Italští vědci zkoumali homosexuály, jejich matky a tety a další příbuzné.
Zjistili, že geny, které u mužů ovlivňují sexuální orientaci, u žen zvyšují plodnost.
A tím rovněž vyřešili známý Darwinův paradox, proč geny pro homosexualitu nemizí z populace, když jejich mužští nositelé jen zřídka mají děti.
Plodné matky, plodné tety
Vědci se tentokrát vydali do italských barů a klubů. Genetik Andrea Camperio-Ciani a jeho kolegové z Padovské univerzity požádali dvě stě mužů - 98 gayů a 100 heterosexuálů - o vyplnění dotazníku ohledně jejich orientace a rodokmenu.
Výsledky byly jednoznačné: matky a tety homosexuálů z mateřské linie mají více potomků než ženy v rodinách heterosexuálních mužů. Matky gayů porodily v průměru 2,7 dítěte, matky heterosexuálů pouze 2,3 dítěte. Tety homosexuálů z matčiny strany měly v průměru dvě děti - a jen 1,5 dítěte připadalo na tety heterosexuálů.
Vědci však nenarazili jen na četnější potomstvo v ženské rodové větvi homosexuálů, ale rovněž další homosexuální příbuzné. Opět se tak potvrdila starší hypotéza, že odlišná sexuální orientace má původ v matčiných, nikoli otcových genech.
Podle italských vědců s homosexualitou patrně souvisí blíže neurčená skupina genů. Ve své dědičné výbavě ji mají i ženy. "Stejné geny, které ovlivňují sexuální orientaci u mužů, podporují vyšší plodnost u žen," oznámil Andrea Camperio-Ciani v odborném časopise Proceedings of the Royal Society of London.
Tyto ženy mají víc dětí - a tím více vynahrazují chybějící potomky, které nikdy nezplodí homosexuální muži. Zároveň tak udržují v oběhu "homosexuální" geny. Tento výsledek hodnotí New Scientist jako dosud nejlepší vysvětlení Darwinova paradoxu:
Podle klasické teorie přírodního výběru by měly geny, které jsou slepou uličkou vývoje, postupně zaniknout. Homosexuálních mužů však v populaci neubývá.
Gen homosexuality?
Velmi senzační, ale zároveň zuřivě diskutované bylo v roce 1993 oznámení amerického genetika Deana Hamera, že objevil na chromozomu X gen, jenž má silný vliv na sexuální orientaci. Média jej rychle nazvala "homosexuální gen".
Dean Hamer tehdy vedl pohovory se 110 rodinami, v nichž se vyskytovali homosexuální muži. Všiml si, stejně jako nyní znovu potvrdili padovští vědci, že se homosexualita přenáší po ženské linii.
Byl-li muž homosexuál, pak nejpravděpodobnějším dalším homosexuálem v předcházející generaci nebyl jeho otec, ale bratr jeho matky.
Hamer začal hledat na chromozomu X - jediné sadě genů, které člověk dědí výhradně od své matky. (Muži mají dva pohlavní chromozomy - Y a X, ženy mají chromozom X v páru, tedy XX. Předá-li muž svému potomkovi chromozom X, narodí se dcera).
Srovnával různé genetické markery heterosexuálních a homosexuálních mužů a rozdíl našel na konci dlouhého raménka chromozomu, v oblasti, kterou nazval Xq28.
Vědci již tehdy přemýšleli, jakou evoluční výhodu může tento gen mít, když přece homosexuálové nemají děti. Mohl by přežít jedině, pokud poskytuje nějakou výhodu dcerám. A tou je - jak nyní prokázali ve své studii italští vědci - vyšší plodnost.
"Domnívali jsme se, že existují geny pro homosexualitu. Ve skutečnosti to budou spíš geny pro sexuální přitažlivost - muže nasměrují k homosexualitě a ženy k hyperheterosexualitě. Tyto ženy mají častěji sex s muži, a tím pádem i více potomků," soudí známý americký neurovědec, který se rovněž léta zabývá studiem homosexuality, Simon LeVay.
Jak jsou na tom dvojčata?
Později se však ukázalo, že spojení mezi genem Xq28 a sexualitou není tak jisté, jak se zdálo Hamerovi. Dalším vědcům se již při jiných výzkumech nepodařilo stejnou souvislost nalézt - nicméně o vlivu genů na homosexualitu mají odborníci docela jasno.
"Není tu místa pro pochybnosti, že homosexualita je vysoce děditelná," říká Matt Ridley a ve své knize Genom uvádí výsledky výzkumu mezi bratry: u 54 homosexuálů z dvojvaječných dvojčat bylo 12 bratrů rovněž homosexuálních (tedy 22 %), mezi 56 homosexuály z jednovaječných dvojčat bylo 29 druhých z dvojčat též homosexuálních (52 %). "Gen nebo geny vysvětlují asi polovinu sklonu muže k homosexualitě," tvrdí Ridley.
Sám autor nedávno zveřejněné studie Camperio-Ciani je v hodnocení role genů opatrnější: připouští, že "mateřský" genetický vliv vysvětluje vznik a příčiny homosexuality nejvýš ze 14 procent. Ovšem rozhodně nejde o jeden jediný gen, uvádí též.
Chromozom X je podle něj dost jistý, ale genů ovlivňujících homosexualitu bude zřejmě víc a rozprostírají se i na dalších chromozomech. "Tak komplexní a složitý jev, jakým je lidské sexuální chování, nemůže být nejen záležitostí jediného genu, ale ani jen genů samotných," souhlasí i přednosta Sexuologického ústavu Jaroslav Zvěřina.
"Genetická výbava jednotlivce se dotváří prostředím. Asi nejlépe dokumentovaný je vliv hormonů na vývoj mozku mužského plodu během těhotenství v těle matky."
Boj synů v těle matky
Tuto již déle známou "obrannou" teorii potvrdil výzkum italských vědců též. Pakliže je homosexuální jen jeden z bratrů, s největší pravděpodobností to bude ten nejmladší.
Vliv pořadí narození je podle Ridleyho dokonce tak silný, že každý další starší bratr zvyšuje tuto pravděpodobnost zhruba o jednu třetinu.
"Freudovské" teorie, které tento jev vysvětlovaly (ochraňující matka, trestající otec, či vyrůstání se staršími bratry, které predisponuje k homosexualitě) už dávno padly. Dnes se odborníci jednoznačně kloní k vysvětlení založeném na nepřátelství pohlaví, na obranné reakci matčina těla proti mužskému plodu ve svém těle.
Vědci již znají gen, který kóduje bílkovinu životně důležitou pro maskulinizaci těla (potlačuje vývoj dělohy a vejcovodů). Podobně podezřívají tři aktivní geny na mužském chromozomu Y, že zřejmě řídí maskulinizaci mozku (do vývoje mužských genitálií nezasahují, na ten stačí testosteron).
Když se tyto geny octnou v těle matky, vyvolá to u ní imunitní odpověď, silnější při každém dalším mužském těhotenství. Tělo matky bojuje proti "vetřelci" a změny v hormonálním vyladění organismu se někdy může na vývoji mozku plodu podepsat. Dítě se nenarodí jako žena v mužském těle, ale jako muž, jehož přitahují muži.
Jiný mozek
"Mozky mužů homosexuálních a heterosexuálních se skutečně tvarově liší," vysvětluje sexuolog Jaroslav Zvěřina. Mozek dítěte, a tedy i centra sexuality se tvoří v raných stadiích nitroděložního vývoje. Homosexualita se tedy programuje jednak při vzniku nového jedince, jednak během prenatálního života.
"Černou dírou pro vědce zůstává ještě období několika měsíců po narození - dosud vědí příliš málo o tom, co se s člověkem v tomto období děje," dodává sexuolog Zvěřina.
Hormonálním vlivům v těle matky však tým italských vědců přisuzuje jen dalších sedm procent. Dohromady by tak geny a matčina obranná reakce rozhodovala o homosexualitě syna jen z 21 procent.
"Zbylých 79 procent příčin homosexuality mužů zůstává tajemstvím," uvedl Camperio-Ciani v New Scientist. Dělí se o ně zřejmě vlivy životního prostředí v období nitroděložního vývoje či krátce po narození a další genetické vlivy, pravděpodobně ve vzájemné kombinaci.
Tedy konec freudovským myšlenkám o výchově a okolí? "Sexuální orientace je člověku pevně a celoživotně vtisknutá již v prvních fázích vývoje a za dlouhá léta výzkumů se nikdy nepotvrdilo, že by na ni měly vliv psychosociální či výchovné podmínky po narození," rozhodně tvrdí Jaroslav Zvěřina.
"Homosexualita není naučené chování a ještě nikdy nikdo nedoložil, že by bylo možné ji změnit, léčit, odnaučit a fungovalo to." Zvěřina ale dodává: "Člověk je plastická bytost a z náboženských či morálních důvodů je homosexuál schopen žít heterosexuálně. Stejně tak ovšem heterosexuál je za určitých podmínek schopen žít homosexuálně - ale homosexuála to z něj ještě nedělá."
|
I v přírodě žijí zvířata s odlišnou sexuální orientací Stačí si zajít do zoologické zahrady či do lesa, aby se člověk přesvědčil, že sexualita zvířat se od lidské ani tak příliš neliší - včetně milostných vztahů mezi jedinci stejného pohlaví. To, co vidíme u zvířat v zajetí, platí v mnohém i o divokých tvorech a domácích zvířatech. Zoologové popsali homosexuální chování u 450 druhů. Konrad Lorenz, zakladatel etologie, vědy o chování zvířat, konstatoval, že sexuální vztahy mezi jedinci téhož pohlaví se vyskytují u ptáků, plazů, obojživelníků, ryb, hmyzu a jiných bezobratlých, ale nejčastější jsou u primátů a jiných savců. Například samci žiraf dávají přednost tomu, že žijí v samčím stádu a až 80 procent jejich vzájemných vztahů je sexuálních, včetně kopulace. Se samicemi se spojují jen výjimečně, kvůli rozmnožování. Podobné chování lze v menší míře pozorovat také u lvů. A samičky makaků! "Čekala bych, že samičky, které chtějí mít styk, zvláště pak ve svém plodném období, budou vyhledávat samce," myslí si bioložka Mireya Mayorová, která pracuje pro National Geographic. Podle zooložky Amy Parishové homosexuálním chováním samičky možná hledají své sociální postavení v tlupě a pozornost samců, jež vyústí v kýžený "reprodukční" pohlavní styk. Podle kanadského biologa Paula Vaseyho homosexuální chování zvířatům přináší sexuální uspokojení. "Zkrátka se to samičkám makaků líbí. Není v tom postranní cíl." Make love, not war Frans de Waal, autor knihy Bonobo: Zapomenutá opice, si pro charakteristiku tohoto primáta dokonce vypůjčil lennonovský slogan: "Je to druh, pro kterého je typické 'make love, not war', milujte se, neválčete." De Waal věří, že bonobové využívají sex k řešení problémů mezi jednotlivými členy tlupy. I v homosexuálním chování delfíních samců zřejmě hrají roli vztahy dominance a hierarchie. Vztahy dospělých delfínů vůči mladým samcům někteří zoologové přirovnávají k mileneckým a ochranářským poutům, jaká spojovala zkušené spartské bojovníky s mladými vojáky. Pan plameňák: otec i matka Vodní ptáci, kteří tvoří samčí páry, jsou často úspěšnější než jejich heterosexuální protějšky. Podle MacFarlaneho jsou totiž agresivnější a mohou obsadit větší teritorium. Asi třetinu párů u rybáků rajských tvoří samičky. Obě snášejí vejce do jednoho hnízda, a pokud jsou některá vajíčka oplodněna, pak spolu vyvádějí i mladé. Svazky na celý život zjistili vědci u husy šedé a tučňáka Humboldtova: 15 let u hus a šest let u tučňáků. |
 Homosexuální pár, ilustrační foto |
