Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Galatíková odmítla chemoterapii, chce hezký konec života

  14:04aktualizováno  14:04
Nebylo jí dobře. A přesto vykouzlila pohodový úsměv. Jistě, je to herečka, ale ten úsměv byl poctivý a opravdový. I když jí plíce sžírá rakovina a ten den se možná znovu hlásila.

Herečka Věra Galatíková | foto: MF DNES

Ale možná to bylo jen změnou počasí. Po dlouhé době svítilo slunce naplno a bylo nádherně.

"Něco se láme," řekla mi Věra Galatíková. "Buď je to v počasí, nebo ve mně uvnitř. Uvidíme."

Před pár měsíci se jí rakovina napodruhé vrátila, ale ona jednou provždy odmítla razantní léčbu - chemoterapii. Bylo to možná jedno z nejodvážnějších rozhodnutí v jejím životě. "Najednou jsem věděla, že to nebude chemoterapie, kterou do sebe nechám lít. Nestrávím přece poslední měsíce – nebo kolik mi zbývá – s hlavou v záchodové míse."

Když jí její nejbližší řekli, že nádor už nejde operovat, žádný šok se nedostavil. "Jen na moment jsem ucítila něco, jako když se vám zastaví srdce, takové to: Aha! Hned nato jsem si pomyslela: A co, je konec, už jsem tu nějakou dobu byla, děti dospěly, tak o co jde..."

Umíte dělat odvážná rozhodnutí?
(zamyslí se)... Takhle bych to neřekla. Nejednou jsem se nějak zachovala a později jsem se sama sebe ptala, kde jsem vzala tu odvahu. Občas jsem naopak váhavá. Ale moje poslední rozhodnutí odvážné možná bylo. Vím, bylo. Poté, co vám lékaři řekli, že nádor na plicích se nedá operovat, jste odmítla chemoterapii. Protože jsem najednou bezpečně věděla, že to nebude chemoterapie, kterou do sebe nechám lít následující týdny, možná měsíce... Nebyl to takový ten okamžitý nápad, kdy něco provedete a pak toho litujete. Cítila jsem někde hluboko vevnitř, že tohle nechci. Nestrávím přece poslední měsíce – nebo kolik mi zbývá – s hlavou v záchodové míse. A tak si bojuju tiše, uvnitř.

Chápu to správně, že jste léčení vzdala a necháváte věcem volný průběh?
To ne, jednou týdně mně doktor Bouzek z Kladna dává injekce a infuze, které mi mají posilovat zdravé buňky, aby měly sílu bojovat s těmi nemocnými. Udržuju se tak zatím ve stavu, který by bez toho byl asi dost pohnutý. Buď to vyjde, nebo ne. „Zázraky neumím,“ řekl mi doktor Bouzek. Odpověděla jsem, že je nečekám. Ale jestli je nějaká cesta, jak mi to tu ještě na chvíli prodloužit, ráda bych ji využila.

Zrazoval vás někdo od toho rozhodnutí? Chemoterapie je sice drastická, ale třeba by zabrala.
Ano, někteří lékaři. Můj onkolog mi velmi taktně sdělil možnosti, jaké mám. Nepřemlouval mě, ale myslím, že byl pro chemoterapii. Stejně tak můj internista se mnou nesouhlasil. Jen profesor Pafko, který mě operoval, mému rozhodnutí rozuměl. Pořád ho vidím, jak stál u těch dveří a já mu říkala: „Nechci po vás rozhodnutí, stejně si to rozhodnu sama, ale vy jste odborník, viděl jste takových případů stovky, tak mi řekněte, jestli pro mě má nějaká chemoterapie smysl.“ A on... ... se na mě chvilinku díval a pak jen lehce zakýval hlavou. Jako že ne. Neřekl to? Ne, ale mně to stačilo. Vnitřně jsem byla stejně rozhodnutá už předtím, vlastně hned ve chvíli, kdy za mnou po operaci přišel manžel a děti, protože profesor Pafko chtěl, abych se tu zprávu dozvěděla od svých nejbližších: „Mami, nic se s tím nedá dělat, ten nádor už nejde operovat.“ Až pak mi vše vysvětlil.

Co se vám mihlo hlavou?
Žádný šok se nedostavil. Jen na moment jsem ucítila něco, jako když se vám zastaví srdce, takové to: Aha! Hned nato jsem si pomyslela: A co, je konec, už jsem tu nějakou dobu byla, děti dospěly, tak o co jde... Těžko tomu někdo uvěří, ale byla jsem ve skutečnosti podivně vyrovnaná. Každý jedná v mezních situacích jinak. U mě to bylo takhle, a je to tak doteď. Bojuju se svým milým doktorem Bouzkem, dokud můj čas nevyprší.

Děti, manžel, ti nikdy nenaléhali, abyste na tu chemoterapii šla?
Jo, zeptali se občas: „Neměla bys přece jen...?“ Odpověděla jsem rezolutně: „Já to nechci a vy se tím netrapte.“ Když vidí, že nefňukám a nedělám scény, uklidní se. A někdy – a to mě nejvíc těší – jako by si to úplně odmítali připouštět.

Působíte opravdu až překvapivě vyrovnaně a optimisticky.
Ale já se tím, nebýt toho, že se mě na to ptáte, skutečně málo zabývám. Teď nejsem zcela v pořádku, což jsem si nejspíš zavinila sama: venku byla ještě dost zima, ale když svítí slunce, mám pocit, že je to skoro lázeň, a vybíhala jsem na zahradu jenom v tričku. Evidentně jsem nastydla.

Dokážete doma o nemoci otevřeně mluvit? Nebo cítíte takové ty pohledy plné strachu, ostych, co říkat, a co ne?
Ani ne tak strach, spíš starost. Když přijde syn Láďa se svou Ditou a miminkem, zeptají se: „Jak je ti, mamčo?“ A pořád na mě tak jako koukají, a teprve když se ujistí, že jsem vážně v pohodě, zkoumavé oči zmizí. Mnozí lidi, známí i příbuzní, se mi zpočátku báli zavolat. Jenže tady doma se žádné kňučivé řeči nevedou, radši si děláme z rakoviny srandu.

Jak se dělá taková sranda?
Ta není přenositelná na papír. A ještě něco: pro mě je teď důležité miminko, které se narodí mé dceři Kristýně. Modlím se denně, abych vydržela do září. Vím, že je těžké, když někdo hodně blízký odchází, ale právě proto jsem tak strašně chtěla mít ten zbytek času, co tady budu, hezký. Pochovat miminko, helfnout v mezích sil, aby ten konec života měl nějaký smysl.

Bilancujete?
Nijak cílevědomě. Když se udělalo hezky, zavolala jsem známým, ať přijedou, že posedíme na zahradě. Těším se a myslím na to, že si řekneme, co jsme si ještě nestačili říct. Ale těch skutečných přátel na život a na smrt člověk nemá tolik, je to pro mě Táňa Fišerová, se kterou se nepochybně budu vídat až do konce. Občas se přistihnu, že když třeba začne kvést růžová magnolie, napadne mě: „Možná to vidíš naposled.“ Pak mám na sebe zlost, že takhle uvažuju.

Zahodit cigarety, to bylo jednoduché

Připomněla jste mi vzkaz, který vám jednou váš syn poslal přes noviny k narozeninám: Maminko, je ještě spousta pus, které jsem ti nedal, a spoustu jsem ti toho nestihl říci...
(tady jedinkrát jí zvlhnou oči)
Ano, je takový, jak to napsal. Plný citu, i proto jsem o něj měla vždycky strach. Zavedli jsme si náš život tak, aby nám děti říkaly všechno, co je potkalo.

Moment, vážně všechno?
Stačilo položit přesně mířenou otázku. A hned jsem na nich všechno poznala. Říkala jsem: „Jestli nebudete mít doma pocit, že je to vaše útočiště, tak už ho nenajdete nikde v životě.”
Dávala jsem jim číst knihy o drogách, aby věděli, co to obnáší – a přesto to oba zkusili, tu mařenu... Měli jsme a máme velmi otevřený vztah.

Vy jste přestala před lety kouřit cigarety ze dne na den?
Ano.

A to jste kouřila dvacítku denně. Bylo to těžké?
Naopak, bylo to absolutně jednoduché.

Žádný absťák, nic takového?
Ne. Myslím – a můj muž na tom dokonce trvá – že výmluvy na absťáky jsou jen psychická záležitost toho, kdo se prostě jen nerozhodl přestat. Mně stačil jediný moment: když mi na Karláku poprvé řekli, že mám na plicích nález. Protože když člověk dlouho hřeší, říká si: Proč bych to měl být zrovna já? Ani jeden z mých rodičů rakovinu neměl, takže jsem měla takový zvláštní pocit jistoty. Vlastně ne jistoty, prostě jsem si to nepřipouštěla a okamžik s kávou a cigaretou pro mě byl příjemně relaxační.

Mimochodem, je horší zpráva ta první, kdy vám řeknou, že máte rakovinu, nebo ta druhá, kdy se dozvíte, že se vrátila?
Ta první je šok. Pak přijde naděje: všechno bude dobré. Napodruhé člověk pochopí zcela racionálně, že teď to je konečná.

Spočítala jste si někdy, kolik jste toho za život vykouřila?
Hodně, kouřila jsem s přestávkami pětatřicet let. Mě samotnou to pobuřuje. A taky jsem se za to před profesorem Pafkem strašně styděla. Člověk to do sebe láme a pak skončí na jeho stole. Říkal mi: „Ne, neobviňujte se, je to pryč, nechala jste toho a to je podstatné. Čtyřicet procent mých pacientů po operaci znovu s kouřením začne.“ To tedy nechápu.

Takže jste takový ten militantní odnaučený kuřák? Ti bývají nejhorší.
To ne, to nesnáším. Hysterie mě v životě, díkybohu, nenavštívila, nikdy jsem nekřičela a nedělala scény. To jsem radši odešla v divadle z šatny do rekvizitárny, než abych někomu říkala: Nekuř mi tady! Ale je pravda, že jsem šla nedávno po ulici a viděla takovou pěknou ženskou, asi čtyřicetiletou, jak si vytahuje z kabelky cigaretu a zapaluje si na ulici. Měla jsem takovou chuť jí říct: „Božínku, děvče, zahoď to, je to hrozné svinstvo!“ Věřte, je to strašná úleva, když vám doma nic nesmrdí a když pořád neřešíte: Ježíš, já nemám cigarety.

Vaše děti nekouří?
Láďa přestal, až když přišla Dita před rokem do jiného stavu. Kristýna vydržela nekouřit tři měsíce, když jsem onemocněla, tehdy ji to dost vzalo, ale pak si zapálila v divadle. Teď nekouří a už ani nechce začít.

A vy jste to tehdy, když si zapálila, vzala s úplným klidem?
Ale ne, říkala jsem: „Děti, proboha, proč to děláte, vždyť mě máte jako příklad, to je neuvěřitelné, že tak málo máte ten život rádi...“ Láďa mi pořád říkal, že nejde přestat, balil si tehdy tabák a stále pokašlával, vyčítali jsme mu to, a on přesto tvrdil: „To není z cigaret.“ Člověk si to prostě nechce připustit. Přitom co přestal, neslyšíte ho zakašlat.

Jste jedna z mála, kdo o své nemoci otevřeně mluví – a dokonce jste se hned po první operaci stala tváří protikuřácké kampaně. Nevyčítala jste v duchu například Václavu Havlovi, že neudělal něco podobného?
V žádném případě. Václav Havel má svých starostí a povinností dost. Kromě toho měl obrovské potíže s tím, aby přestal, to vím. Přesto nekouřil, protože to má v hlavě srovnané, ale tu chuť měl. Strašnou. Když jsme byli jednou před předáváním cen Thálie v Lánech a chtěli si jít ven zakouřit, to jsem ještě nebyla nemocná, říkal: „Zapalte si!“ Já na to: „No to určitě, to by nás Dáša zabila.“ A on přesto naléhal. „Zapalte si tady, já to strašně rád čichám.“

Zakázala byste kouření v restauracích?
To si nejsem jistá, nejsem na lidi takhle přísná.

Váš kolega Boris Rösner má stejnou zkušenost jako vy. Taky kuřák, rakovina plic...
Ano, to byl intenzivní kuřák. Dokud neonemocněl. A přitom taky dávno předtím věděl, jak jsem dopadla já.

Takže vám pak řekl: Věro, měla jsi pravdu.
Ne, to si neříkáme. Oba víme, že to tak je. Voláte si? Ano, pravidelně. Boris měl dobrou reakci na chemoterapii a říkal mi: „Děvče, do mě ti to nalijou a za dva dny je mi zase dobře.“ Ale fakt je, že dostal té chemoterapie moc, bojím se, aby ho to taky nevysílilo.

S Girardotovou jsem se neviděla už pár let

Vídáte se ještě někdy s Annie Girardotovou, kterou jste dabovala a bohužel vás pojí i stejná nemoc?
Pokud vím, měla smutný osud. Kromě toho, že onemocněla, ji mladý milenec připravil o peníze. Naposledy jsme se viděly před pár lety, když přijela do Prahy s monodramatem Madame Marguerite. Už tehdy na tom nebyla moc dobře.

Byla jste jí vždycky vizáží trošku podobná – to tak bývá, že správný dabér vypadá i jako jeho protějšek?
Dost často se to stává, režisér to dělá jaksi podvědomě, protože tu podobnost prostě cítí. Když mě Marie Fronková poprvé obsadila do Annie Girardotové, měla pocit, že jí ji něčím připomínám. A tak mi zůstala. Byla jsem ráda, protože mi byla blízká i jako herečka. Film Rocco a jeho bratři, to pro mě byl zážitek. Vždycky jsem měla ráda herečky, ne fotografované slečny, kdy marně čekám, až ucítím podstatu té figury.

Koho si z mladých hereček vážíte?
Uznávám herečky, které něco svedou i na divadle, což je pro mě Tatiana Vilhelmová, Klára Cibulková, Klára Pollertová-Trojanová, Lenka Krobotová, Petra Špalková, Bára Munzarová, svoji dceru chválit nebudu. Je jich ještě víc, ale ty mi to odpustí. A taky nemám ráda seriály. Nevidím v nich herecký výkon, jen půvabné tvářičky, které nějakým způsobem reagujou, všechno je to povrchní a povrchně napsané, nevím, proč bych se například měla dojímat u růžové Ordinace...

Třeba proto, že se vám jistě líbil váš manžel Ladislav Frej v Nemocnici.
Ale to byl rozdíl! Nemocnice se líbila nám všem. Pravda, nic jiného nebylo k mání, ale nejen to: byli to skvělí herci a báječně hráli. Pro mě Nemocnice skončila s Medřickou a Chudíkem. Pokud mě ještě něco zaujme, tak americká Pohotovost. Lékaři sice namítnou, že takhle to v praxi nechodí, ale na ty herce prostě nezapomenete. Pohotovost udělala Clooneyho, to je dnes pan herec, režisér, fakt kumštýř a žádný hlupák. Ale já už jsem moc náročná.

I na dnešní dabing? Jsme v něm stále dobří?
Ten pořád děláme dobře. Ale pozor, ne vždycky. Jsou vynikající filmy, které jsou nadabované lidmi, jimž je to jedno a v podstatě to odchrochtají. Ale vesměs jsou dabingy kvalitní: Štěpnička, Beneš, můj muž, Luděk Munzar – bez něj by Paul Newman nemohl snad ani být.
Čím jsem starší, tím víc si ta místa vybavuju

Pocházíte z Březnice u Zlína a dětství jste prožila v chalupě. Vybavuje se vám to teď často? Třeba osamocená lipka v poli...
Ano, přesně tohle. A čím jsem starší, tím víc. Místo, kde jsem se narodila, svah dolů, potok, kopec nahoru a za ním les... Teď v zimě jsem si vzpomněla, že takové zimy jsem jako malá zažila x-krát, když tři čtyři dny a noci padalo, nesměli jsme do školy, protože do dědiny bylo daleko a rodiče se o prvňáky báli. Tak jsme sáňkovali a dělali andělíčky ve sněhu. Miluju kopečky, ať už jsou to Jeseníky, Beskydy... I když na ty už teď možná nebudu tak hezky vzpomínat, protože tam mi začalo být napodruhé zle a tam mi také došla zpráva, že mě chce vidět můj onkolog, protože se mu nelíbily mé rentgenové snímky.

Máte strach, co teď bude dál?
(usměje se a pohladí mě) Ale vůbec ne.






Nejčtenější

Přírodní oleje jsou báječným kosmetickým pomocníkem. Pokud víme, jak nám mohou...
Jak se vyznat v pleťových olejích? Kokosový na tělo, měsíčkový na tvář

Oleje patří do kosmetické výbavy stejně neodmyslitelně jako třeba pleťové krémy, sprchové gely nebo líčidla. Nejen, že skvěle pomáhají například s odličováním,...  celý článek

V manželství jsou lidé šťastnější a žijí déle, ukázal výzkum.
Příběh Ondřeje: Žena mě má za malé dítě, nemám chvíli klidu

Už se pomalu blížím důchodu a jak jsem se na něj vždycky těšil, tak si poslední dobou říkám, že snad budu pracovat, dokud nepadnu. Aspoň v té práci nemusím být...  celý článek

Vyzrálejší, chuťově výraznější až pikantnější sýry si nejlépe rozumí se...
Sýry pravé i falešné, kolik obsahují vápníku a s jakým vínem je párovat

Málokterá potravina je tak samozřejmou součástí českých ledniček a prostřených stolů. Sýry milujeme k snídani, obědu, svačině, večeři nebo třeba večer jen tak...  celý článek

Zpěvačka Paloma Faith na Britain Q Awards (Londýn, 18. října 2017)
Moje děti budou genderově neutrální, říká zpěvačka Paloma Faith

Loni v prosinci se britská zpěvačka Paloma Faith (36) poprvé stala maminkou. S francouzským partnerem Leymanem Lahcinem (30) by chtěla mít další potomky....  celý článek

(Ilustrační snímek)
Od hltače po požitkáře. Osm typů jedlíků, aneb jsme to, co jíme?

Jídlo už dávno nemá jen funkci utišení hladu. Žijeme v době, kdy se z vaření stal módní trend. Jíst musíme všichni a stravování podle současných trendů patří k...  celý článek

Další z rubriky

Zpěvačka Paloma Faith na Britain Q Awards (Londýn, 18. října 2017)
Moje děti budou genderově neutrální, říká zpěvačka Paloma Faith

Loni v prosinci se britská zpěvačka Paloma Faith (36) poprvé stala maminkou. S francouzským partnerem Leymanem Lahcinem (30) by chtěla mít další potomky....  celý článek

Iva Frühlingová (11. října 2017)
Iva Frühlingová: Každá máma si občas potřebuje odpočinout od dětí

Bývalá modelka a zpěvačka Iva Frühlingová (35) se ukázala po delší době ve společnosti. Rozpovídala se o mateřství na plný úvazek, nové knize a nápadech na...  celý článek

Sportovní moderátor ČT Vojtěch Bernatský s rodinou
Vojtěch Bernatský: Starat se o děti a hrát si s nimi je nejvíc

O povolání sportovního moderátora snil Vojtěch Bernatský už v první třídě, komentoval vymyšlené zápasy, zpíval, šaškoval. Sen si splnil už jako student, jen na...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Proč potřebujete izolepu do kosmetické taštičky
Proč potřebujete izolepu do kosmetické taštičky

Klepe se vám ruka a tekutou linkou si na víčku vytvoříte nepravidelný pruh... co s tím? Pomůže vám obyčejná lepicí páska... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.