Gabriela Demeterová: Mé housle si nafotil Interpol

Začátek rozhovoru provázel hluk sbíječek ze sousedního domu. Houslistka Gabriela Demeterová se zhrozila a prohlásila, že to nejspíš odnese bolestí hlavy. Podobně jako jiní muzikanti má i ona citlivý sluch a rámus jí vadí. I proto se přestěhovala z Prahy na venkov.

Gabriela Demeterová | foto: Lucie RobinsonMF DNES

To vás opravdu z takového hluku rozbolí hlava?

Oni nacisti i komunisti věděli, proč mučili zvukem. V určité frekvenci pouštěli určitý tón a lidé trpěli. My muzikanti máme uši trénované na maximum lidských možností fungování. Každý takový razantní zvuk nás úplně zabolí do ušních bubínků. Být v takovém rámusu delší dobu, tak mě opravdu začne bolet hlava.

V tom případě musíte ve městě docela trpět.

Běžný městský provoz mi nevadí. Ale zvuky při takových přestavbách jsou strašné. I kvůli tomu už několik let nebydlím v Praze. Když cvičím, potřebuju mít klid. Kdyby se mi tohle dělo u bytu, tak jsem zoufalá. Občas se mi stává, že někam přijedu a opravují tam polovinu hotelu. To je pak pro mě utrpení, protože si v tichu a klidu potřebuju odpočinout po cestě a připravit se na koncert.

Jak to řešíte? Přestěhujete se do jiného hotelu?

To není vždycky možné. Ale někdy se třeba povede, že mě přestěhují do jiné části hotelu, kde hluk není tak slyšet. Jinak to řeším zoufalstvím – odcházím do města. A když k večeru skončí stavební práce, tak se vrátím do hotelu.

Špunty do uší nepomáhají?

To nefunguje, i přes ně je slyšet.

Když žijete na venkově, nechybí vám město?

Já jsem v Praze často kvůli práci, tím pádem mi nechybí. Jsem rodilá Pražačka a tohle město miluju a úplně bych se od něj nemohla odstřihnout. Pracovně by to ani nešlo. Ale protože velká část mojí práce je práce doma, protože tam se učím skladby, tak bych tu nemohla žít. Potřebuju klid, který mi příroda poskytuje. Hluk mě ruší od koncentrace myšlenek. V momentě, kdy mám naprosté ticho, tak jsem schopná daleko líp a rychleji pracovat. Proto jsme se už ve třiadvaceti letech s tehdejším partnerem odstěhovali na Berounsko. Tenhle životní styl mi vyhovoval a vyhovuje.

Předpokládám, že s tím souvisí i koně, které máte.

Koně, kočky i pes jsou můj doping. Ráda s nimi trávím čas, protože si u nich vyčistím hlavu od muziky. Oni mě vytrhnou z problémů, protože žádné nemají, žijou si ve svém světě a jsou v pohodě.

Kolikrát jste z koně spadla?

Několikrát. Jsem po dvou úrazech. Před mnoha lety jsem měla z pádu hodně špatně zraněný kotník. Naposledy jsem měla těžký úraz loni v únoru. Měla jsem natrženou achilovku. Na koni jsem přitom vůbec nejela. Kobylka šla za mnou, spadla, a když vstávala, vyhodila přední nohu a tou mě zranila. Takže to není tak, jak se lidé mylně domnívají, že se zraníte jen při jízdě na koni. Když se máte zranit, zraníte se.

Neodradilo vás to od koní?

Vůbec ne. To nebyla vina koní. Naopak se začínám trochu věnovat i vozatajství. S jednou z našich tří kobylek pracuju v zápřahu, jsem kočí a učím se pronikat do téhle krásné oblasti. Nesmírně mě to láká. Ráda bych jednou dokázala zvládnout koně v kočáru. Být na kozlíku a pracovat s koněm před nebo pod vámi je krásný pocit.

Zkusila jste jim někdy hrát?

Samozřejmě. Já jim hraju pravidelně. Když cvičím, slyší mě ve výběhu přes otevřené okno. Já jim vždycky říkám: "Tak holky, dneska bude Beethoven nebo Vivaldi a nebo Kreisler." A ony stojí a poslouchají, nebo když jsou v boxech, tak spí. První jejich zkušenost s houslemi byla zvláštní. Chodily se s údivem dívat, co to je, ale bylo vidět, že o tom přemýšlejí. Dnes je to uklidňuje. Mají pocit, že jsme spolu, líbí se jim to a cítí se v bezpečí.

Kolik vůbec máte houslí?

Troje. Jedny, od Kašpara Strnada z roku 1795, mám půjčené od státu ze sbírky Národního muzea v Praze. Pak mám své housle od Giuseppa Roccy z roku 1855 a třetí jsou z dílny českého mistra Karla Josefa Dvořáka z roku 1925. Tenhle nástroj se mnou prošel všechny soutěže v období konzervatoře a začátků na AMU. Teď je v takovém houslovém důchodu.

Kde je máte?

Bezpečně uložené.

Stalo se vám, že jste je někde nechala?

Jednou s těmi vypůjčenými. U mě, která si je hlídá opravdu všude, protože za ně cítím obrovskou odpovědnost, to bylo docela komické. Vím, že je nesmím nechat někde samotné bez dozoru. Nicméně i při téhle opatrnosti se stalo, že jsme byli s kolegy na obědě u Českých Budějovic. Byla jsem strašně unavená po koncertě a futrál postavila vedle sebe do rohu. Najedli jsme se, odjeli, a když jsme byli u Hluboké nad Vltavou, tak mi došlo, že je nemám. Vrátili jsme se, a nebyly tam. Polilo mě horko, ale naštěstí tam byla moc hodná servírka, které to došlo a schovala je.

Víte, jakou mají hodnotu?

Obrovskou a vlastně nevyčíslitelnou. Ale zloděj by si jejich krádeží nepomohl. Jsou to housle, které má nafocené Interpol, a jsou tak vlastně neprodejné. Velice rychle by se našly.

Jak se o housle staráte?

Chodí na návštěvu k mému osobnímu houslaři Daliboru Bzirskému. Jednou za rok zkontroluje, jestli je jejich duše v pořádku, protože častým cestováním a otřesy se může vychýlit z optimálního místa a to má pak vliv na zvuk. On je zkontroluje, přeleští, vyčistí a udělá vše, co je potřeba, aby ze sebe mohly vydat maximum.

Vy o nich mluvíte jako o živé bytosti.

Ale ona to je živá bytost! Je ze dřeva a dřevo je živý materiál, protože stromy jsou živé a život se v nich uchovává i poté, co se pokácí. Je to živá bytost, protože absorbuje vaši energii a vám předává svoji. Stráví s vámi spoustu hodin denně, všechny útrapy cestování, úspěchy i neúspěchy. Je to parťák. Co já jsem bez houslí a ony beze mne?

Máte je i pojmenované?

Nemluvím na ně sice jménem, ale dala jsem jim krycí jména (směje se). Těm italským říkám Joffrey po Joffrey de Peyrac, protože mají rýhu na přední straně, jakoby jizvu. Kašpar Strnad je Kašpar. Ty třetí jméno nemají. Není to tak, že bych na ně mluvila. Ale po koncertě jim vždycky v duchu poděkuju. Když sejdu z pódia, jsou housle na prvním místě. Postarám se o ně, uložím je do futrálu. Teprve pak se věnuji příznivcům.

Vyrůstala jste v rodině, kde téměř všichni hráli profesionálně na housle – babička, dědeček, sestra, strýc. Bylo samozřejmé, že jste začala hrát na housle, nebo jste si mohla hudební nástroj vybrat?

Já si je vybrala sama, když jsem byla maličká. Tehdy moje o patnáct let starší sestra byla na konzervatoři a mně se líbilo, jak hraje na housle. Jako malou tříletou holku mě ten pohyb fascinoval a chtěla jsem hrát. Tak mi dali do ruky housličky. Sama podle sluchu jsem se naučila každý den hrát jednu písničku. Nikdo mě nenutil, bylo to takové vnitřní puzení. Imitovala jsem sestru, která pak upozornila na to, že hraju čistě a neskřípe mi to a že by se s tím něco mělo dělat, protože to není normální. Tak mě vzali do Lidové školy umění ve Voršilské ulici. Pak už se mě chopili odborníci, včetně mé babičky, a přestala to být legrace. Začal tvrdý trénink.

Jak často jste musela cvičit?

Samozřejmě denně. Když jsem přišla ze školy, dala si oběd, ve dvě přišla babička a do šesti, než odešla do Hudebního divadla v Karlíně, kde hrála, jsem cvičila. Cvičila jsem i o prázdninách, třeba pod stanem.

Měla jste období vzdoru, kdy jste odmítala hrát?

To jsem sice mohla mít, ale nikdo by mě neposlouchal. Já jsem byla takové to rozumné přerostlé dítě, které jakýkoliv vzdor vzdalo. Vůbec bych si nedovolila nahlas něco říct. Mám velmi autoritativní rodiče, takže něco takového nepřicházelo v úvahu.

Brečela jste u hraní?

Samozřejmě, že občas ano, protože hrát na housle je hodně těžké. Ale na konzervatoři jsem byla šťastná. Začala jsem chodit k paní profesorce Noře Grumlíkové, setkala jsem se tam se spolužáky, kteří byli stejně zaměření. Ocitla jsem se tam mezi svými. Zjistila jsem, že jsme všichni měli stejné problémy, že jsme byli na základní škole bílé vrány, protože jsme měli jiné zájmy, museli jsme cvičit a pro ostatní byli jiní. Na konzervatoři jsme se setkali všichni, co jsme měli stejný zájem. Bylo to úžasné období, i když studium bylo hodně náročné. Kvůli tomuhle všemu by rodiče dětí, které se zabývají klasikou, měli sundat růžové brýle a nemyslet si, že hraní je jednoduché, že každý může být Demeterová. Měli by zvážit, zda jejich dítě má opravdu talent. Každý ho nemůže mít a nešťastníků, kteří hrají, ale není pro ně uplatnění, těch je ve světě opravdu hodně. Konkurence je obrovská.

Vadilo vám jako malé, že jste byla pořád doma a cvičila, zatímco jiné děti si hrály?

Brala jsem to jako samozřejmost, že nejdřív musím mít odcvičeno a pak se můžu jít bavit. Ale byla jsem normální holka, která si chce hrát venku s dětmi, takže mi to někdy bylo líto. Později na základní škole jsem měla problémy. Nikdy jsem vlastně pořádně nezapadla mezi ostatní děti.

Svěřila jste se s tím rodičům?

To nešlo. Musíme se přesunout zpátky do osmdesátých let. To nebylo jako dnes, kdy se mluví o tom, že by se děti měly vnímat a respektovat. Já měla opravdu velmi striktní výchovu. Takové věci – jestli mám, nebo nemám problémy – ty se u nás neřešily.

Na první pohled působíte docela razantně a tvrdě. Je to důsledek autoritativní výchovy?

Nejsem tvrdá, ale mám tvrdou školu v tom, že mě nikdo nešetřil. Na pódiu i na cestách jsem byla od dětství sama. Umím se o sebe postarat. Ale nemyslím, že příliš tvrdá výchova dětí je dobře. V rodinách, kde se to takhle praktikovalo, nejsou úplně ideální vztahy a já se svými dětmi bych to nikdy takhle nechtěla dělat. A doufám, že se mi to podaří. Ráda bych svým dětem byla přítelem a maminkou, za kterou bez obav kdykoliv přijdou, i když jim bude padesát a budou mít průšvih. Doufám, že budu první, za kým půjdou, a nebudou se mi o něm bát říct, nebudou se bát toho, že bych je hned kritizovala, jak tomu někdy v rodinách bývá.

Řekla jste tohle všechno někdy rodičům?

Řekla, samozřejmě. Ale ono je to těžké, protože už jsou to lidé v postarším věku a neměli to lehké. Totalitní systém se na nich hodně podepsal. Můžu si gratulovat, že jsem generace, která v osmnácti letech zažila revoluci. Ale generace mých rodičů vyrostla v tom, že je komunisti učili neříkat pravdu, bát se vyjádřit vlastní názor, bát se říct, že jim něco nevyhovuje.

Mají vůbec rodiče radost z vašeho úspěchu?

To ano, velikou. Kdo by jako rodič neměl, ale nemluvíme o tom.

Máte pojištěné ruce a prsty?

Mám běžnou úrazovou pojistku. Speciální pojistku na ruce ne, protože tu dělá jen Lloyd a je příliš drahá.

Zjišťovala jste, kolik by stála?

Zjišťovala, ale jen okrajově. Aby to mělo ten efekt, že když se mi něco stane, tak bych dostala takové peníze, abych nemusela přemýšlet, jestli přežiju, tak to je strašně moc peněz. Nejsem typ člověka, který by se neustále bál. Určitě je dobré být zodpovědný, a tak i žiju, ale člověk nesmí být obalený energií strachu. Kdybych žila s takovým strachem, tak nemůžu zmáčknout ani kliku u dveří.

Co posloucháte za hudbu?

Ježíš, oni šli asi na oběd. To je dobré (reaguje na to, že utichly sbíječky). Je to různé. Poslední dobou hodně ulítávám na jazzu. A spoustu let jsem věrná Stingovi. Je to velmi inteligentní pán a na jeho hudbě je to slyšet.

Pouštíte si v autě rádio?

Pořád. Jsem vyznavač Českého rozhlasu a veřejnoprávních médií. Hodně často teď poslouchám BBC, protože se tam nehraje a mně vyhovuje, že mi nikdo neimplantuje takovou tu velmi povrchní kulturu. Kupodivu teď zpětně oceňuju kvalitu některých discohitů osmdesátých let a říkám si, že v nich byla melodie a nebyly hloupé. Když něco poslouchám, tak se nemohu zbavit toho, že to profesionálně analyzuju. Bohužel jsme zabředli do těžkého minimalismu, a když přepínáte rádia, je to všude stejné. Proto ladím BBC, i když mě politika vůbec nezajímá.

Proč se o ni nezajímáte?

Ne že bych se o ni nezajímala vůbec, ale mám na ni svůj názor. Trocha elegance a anglické politiky by jí neuškodilo.

Chodíte k volbám?

Samozřejmě, i když teď vůbec nevím, koho budu příště volit. Mám velké dilema, ale zase chci být zodpovědný občan a nechci svou neúčastí dávat hlas komunistům, protože jsem je zažila. Zažila jsem, když maminka stála poníženě fronty u těch kancelářských dveří, aby Gábinka konečně dostala tři dny před odletem víza a devizové přísliby. Já si to pamatuju a pamatuju, kdy komunisté řešili, že jsem vnučka bývalého živnostníka, a zelenou dostávali jiní, i když na přehrávkách jsem vyhrávala já.

V jednom rozhovoru jste řekla, že mít ve vaší profesi dítě je problém, protože nemůžete půl roku nehrát a pak se vrátit na pódium a konkurovat špičce. Ta vám ujede. Ještě pořád si to myslíte?

Určitě. Dítě chci, a až přijde, tak přijde. Ale neznamená to, že když budu mít miminko, tak tři roky budu na mateřské. Tento luxus si nemůžu dovolit. Na mě nikdo nepočká a nebude mi držet místo na špičce. Tím chci říct, že my ženy, které děláme vrcholově v tomto oboru, to máme náročnější a musí nám pomoct rodina. A rodina má šanci se poučit a stát se emancipovanou rodinou jednadvacátého století západního světa. Ne ta rodina, kde matka tahá tašky, přijde z práce, a byť je vrcholová manažerka, tak od ní všichni očekávají, že udělá teplou večeři a bude v pohodě. Tenhle model by mi nevyhovoval a je naštěstí dnes už překonán pokrokem. Měli by se zapojit i muži, prarodiče a hlavně bychom si měli neustále vážit jeden druhého a navzájem se respektovat.

Máte takového partnera?

Mám.

Zdá se vám ve snech, že hrajete na housle?

To víte, že zdá. To jsou naše muzikantské legrační pódiové fobie. Někomu se zdá, že zapomněl frak, mně to, že přijdu na pódium a mám naučený jiný koncert, než se má hrát. Většinou mám takové sny, když jsem přetažená.

Kolik hodin denně cvičíte?

To je různé, dneska třeba nebudu vůbec hrát, protože jsem celý den v Praze a domů přijedu hodně pozdě a unavená. Ale zítra nastoupím a už pojedu několik hodin denně. Dnes těžím z toho, že jiní si ve čtyřech letech hráli na písečku, ve škole měli dva měsíce prázdnin, zatímco já hrála. Díky tomu mám napracováno a můžu si dovolit dva tři dny nehrát. Ale když mám před sebou něco opravdu těžkého, cvičím denně.

Jakou jste měla největší pauzu, kdy jste nehrála?

Tu jsem si dopřála poprvé před několika lety. Byla jsem přetažená z projektu, který se zabýval hudbou 20. století, která pro mě byla hodně nezáživná a depresivní. Nedokázala jsem tehdy housle tři týdny vzít pod krk. A vůbec mi to nechybělo. Teprve na konci třetího týdne jsem začala mít trochu pocit, že bych si ráda zahrála, ale klidně bych snesla i dalších čtrnáct dní, abych si po těch letech hraní opravdu vyčistila mozek. Dovolená má něco do sebe, ale do té doby jsem na ni neměla čas. Jela jsem na doraz.

Berete si housle na dovolenou?

Na žádnou nejezdím. Cestuju dost během roku. Kdybych jela, tak bez houslí. Pro mě je dovolená být doma, vědět, že nebudu muset s nikým telefonovat ani mailovat.

Zajímáte se o numerologii a tarotové karty. Co vás k tomu přivedlo?

Vždycky jsem tíhla k mystickým věcem, kabale a podobně. Umím vyložit karty. Jde mi to, ale teď už se tím do hloubky nezabývám.

Vykládáte sama sobě karty?

Moc ne, nemám potřebu. Spíš mě bavilo mít "trenažéry". Uvítala jsem, že jsem se mohla trénovat na jiných. Učit se sama na sobě, to je to nejtěžší, protože se musíte oprostit od ega a od vnitřních přání. Zvlášť když je člověk v nějaké krizové situaci a má vnitřní nutkání si karty vyložit. Máte strach, že tam budou špatné karty, že informace z databáze shora nebude vůči vám zrovna milosrdná. Vykládám si je tak jednou za rok, když mám chuť získat odpověď na nějakou otázku nebo mám chuť se třeba na někoho podívat. Funguje to jako lustrátor.

A funguje vám to?

To si pište (smích). Je to úžasné médium. Líbí se mi, že jsem k tomu přičichla a pronikla do toho. Respektuju to a s posvátnou úctou koukám, že to funguje. Ale nikdy to pro mě nebyl hlavní bod zájmu. Jsem posláním houslistka a tomuto poslání se věnuji naplno.


Gabriela Demeterová

Houslistka, violistka, sólistka světových orchestrů, první česká finalistka a absolutní vítězka Mezinárodní houslové soutěže Yehudi Menuhina v Anglii.

Narodila se 17. května 1971 v Praze. Na housle hraje od tří let. Vystudovala pražskou konzervatoř, AMU v Praze a Královskou hudební akademii v Dánsku. 

V roce 2001 začala studovat hru na violu a je jednou z mála hudebnic, které zvládají oba nástroje.

Letos se vydala po Česku na Vivaldi tour jako poctu skladateli k 330. výročí jeho narození. Vrcholem tour bude 22. února 2009 koncert v pražském Žofíně.

Stala se patronkou nadace Rakovina věc veřejná. 23. října bude mít v Obecním domě koncert na její podporu.


Autor:
  • Nejčtenější

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Sex se zajíčkem je super, ale... Sedm důvodů, proč nechodit s mladším mužem

28. března 2024

Vztahy s výrazným věkovým rozdílem jsou stále častější a už dávno nepatří do kolonky „podivné“....

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si vysnila plastiku prsou v Turecku, život se jí změnil v horor

25. března 2024  7:59

Třiatřicetiletá Stephanie Briggsová z Velké Británie roky šetřila na operaci, po které měla mít...

OBRAZEM: Známé osobnosti, které otevřeně promluvily o ztrátě dítěte

29. března 2024

Ztráta nenarozeného miminka je těžká pro každou ženu, která si touto zkušeností prošla. Známé...

Kate podstupuje chemoterapii, aby se jí rakovina nevrátila, vysvětluje lékařka

29. března 2024

Když princezna Kate oznámila, že má rakovinu, uvedla, že jí bylo doporučeno, aby podstoupila...

Zrušte rande. Tyto typy mužů své špatné stránky odhalují už v začátku

29. března 2024

Po schůzce s nimi se cítíte nejistá, po vztahu s nimi z vás zbytečně zůstane vyprahlá poušť....

OBRAZEM: Jarní detoxy, které doporučují slavné tváře

29. března 2024

Tělo si po zimě žádá úplně jiné zacházení, proto i slavné osobnosti na jaře volí trochu jiný režim,...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...