neříkat celá pravda,“ vysvětluje Helena Skálová, ředitelka neziskové společnosti Gender Studies.
„Je to lákavé téma, proti kterému se politici a političky vymezují s cílem získat snadné politické body,“ přitakává Veronika Šprincová, předsedkyně Genderové expertní komory ČR a ředitelka neziskové organizace Fórum 50 %, která podporuje vyrovnané zastoupení mužů a žen v politice a rozhodovacích pozicích. „Dříve se o genderových tématech příliš nemluvilo, dnes se zmiňují stále častěji, ale zpravidla v souvislosti s nějakým senzačním nádechem,“ doplňuje.
Vezměte si tvrzení, že v budoucnu přestaneme používat termíny máma a táta, ale omezíme se na rodič 1 a rodič 2. Návrh vyšel ze snahy některých evropských zemí prosadit do legislativy genderově neutrální oslovení pro rodiče.
Měl to být pozitivní krok, který by odstranil jistou nespravedlnost a konkrétně v Česku by například přestal přehlížet skutečnost, že školáci mívají zpravidla i otce. Vždyť ještě dnes spousta škol používá při komunikaci s rodiči oslovení „Milá maminko“.
„A pak přijde někdo a tuto veskrze pozitivní snahu obrátí tak, že likvidujeme tradiční hodnoty a rodinu. Anebo se člověk z médií dozví, že genderu jde jen o to, abychom tady měli záchodky pro třetí pohlaví,“ kroutí hlavou Helena Skálová.
Gender je snadný terč
Vlna odporu proti genderu se zvedla v posledních letech a zdaleka ne jen v Česku. Třeba Maďarsko šlo ještě dál, tamní vláda na podzim zrušila obor gender studies na univerzitách. Tento krok podle českých pozorovatelů zapadá do kontextu celkového dění v zemi, kde se politici snaží o kontrolu veřejného prostoru.
„Z historie víme, že takto to funguje, když potřebujeme získat nad společností převahu, humanitní obory jsou líhní myšlenek, proto jsou omezovány jako první. Že to schytal zrovna gender, je sice překvapivé, neboť nejde o obor tak silný, aby dal podnět k obavám, ale zase je nejsnazší ho zdiskreditovat,“ míní Helena Skálová.
Že je gender snadný terč, souvisí i s tím, jak obtížně se v několika větách vysvětluje jeho podstata. Když se o to zjednodušeně pokusíme. Gender usiluje o to, aby muži i ženy měli stejné možnosti, práva a příležitosti a nebyli omezováni stereotypy o tom, co přísluší kterému pohlaví.
VIDEO: „Nerovný přístup k ženám má dopady i na muže,“ říká Petra Kubálková, která se věnuje genderovým problémům ve firmách a pomáhá s jejich řešením. |
Ještě v 21. století totiž i v civilizované zemi uprostřed Evropy zůstává mnoho nerovností, které potvrzují statistiky. Čeští muži berou o 22 procent vyšší mzdy než ženy, a když se srovnají přímo pozice se stejnou kvalifikací, dovedností a praxí, rozdíl činí deset procent.
Na rodičovskou dovolenou dlouhodobě míří jen dvě procenta otců, o nemocné příbuzné pečují téměř výhradně ženy, které pak chybějí ve vedení firem i v politice – v Poslanecké sněmovně a ve vládě jich je čtvrtina, v Senátu pětina.
Neziskové společnosti se angažují v tom, aby se tyto rozdíly postupně smazávaly a lidé nebyli diskriminovaní jen kvůli svému pohlaví nebo třeba věku.
Kritici jejich úsilí napadají s tím, že gender (potažmo feminismus) likviduje tradiční rodinu a snaží se vymazat odlišnosti pohlaví. Případně říkají, že u nás žádná nerovnost neexistuje a feministky jen baží po skalpech mužů.
„Feminismus požaduje rovné příležitosti pro všechny. Jak proti tomu může někdo být? Jak někdo může říct: Nechci, aby moje dcera měla rovný přístup ke vzdělání, nechci, aby měla stejná práva jako muži? To je vše, co feminismus požaduje,“ řekla v rozhovoru pro Český rozhlas britská vědkyně a novinářka Angela Sainiová, autorka knihy Od přírody podřadné.
„Genderová studia jsou důležitá, protože jak jinak chceme porozumět kořenům genderové nerovnosti, jak jinak zjistíme, kde se vzaly rozdíly a co musíme zlepšit? Dokud tomu neporozumíme, tak to nemůžeme změnit,“ vysvětlila.
Spletl se i Darwin
Spousta nerovností má kořeny v dávné minulosti. O ženách se dříve tradovalo, že jsou příliš hloupé a jejich mozek nedokonalý na to, aby dokázaly studovat vysoké školy, rozhodovat se ve volbách, dělat zodpovědnou práci. Stejně tak se mělo za to, že jsou biologicky předurčené k péči o děti a vedení chodu domácnosti.
Ačkoliv tato tvrzení byla vyvrácena, některé stereotypy prosákly až do moderní éry, třebaže trochu zředěné. Ono je totiž těžké se od nich úplně odpoutat.
„Náš přístup je vždy ovlivněn našimi předsudky. I Charles Darwin, jeden z nejvýznamnějších evolučních biologů, si myslel, že ženy jsou intelektuálně podřadné mužům. Ne proto, že by na to měl vědecké důkazy, ale protože se rozhlédl kolem sebe a viděl, že ženy nedosahují toho, co muži. Odvodil z toho, že to musí mít biologický základ. Nepomyslel na to, že ženy neměly zdaleka takové možnosti jako muži,“ připomněla Angela Sainiová.
Někteří lidé dodnes předpokládají, že nerovnost mužů a žen má své opodstatnění, neboť vychází z biologických a psychologických rozdílů mezi oběma pohlavími. „Problém je, že tyto rozdíly se až příliš přeceňují – i mezi jednotlivými ženami a muži přece vidíme poměrně zásadní rozdíly,“ podotýká předsedkyně Genderové expertní komory ČR Veronika Šprincová.
Podprůměrné ČeskoVe švýcarském Davosu se každoročně koná Světové ekonomické fórum, kde lídři politiky a ekonomiky probírají nejnaléhavější problémy, kterým čelí svět. Jedním z diskutovaných témat je i rovnost mužů a žen. Průzkum pořádaný v rámci fóra srovnává 149 zemí světa v tom, jak dokážou využít ženský potenciál ve čtyřech oblastech: ekonomika, politika, vzdělávání a zdravotnictví. Loni se uskutečnil 13. ročník a Česko si vedlo podprůměrně. Obsadilo 82. místo a nachází se mezi zeměmi jako Ekvádor, Kolumbie či Kamerun. „Nejlepší situace je u nás ve vzdělávání a zdravotnictví, kde je postavení žen naprosto rovné. Naopak nejhůře jsme na tom v rovnosti výdělků a také v politice,“ píše se ve zprávě, kterou v březnu vydala personální společnost ManpowerGroup. Generální ředitelka Jaroslava Rezlerová doplnila, že největší brzdou rovnocenné kariéry žen a mužů v Česku je přístup k výchově a péči o dítě. Tu mají na starosti především ženy, které zůstávají dlouho na mateřské dovolené a ztrácejí kontakt se zaměstnavatelem. Později se to odrazí na jejich kariéře, platu a pochopitelně také možnostech, které mají na trhu práce. |
Zjednodušené dělení populace podle pohlaví vede k tomu, že automaticky předpokládáme, že každý muž touží po moci a chce rozhodovat, rozumí autům a baví ho fotbal, zatímco každá žena prahne po mateřství, uplete vám s radostí svetr a ve firmě nestojí o kariéru.
„Často se také objevuje mylná představa, že cílem snah o rovnoprávnost je dělat z žen muže a naopak. Ve skutečnosti jde ‚pouze‘ o to, aby každý člověk měl možnost uplatnit své znalosti a dovednosti podle vlastních představ, nikoliv na základě tlaků okolí,“ dodává Veronika Šprincová.
Paradoxní přitom je, že pochybovačného zvedání obočí a úšklebků na adresu feministek prosazujících rovnost pohlaví se nedopouštějí jen muži, ale i ženy. Také od nich můžete slyšet, že snahy o rovnoprávnost jsou nesmyslné, ony je nepotřebují, schopné ženy se do vedení firem a do politiky prosadí bez jakékoliv pomoci, sexismus neexistuje a ty, které se neubránily ataku ze strany mocnějších mužů, si za to můžou samy.
„Nedávno nám napsala jedna lékařka úžasný feministický článek o tom, na co jako žena ve zdravotnictví neustále naráží. Bylo to skvěle napsané, břitké a sarkastické, ovšem korunovala to poslední větou svého medailonku, kde dodala: Ale nejsem žádná feministka! Myslela jsem, že omdlím. Co si asi řeknou čtenáři? Aha, tato žena to má takhle srovnané v hlavě, ale není feministka. Takže feministky jsou ty frustrované osoby, které nemají nic lepšího na práci, než nám tady vytvářet problémy, jež neexistují,“ nabízí Helena Skálová z Gender Studies jeden z možných dopadů takových tvrzení.
Některé ženy střílí do vlastních řad vědomě, jiné nevědomky. Současné nastavení pro ně může být výhodné, nebo se prosadily navzdory překážkám a třeba nechtějí, aby to jiné měly snazší. „Svoji roli může hrát i fakt, že žena, která se staví proti snahám o rovnoprávnost, může být pak lépe přijímána v mužském prostředí,“ uvažuje Veronika Šprincová.
Strach z emancipace
O rovnosti mužů a žen se v Evropě poprvé začalo mluvit na konci 18. století, v druhé polovině minulého století proběhla druhá a třetí vlna feminismu, ale jejich výsledky se do totalitního Československa dostávaly jen omezeně. I to je důvod, proč jsme v některých věcech pozadu.
Například ve Spojených státech se gender v průběhu let stal realitou ve společnosti, ne jen teorií nebo dokonce ideologií. Je součástí vyučovacích metod i obsahu učení. Jak se to projevuje v praxi? Třeba tím, že jako ředitelka Gender Studies musíte celou hodinu vysvětlovat reportérce The New York Times odpor Čechů ke kampani Me Too nebo pozitivní reakce na sexistickou reklamu piva společnosti Bernard, která v reklamě využila polonahé ženy.
Rasistické, urážlivé k ženámBernard provokuje a opět sklízí kritiku     |
„Byla to hodně inteligentní novinářka, přesto nedokázala některé věci pochopit a dokola se ptala: ‚Copak emancipovaným ženám u vás ta reklama nevadí?‘ Odpovídala jsem: ‚Bohužel ne, ony si myslí, že je to vtipné.‘ A ona znovu nechápala: ‚Jak si mohou myslet, že je to vtipné?‘ Její způsob uvažování byl zkrátka někde jinde,“ vzpomíná Helena Skálová na rozhovor, který dokazuje, že Češi v některých ohledech smýšlejí jinak než emancipovanější obyvatelé Západu.
Ale ani v USA není všechno idylické, vždyť s prezidentskou érou Donalda Trumpa se začíná mluvit o věcech dávno minulých, mimo jiné o zákazu potratů. „Třeba toto právo bychom si u nás vzít nenechali. Proto si myslím, že česká společnost je hodně emancipovaná a žije feministickou realitu, jen se zároveň děsí toho, že by to tak nazvala,“ podotýká ředitelka Gender Studies.
Máma už maso nemele
Oproti Maďarsku, které rozprášilo genderová studia, si Česko přece jen stojí lépe. Když se loni začalo mluvit o tom, že na Masarykově univerzitě Brně tento obor skončí, zvedla se vlna odporu. Pokračuje tedy dál, ačkoliv teď už jako specializace v rámci sociologie. Podstatné je, že škola bude dál do praxe posílat odborníky na genderová témata, která se dotýkají každého z nás. Což si někteří lidé neuvědomují nebo nechtějí přiznat.
Organizace, které prosazují rovnoprávnost mužů a žen, dosáhly v uplynulých letech mnoha úspěchů. Viditelné jsou na pracovním trhu, kde zaměstnavatelé mnohem více chápou problematiku diskriminace, ačkoliv platové podmínky stále spravedlivé nejsou. Společnost také lépe přijímá matky, které nechtějí během rodičovství rezignovat na svoji profesi.
Potřeba je udělat další kroky. „Bylo by dobré, kdyby odborníci vzdělaní v genderu ještě častěji seděli na úřadech, které rozhodují o každodenním životě občanů – úřadech práce i radnicích, kde se jedná třeba o tom, v kolik bude jezdit autobus, kdy zavře školka nebo jestli se postaví dětské či fotbalové hřiště. Aby přibývalo lidí, kteří budou vnímat stereotypy, upozorňovat na ně a pomáhat je likvidovat,“ říká Helena Skálová.
Osvícenější vyspělé země se od nás odlišují tím, že stereotypy boří už výchovou na školách. České školy teprve nedávno začaly přepisovat slabikáře, kde máma mlela maso, zatímco táta kutil v dílně. A kolik učitelů vysvětluje svým žákům, co je rovnoprávnost a proč je v životě tolik důležitá?
Současná situace, kdy se do genderu opírá, kdo může, vývoj v Česku brzdí. Rychleji se nepohne, dokud se témat nezhostí i lidé mimo neziskové organizace, kteří formují názory ve společnosti, včetně politiků a novinářů. „Je potřeba mluvit o nerovném odměňování, násilí na ženách, nízkém podílu mužů na péči a třeba i o tom, že se muži dožívají v průměru nižšího věku než ženy,“ zdůrazňuje Veronika Šprincová.
Cílem do budoucna je, aby se lidé přestali vymezovat proti něčemu, co neznají a nechápou. Aby se jich více dozvědělo, co je rovnoprávnost a proč je tolik důležitá. A aby gender konečně přestal být sprostým slovem.
