Gabriela Soukalová
|
Umíte vůbec říct sprosté slovo?
Někdy jo. Trenér Jindra Šikola si ze mě dělá legraci. Říká: Gabča se zkazila, už řekne: Do prčic!
Opravdu jste taková slušňačka?
Nevím. Říkám si, že když se něco dělá, má se to dělat pořádně. Takže to dokážu taky pořádně roztočit. Lidi se někdy diví.
Prozradíte nějakou bláznivou věc?
No, já jsem byla ve škole hodně káraná.
Jednu historku...
Na hodiny informatiky jsme chodili točitým požárním schodištěm. Při výtvarce mě napadlo vyrobit figurínu člověka, který by padal skrz ně. Vyrobili jsme panáka, oblékli mu džíny, mikinu, šálu, rukavice, boty, ale protože jsem nemohla najít lano, uvázali jsme ho na gumicuk. Pak jsme si počkali na učitelku, která nám dávala pořádně zabrat. Figurínu jsme hodili dolů, což kamarád ještě doplnil o zvukovou stopu.
A paní učitelka ječela?
Sesunula se zády po zdi. Myslela, že tam opravdu někdo visí, zatímco panák skákal na tom gumicuku od druhého patra až k nám nahoru.
Bylo to za poznámku?
Za snížený stupeň z chování. Jak jsme pořád něco dělali, násobilo se to. Ale já měla dvojku z chování i na základce! Pořád jsem chodila pozdě...
Vzpomenete si, kdy jste poprvé držela v ruce zbraň?
Jako opravdu malá. Táta coby trenér biatlonu měl zbraně často doma a já ho pozorovala, když něco opravoval. Fascinovalo mě to.
Neříkali vám rodiče: Nehraj si s tím, je to nebezpečné?
Já byla dítě v pohybu, co furt běhalo, takže na mě hlavně volali: Neběhej kolem toho, nebo to spadne a něco se může zničit.
Střelkyně z vás po letech vyrostla parádní. Umíte si sama sebe představit v armádě?
Že bych se někde plížila vpřed mezi dráty? Proč ne? Do toho bych šla.
A do války?
Válka si vyžaduje obrovský kus odvahy. S tou se asi člověk musí narodit. Ne, to si představit neumím. Já jsem antimilitarista.
Na zvíře byste vystřelila?
Určitě ne. Když jsem viděla, jak na venkově zabíjí k obědu králíky... Kdepak, na tohle nemám povahu.
Biatlonisté v mladším věku střílí vzduchovkou, pak malorážkou. Vyzkoušela jste i jiné zbraně?
Když jsem si dělala zbrojní průkaz, zkoušela jsem pistoli T9. Taky jsem jednou střílela na asfaltové holuby z brokovnice, jenže jsem ji špatně chytla do ramene a celou klíční kost jsem pak měla modrou. Nepočítala jsem se zpětným tahem. U malorážky je to jiné, jakoby vám někdo dal pusu.
Co myslíte, byl by pro vás zajímavý trénink s olympijskou vítězkou ve střelbě Kateřinou Emmons?
Jednou jsem měla v ruce zbraň od někoho ze střelců, možná přímo její. Jen jsem sáhla na spoušť a už to vystřelilo. V biatlonu musíme nejdřív namáčknout a potom trochu zatáhnout silou, abychom vystřelili. Zato střelci? Jakoby vás hladil vítr po vlasech - a už to střelí. Neumím si představit, jaký mají v prstech cit.
Zažila jste se zbraní i opravdu nějakou bizarní situaci?
Před lety se mi v Americe pokazil zámek na kufru od zbraně. Bylo mi líto ho tam nechat, tak jsem si koupila jiný a na letiště přijela se dvěma kufry. Při přistání v Německu mi ale nevěřili, že ač mám dva kufry, zbraň vezu jen jednu. Když jsem chtěla otevřít ten druhý, v němž byly trička a ponožky, policajti mě opřeli o stěnu s rukama nahoře. Že prý se toho nesmím dotýkat! Táta, který na mě čekal, celou tu scénku viděl přes sklo. Musel to pro něj být docela šok.
Lidem v biatlonovém světě působíte šok vy, když odjedete na závod bez malorážky. Jak se vám to může stát?
No jak?! Člověk si balí věcí a u toho přemýšlí, co bude dělat v nejbližších hodinách. Kdy půjde klusat, kdy je nástřel. Těch věcí je hodně. A pak se stane, že hodím batoh na záda, vezmu boty, odejdu - a najednou si řeknu: Nemám těch věcí nějak málo? Hned běžím na pokoj pro malorážku a trenér se jen směje. Teda, poslední dobou už se ani moc nesmál.
Kuriózních historek totiž máte na kontě hodně. Zapomenutá zbraň i lyže, pozdní příchody na start...
To se mi stalo poprvé před lety při menším závodě v Novém Městě na Moravě. Nikdo mě tehdy sice neznal, ale těch padesát lidí v hledišti pro mě bylo něco! Na start jsem přišla o třicet vteřin později, protože jsem na nohách neměla nalepená čísla. Naskočila jsem se zpožděním do závodního pole, jela, co mi nohy stačily, a totálně přepálila tempo.
Zvládla jste pak odstřílet?
Ale jo. Jenže v dalším kole jsem si spletla pořadí položek a místo vestoje střílela vleže.
Z vás má asi okolí radost, viďte?
No, nemají to se mnou lehký. Ale doufám, že mi to prominou. Když já jsem pořád takovej pohodář! Kochám se, kde je jaký mrak, kdo stojí vedle u trati, kdo mě povzbuzuje.
17. února 2013 |
Vůbec jste tak trochu atypická sportovkyně - umělkyně.
Asi jo. Ráda maluju, zpívám, procházím se po galeriích, obdivuju architekturu. Přiznávám, že v kolektivu lidí na umělecké škole jsem se cítila líp než v tom sportovním. Tam není ta rivalita. Ne že by byl v biatlonu někdo špatný, ale tyhle věci tak nějak cítíte uvnitř.
Ke startu nastupujete s výraznými náušnicemi a nalíčená. Nepřekáží vám make-up?
Většinou se maluju voděodolnou řasenkou, ale v posledních závodech v Chanty Mansijsku mi došla, proto jsem zkusila normální. Když jsem se po vítězství v cíli rozbrečela, pěkně mi to teklo. Jenže já opravdu nepočítala, že se dostanu do fáze, že budu brečet radostí! A popravdě, v takové chvíli řasenka vůbec nevadí.
Nenalíčená byste závodit nezvládla?
To ne! Necítím se dobře jít nenalíčená kamkoliv. Ráno mám svůj rituál, asi 15 až 20 minut, než se připravím. V týmu už proběhly různé sázky, které jsem prohrála a musela pak chodit odlíčená. Což mi bylo nepříjemné. Kluci sice říkali, že mi to sluší možná ještě víc, ale ne. Děkuju.
Kolik biatlonistek kromě vás se na závody líčí?
Začala jsem to nenápadně sledovat a je jich čím dál víc. Třeba Švédky vždycky jezdily odlíčené a už se taky líčí. Jakoby holky o sebe začínaly dbát.
Lákal by vás modeling?
Je to pěkná profese, ale pro mě něco nepředstavitelného. Stačí, když mi při focení říkají, že se mám narovnat. Člověk je ze sportu tak pokřivený, že i obyčejné narovnání není pro mě tak jednoduché, jak to vypadá.
Žádná nabídka na modeling vám zatím nepřišla?
Pár jich bylo. Ale jsem časově tak vytížená, že to nebylo možné stihnout.
Playboy se neozval?
Ne ne.
A přijala byste takovou nabídku?
Řekla bych, že ne. Tenhle styl propagace se mi nelíbí. Necítila bych se dobře.
Modelky se často příliš nenají. Jak jste na tom s jídlem vy? Hlídáte si zdravou stravu?
Snažím se. Ale když se snažím nenajíst, za tři dny se pak najím tak nehorázně, že je to mnohem horší. Takže radši jím průběžně, po menších porcích.
A zdravě? Žádné knedlíky?
No... Víte, ono si tělo řekne vždycky samo, co chce. Jím, na co mám chuť. Třeba i velký dort.
Sladké je dobré na nervy.
No právě, mám pak strašně dobrou náladu. I k snídani před závodem si dám dort. Klidně velký. Ale jinak nejím vyloženě nezdravě, mám hrozně ráda saláty. V sezoně mám hodně chuť na maso, tak jím spoustu masa. Ale hranolky jen tak dvakrát do roka, ty mi nechutnají.
Svým atraktivním zjevem každopádně přitahujete pozornost fanoušků. Přišla už i nabídka k sňatku?
Pár jich bylo. Dopisy, maily, něco se objevilo i na Facebooku.
Jaká byla vaše reakce na tu první?
Rozesmála mě. Na mistrovství světa v Novém Městě jsem si povídala s přítelem, když na mě volá nějaký pán: Co to tam s tebou stojí za kluka? Vem si mě!
Co na to vás přítel?
Otočil se a ptal se mě: Znáš ho? Neznala jsem. Oba nás to pobavilo.
Přítel je také sportovec?
Dělal dřív závodně atletiku. Teď tvrdí, že už na to nemá, ale když s ním jdu běhat, nestačím mu. Vydržím tak víceméně prvních deset minut. Jezdí na kole, dlouhé stokilometrové úseky. Pro mě je to nepochopitelné.
Jak dlouho jste spolu?
Teď to jsou dva roky.
Řekla byste, že jste v posledních letech také lidsky dozrála?
Hodně. Dřív jsem byla dost uzavřená na škole. Neměla jsem ani hotový byt, bydlela s našima. Teď už je to někde jinde.
Bojíte se něčeho?
Výšky, pavouků, hadů, taková ženská klasika. Ale nejvíc se bojím nemocí. Mám strach o své blízké, o rodinu.
To je pochopitelné. Zvlášť po všem, čím jste si v minulém roce prošla.
Díky tomu jsem si uvědomila, že závod není tak důležitý jako opravdové věci kolem. Táta měl loni rakovinu jater a prognóza nebyla dobrá. A když se z toho dostal, onemocněla jsem já mononukleózou. Už toho bylo na mě moc, chtěla jsem s biatlonem skončit.
Kdo vás podržel?
Přítel. Pořád mi opakoval: Je to v tobě.
Co byste dělala, kdybyste nezávodila? Přemýšlela jste o vysoké škole?
Chtěla jsem se na ni přihlásit, ale zatím jsem si nevybrala obor, co by se mi líbil. Vždycky jsem toužila studovat design prostoru nebo architekturu, prostě něco s uměním. Přijde mi skoro zbytečné, abych měla diplom, že jsem vystudovala třeba zdravou výživu. Studovat určitě chci, jenže školy, které bych si vybrala, zatím nejdou časově skloubit se sportem.
Takže minimálně do olympiády v Soči platí: vše pro biatlon?
Dala jsem si takové předsevzetí. Teď chci chytnout příležitost za vlasy a připravit se pořádně do Soči. Potom se zkusím dostat na nějakou ze škol.
Tak hlavně, abyste v Soči stihla start...
Já se lepším, letos jsem nezmeškala ani jeden! Bude to už má druhá olympiáda. Tu první ve Vancouveru jsem brala jako odměnu, umístění jsem ani moc neřešila. V Soči bych se ráda ukázala co nejvýš. I když vím, že to bude hodně těžké.
