Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Geislerová a Vilhelmová: Hvězdy z bazaru

  0:08aktualizováno  0:08
Poslední pátek před Štědrým dnem sbírají naše dvě nejobsazovanější mladé herečky věci, které už nepotřebujete. Obratem je prodají dál. Vtipné recyklační kolečko vydělá například dětem z dětských domovů na zájezd k moři. Jak je to napadlo? A proč to tyhle "bývalé rebelky" vlastně dělají?

Aňa Geislerová | foto: Benedikt Renč


Mám doma takovou opravdu moc pěknou porcelánovou sošku koně stojícího na zadních. Dostala jsem ji v ´82 v gymnastické soutěži mladších žákyň. Nemohla bych vám ji přinést?

Aňa: Můžete přinést úplně cokoli.
Táňa: Cokoli kromě odpadků. Co doma najdete - sošku, příbor, nádobí, oblečení, hračky, všechno, co už nepotřebujte. Zkrátka co byste dali do bazaru, co vídáte na bleším trhu.
Aňa: Tak to nám všechno přineste a taky si s sebou vezměte hodně peněz, abyste si tam podobný předměty mohla zase nakoupit a odnést domů.
Táňa: A hlavně by všichni měli přijít s vědomím, že jdou dát peníze na charitu, protože někdo je schopen říct "no dvě stě korun za skleničku, vy jste se zbláznily."
Aňa: Vlastně to je ještě trochu jinak, my ty věci neceníme samy. Vy třeba přijdete a řeknete, že chcete toho krásnýho porcelánovýho koně. My se vás zeptáme, kolik za tu krásu chcete dát. No a vy řeknete, že stovku. Tak vás sprdnem, jestli vám není hanba, za takovýho krásnýho koně chtít dát jenom stovku, vždyť je to na děti! Ale vážně, když přijde někdo, kdo evidentně dává maximum, co může, tak ho neprudíme. Všem říkáme "plaťte tolik, abyste se nestyděli."
Táňa: Tolik, aby to bylo dobrý.
Aňa: Takže mě i po letech dojímá pán, co si koupil oříšek za dvě stovky.
Táňa: To je přesně ono. Jsou lidi, který to pochopí. Nechtějí si odnést žádnou věc, ale zároveň nám chtějí darovat peníze.
Aňa: Základem celého bazaru jsou zkrátka lidi, co nám donesou něco, co můžeme prodat. Doteď mě fascinují všechny ty babičky, co přijdou se svýma oblíbenýma věcičkama zabalenýma v ubrousku. Ale máme tam třeba i opravdu cenný věci od návrhářů, malířů. A taky tam napište, že to umíme i krásně zabalit.
Táňa: Krásně.... Originálně!

Vybudovaly jste si už svou vlastní bazar-klientelu?

Aňa: Máme svoje stálé návštěvníky, na které se zase letos těšíme.
Táňa: Pár lidí to má opravdu spojené s předvánočním časem. Poslední víkend před Štědrým dnem se chodí za holkama a Peterem do bazaru na svařák.

PŘINESTE, CO NECHCETE

Bazárek v Mokré čtvrti organizujete letos už počtvrté. Před čtyřmi lety jste ale byly svobodné, bezdětné, hodně jste točily a hodně jste řádily. Jak mohla v takovém období vzniknout ryze dobročinná akce?

Aňa: Teď bychom se měly rozdělit a každá vyprávět tu verzi, co si pamatujeme. Rozhodně to bylo v kavárně U zavěšenýho kafe.
Táňa: Na podzim, někdy.
Aňa: V říjnu?
Táňa: No, třeba v říjnu.
Aňa: Samozřejmě, že to vzniklo u skleničky alkoholu. Jako obvykle jsem Táňu a Petera poňoukala, že musíme něco udělat. Ale úplně původně jsme přemýšlely nad tím, jak si vydělat prachy...

...a mě právě zajímá, jak jste se od bodu vydělat prachy pro sebe dostaly k bodu vydělat prachy jiným.

Táňa: Úplně nejdřív jsme si chtěly otevřít hospodu.
Aňa: To nám ale bylo jasný, že bude spousta práce. A taky jsme celou dobu věděly, že jsme lemplové. Říkaly jsme si, že to stejně nedokážeme. Pak jsme chvíli mluvily o vánočním bazaru, který ale byl vlastně maskovaný mejdan. A vlastně až ve chvíli, kdy jsme plán změnily a rozhodly se, že ty peníze nevyděláme sobě, jsme se donutily to opravdu dotáhnout do konce. Pořád jsme o tom jen tak plácaly, plácaly, a dokonce jsme si daly nějaký sankce: když to opravdu neuděláme, udělíme samy sobě nějaký trest.

Čímpak jste se chtěly potrestat?

Táňa: To už si to nepamatuju, ono je to trochu zakalený. My jsme si to napsaly do deníčku a.... ten deníček musíš mít ty?
Aňa: No já ho někde mám.
Táňa: Jo a ještě jsme to vyryly do šuplete.
Aňa: Ano, je to zaznamenáno v šupleti U zavěšenýho kafe.

Připravit takovou akci asi není nic jednoduchého, tím spíš když tohle není úplně váš byznys. Jak jste si s tím poradily?

Aňa: Zavolaly jsme do Nadace Terezy Maxové, u které jsme chtěly zjistit, jak se to dělá. Ujala se nás tenkrát úžasná ženská, ředitelka nadace Terezie Sverdlinová. V podstatě nás naučila co a jak.
Táňa: Taky nám dost pomáhají kamarádi, třeba kavárnu Disk máme k dispozici zadarmo nebo Lucerna Bar pro závěrečný pondělní večírek. Ale všechno v bazárku děláme my s Peterem, včetně prodávání a balení. Ale třeba taky vyvěšujeme plakáty. Aňa: Trochu složitý to bylo, když jsem kojila, to jsem byla trochu mimo, loni zase Táňa.

Teď už sice nekojíte, ale s většími dětmi máte možná i větší starosti - navíc hrajete, točíte. Jak to jde skloubit dohromady?

Táňa: V pohodě, úplně v pohodě. S dítětem v podpaží.
Aňa: My se střídáme s mým mužem, který hlídá malýho. A mám zázračnou tchyni, když přijede, je nejšťastnější, když vůbec nechodím domů. Všechno si tedy plánuju na tu dobu, kdy je u nás. Rozhodně jí vycházím vstříc a opravdu ji nechávám v klidu hlídat.

O TOPENÍ A MOŘI

Spojily jste se s Nadací Terezy Maxové. Její nadace je známá hlavně tím, že nevybírá nějaké peníze a nepřeposílá je někam, ale směřuje pomoc konkrétním dětem s konkrétními potřebami. Nač jste své peníze věnovaly vy?

Aňa: Loni to bylo snad nejdojemnější. Tereza přinesla seznam, kde bylo třeba "nakoupení koní pro hipoterapii" nebo "Vybudování ústředního topení na základní škole" a tak podobně. My měly vybrat, na co peníze, které jim dáme, použijí. Vybraly jsme dětem z dětského domova zájezd k moři.

Přijde mi to těžké, dívat se na seznam toho, co je potřeba, a rozhodnout se, komu pomoc poskytnout a komu ne. Jak se rozhodnete mezi topením, koňmi a mořem?

Táňa: Zeptáme se, kdo pro co je, a hlasujeme.
Aňa: Loni jsme si říkaly, že topení by měl zaplatit obecní úřad. Nebo stát, jednoduše nějaká organizace, která je k tomu určená. Kdežto na zájezd k moři žádná organizace určená není. Chtěly jsme dát dětem zážitek, ne věc. Zážitek, který by jinak neměly. Na nějaký topení se prachy dřív nebo později najdou, jinak by tu školu přece museli zavřít.

Proč nemáte vlastní nadaci? Slavné jste, důvěru máte, třikrát jste si ověřily, že vás lidi podpoří...

Táňa: To je strašně práce, musíte se tomu věnovat. Nemáme na to čas ani ambice. Tohle děláme proto, že nás to baví. Krom toho je to místo, kde se po roce potkáme se spoustou kamarádů, na které bychom jinak neměly čas. Je to takový "příjemný setkání", to nás na tom taky baví. Ale věnovat se tomu a zakládat nadaci... Taky už nás to jednou napadlo, ale to by bylo papírování, a to opravdu není pro nás.
Aňa: Nechtěla bych nadaci, nebo možná někdy až na starý kolena, až práce ubude, děti odrostou, potom člověk hledá smysl, a tohle smysl má. Mě to baví, moc, a navíc... je to super, když si uvědomíte, že si uděláme mejdan, vidíme známý a ještě to k něčemu je. Ale upřímně řečeno, asi bych se bála toho, že kdybych se tomu začala opravdu věnovat, semlelo by mě to. Jsem slaboch, je tu tolik věcí, tolik lidí, kteří potřebují pomoc... Teď bych na to neměla.

BESÍDKA PRO POKROČILÉ

Každý bazar jste končily "slavnostním večerem", kde vystupují "různí umělci". Jak umělce přesvědčíte, aby vás přišli podpořit, když všechny celebrity už většinou s nějakou charitativní organizací spolupracují?

Táňa: Ti, kteří tam byli, ví, že to je taková zábavná vánoční besídka.
Aňa: Většinou jsou to naši kamarádi. Někteří rovnou řeknou, že nechtějí přijít, ale třeba nám zase něco dají.
Táňa: Nebo jenom nemůžou, loni někdo nemohl a je tam letos.
Aňa: ...a hlavně voláme včas. Hodně dopředu.

Kdo přijde na letošní postbazarový mejdan?

Aňa: Letos nás podpoří Jirka Schmitzer, Roman Holý, Jirka Macháček, Zuzka Stivínová...
Táňa: Samozřejmě vystupujeme my všichni a všichni naši příbuzní.
Aňa: Přijde Petr Čtvrtníček a taky pár lidí z Dejvického divadla - Jaroslav Plesl, Lenka Krobotová, Martha Issová...
Táňa: Ještě se poptáme, kdo ještě může. To se mění do posledního okamžiku.
Aňa: Důležité je, že od začátku všem říkáme, ať si tam zpívají, co chtějí. Nebo že můžou dělat i něco úplně jinýho, než se od nich čeká. Podobně by to letos mělo být s Darou Rolins. Ta vystoupí se smyčcovým kvartetem a společně s Matějem Ruppertem z Monkey Business zazpívá Zvonky štěstí.
Táňa: V Lucerně rozprodáme taky většinu toho, co zbude. Loni jsme tam udělaly "rychlotombolu". Byla sice na hranici amatérismu, ale vydělala ještě spoustu peněz.
Aňa: A co opravdu zbude a je použitelné, odvážíme do Červeného kříže. To zas loni vymyslela moje sestra.

VZHŮRU NA NÁRODNÍ

Nemůžete se dostat do fáze, že vám to přeroste přes hlavu?

Aňa: My už pomýšlíme na Národní divadlo, ale pomalu, pomalu.
Táňa: Přemýšlely jsme nad tím, že se přesuneme do většího prostoru, ale v Disku nás baví, že je u toho kavárna, lidi si dají kafe, porozhlídnou se a pak si jdou vybrat. Je to takové domácí.
Aňa: Nehledě na to, že pan majitel u nás taky hodně nakupuje.

Ano, taky vyděláváte každoročně víc a víc peněz.

Táňa: Ty sumy asi nejsou nijak závratné, ale opravdu jsou vyšší a vyšší.
Aňa: V podstatě se to každý rok zdvojnásobí. První rok jsme vydělaly 50 tisíc, pak 90 tisíc a loni dokonce 210 tisíc.
Táňa: Předminule to bylo komický, darovaly jsme část peněz projektu "Múzy dětem" a zapomněly jim to říct. Uvědomily jsme si to den předem.
Aňa: Zavolala jsem jim, že připravujeme bazar. "Ano, ano, to my známe," kývali. Tak jsem přiznala, že jim volám hlavně proto, že jim ty peníze chceme dát, jestli si pro ně můžou v pondělí večer přijít.
Táňa: Tenkrát to navíc ještě nebylo v Lucerně, ale v bývalým bordelu u Jonáka, v Discolandu Silvie.
Aňa: Daly jsme tam svíčky, vyzdobily to...
Táňa: ...a z bordelu udělaly kabaretní prostor.
Aňa: Vyděláváme víc a víc, ale zároveň víme, že to nejsou žádné závratné částky. Aspoň oproti těm, co se fotí s šeky na dva miliony.

Když se na to díváte jako na jednorázovou akci, kde se peníze vydělají na starých korálkách, je ta částka rázem jiná.

Táňa: Přesně tak, my prodáváme starý klumpy, věci, který nikdo nepotřebuje, a tím, že si je koupí, ani nic nezíská. Ale je dobré, že to lidi pochopili a podpoří nás aspoň těmi pár drobnými.
Aňa: Někdy tam ale máme velký poklady, loni přišli manželé a přinesli nám věci z pozůstalosti Emy Destinové. Neuvěřitelný přehoz na klavír nebo štuclík z opičí kůže.

Jak tyhle poklady vůbec můžete ocenit?

Aňa: Poradily jsme se s jedním antikem. A prodaly jsme to velmi dobře. I když za to člověk nemůže chtít úplně adekvátní cenu, protože důležité je to prodat.

Na co myslíte, když bazárek skončí? Hodíte si nohy na stůl a pyšně si přiznáte, že jste to dokázaly?

Táňa: Ten pocit potom je krásný, to se krásně leží! Doma je sice bordel a je to velká předvánoční nestíhačka...
Aňa: ...ale ego je nakrmený...
Táňa: ...a s pocitem, že jsme to zase dokázaly, se to potom hezky dojímá.

 

TATIANA VILHELMOVÁ
Narozena 13. července 1978 v Praze. Studia herecké konzervatoře nedokončila, ale i tak se její domácí scénou stalo Dejvické divadlo. Debutovala v Gedeonově filmu Indiánské léto. Sedmero nominací na Českého lva naplnila až v roce 2005 cenou za nejlepší ženský výkon v hlavní roli ve filmu Štěstí. Je vdaná, má ročního syna Františka.

 

 

 

 

 

 

ANNA GEISLEROVÁ
Narozena 17. 4. 1976 v Praze. Studium herecké konzervatoře nedokončila, od čtrnácti let pracovala jako modelka v Milánu. Debutovala v Trojanově Pějme píseň dohola, je držitelkou Českého lva za filmy Štěstí, Želary a Návrat idiota. Film Želary byl nominován na Oscara. Je vdaná, má dvouletého syna Bruna Fidelia.

 

 

 

 

 

 

VŠE, CO JSTE CHTĚLI VĚDĚT O BAZARU V MOKRÉ ČTVRTI

PENÍZE
První Bazar v Mokré čtvrti zorganizovaly Anna Geislerová, Tatiana Vilhelmová společně s režisérem Peterem Sergem Butkem v roce 2003. V pražské kavárně Disk vybrali 50 000 korun, které věnovali Nadaci Terezy Maxové (www.nadacetm.cz). Výtěžek dalšího ročníku, tentokrát ve výši 90 000 korun, rozdělili mezi Nadaci TM a projekt Múzy dětem (www.muzydetem.cz), který zprostředkovává dětem z dětských domovů společné akce se zpěváky, herci a hudebníky. Zatím poslední ročník vydělal 210 000 korun. Částku rozdělili Geislerová, Vilhelmová a Butko na třetiny: děti z dětského domova se tak poprvé podívaly k moři, sdružení MIRET zorganizovalo letní tábor a festival pro romské děti a poslední třetina podpořila činnost sdružení mentálně postižených OÁZA.

FOTOGRAFOVÉ
Přípravy na bazar každoročně zaznamenává jiný fotograf. Propagační plakát připravovali fotografové Oto Kallus, Adam Holý, Bára Šlapetová. Pro letošní ročník jej nafotil Tono Stano.

LETOŠNÍ ROČNÍK
Bazar v Mokré čtvrti letos začne 15. prosince. V tento den můžete do kavárny Disk v Karlově ulici 26 přinést věci, které jsou pro bazar vhodné. 16. a 17. prosince můžete na stejném místě nakoupit třeba vánoční dárky svým milým. Výtěžek z letošního ročníku bude rozdělen mezi Nadaci Terezy Maxové a sdružení Letokruhy, které poskytuje komplexní péči seniorům postiženým Alzheimerovou nemocí.

... A KABARET V LUCERNĚ
V pondělí 18. prosince zakončí letošní Bazar v Mokré čtvrti Kabaret. "Kabaret je chaotický program plný úžasných hostí," říká Aňa. Hosty a účinkujícími budou například Jiří Macháček, Dan Bárta, Jiří Schmitzer, Dara Rolins nebo Matěj Ruppert.

HISTORIE BAZÁRKU
První Bazárek proběhl v roce 2003. Výtěžek dostala Nadace Terezy Maxové.



Tatiana, Peter a Aňa s věcmi z jejich šatníků. Za peníze utržené na Bazárku 2004 se děti z dětských domovů poprvé podívaly k moři.








2005 všichni tři organizátoři v kavárně Disk po ukončení loňského ročníku.



2006 Autorem fotografií k letošnímu Bazárku je Tono Stano.

 

 

 

 

 

Autoři:



Nejčtenější

Soutěž Léto v plavkách má vítěze druhého kola

Slapy

Plavky jsou pro nás nepostradatelnou součástí léta. Na pláži u moře, u rybníka i na koupališti, ale i při opalování na...

Co má hot dog společného se psy a kde se vlastně vzal?

Hot Dog

Dlouhá uzenina v housce se všemožnou oblohou je kandidátem na nejdokonalejší rychlé jídlo na světě. Podobně jako jeho...



K životu nepotřebujete spoustu oblečení, říká Kamila Boudová

Kamila Boudová, módní designérka

Vždycky ji zajímala móda. Kamila Boudová vystudovala oděvní design, pak působila v zahraničních firmách, pro které šili...

Vendula se těšila na nový účes. Proměna byla tak radikální, že se nepoznala

Proměna Venduly byla velmi razantní. Sama sebe v první chvíli vůbec nepoznala.

Od střední školy Vendula nezměnila účes. Ve svých šestadvaceti letech se rozhodla pro změnu, a proto se vydala do...

Svět mě dřív štval, dospěla jsem teprve nedávno, říká Simona Babčáková

Simona Babčáková

Proměna herečky Simony Babčákové na blondýnu se promítla i do chování lidí vůči ní. Na okolí působí jemněji, muži jsou...

Další z rubriky

Mámina péče už se nedala vydržet, říká Petr. Dětí jako on jsou tisíce

Ilustrační snímek

Některé děti prožijí víc, než mohou unést. Ozvat se není snadné. Je potřeba, aby dítě vědělo, kam se může obrátit a kde...

Z lidí nesmíte dělat blbce, říká královna šumavské gastronomie

Češi jsou podle Sabiny Kmecové velmi nároční zákazníci.

Z anonymity velkoměsta šla s rodinou do místa, kde si každý vidí do talíře. Musela si zvykat na úplně jiný životní...

Neměla jsem strach, ale vztek, říká hlasatelka Moučková o srpnu 1968

Bývalá televizní hlasatelka Kamila Moučková

Brzo ráno 21. srpna 1968 z televizní obrazovky jako první oznámila divákům příjezd sovětské armády a dalších vojsk...



Najdete na iDNES.cz