Dagmar Damková
|
Fotbalová rozhodčí - řídí utkání jak ženské, tak mužské kopané. Jako první žena začala pískat nejvyšší českou fotbalovou soutěž - první ligu. V roce 2004 se jako sudí dostala na olympiádu do Atén. Krátce předtím vypukla aféra s úplatky mezi rozhodčími. Tehdy si o sobě musela přečíst, jak se o ní někteří kolegové vulgárně baví v odposlouchávaných telefonech. Nejvyššího úspěchu dosáhla letos v září na mistrovství světa žen v Číně. Odjela tam jako jedna ze dvou náhradnic a nakonec pískala semifinále. Žije s přítelem v Plzni. Viděla jste hru "Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit" o úplatcích v prvoligovém fotbalu?
Neviděla a nešla bych na to! Bylo toho už tolik. Normálním lidem to může připadat směšné a baví se tím. Ale když se vás to nějak dotýká, není to nic příjemného. Nikomu bych to nepřála.
Jak jste se cítila, když jste viděla přepisy hovorů mezi sudím Zejdou a delegátem Prášilem, kteří o vás mluvili dost vulgárně?
Byl to šok. První, co vás napadne, je žaloba. Ale probírala jsem to s kamarádkou právničkou. Řekla mi, že to mám nechat být. Maximálně bych vysoudila nějakou malou omluvu a ještě bych se jí ani nemusela dočkat. Radila mi, ať se nad to povznesu.
Omluvili se vám tihle pánové?
(smích) Ne.
Nabízel vám někdo úplatek?
Jestli myslíte kytky nebo bonboniéry, tak to ano. Je to úplatek? Říkají vám, že by potřebovali vyhrát. Odpovídám, že musí dobře hrát. Jsou to takové fráze, které jsou běžné. Peníze mi nikdo nenabízel. Jednou mi jeden funkcionář řekl, že by žen ve fotbale mělo být víc. Že pak mají jistotu, že jim neublížíme, že všechno bereme na rovinu a že ve fotbale nebudou úplatky. V tomhle já mám opravdu čisté svědomí.
Neměla jste tehdy chuť se vším praštit, abyste s korupcí nebyla spojována?
Taky mi to proběhlo hlavou. Ale pak jsem si řekla, proč bych to dělala? Proč jsem probrečela tolik zápasů, proč se potím na hřišti? Proč já bych měla tratit na tom, že se něco takového stalo, když jsem měla tak dobře nastartovanou kariéru? Tenkrát bylo před olympiádou. Proč bych měla zahodit cestu na ni a ostatní by si jeli v pohodě dál?
Jak jste se vůbec k fotbalu dostala?
Ani nevím, jak mě fotbal napadl. U nás v rodině nikdo sportovec není. Ale mě sport odmalička bavil. Hned po škole jsem hodila tašku domů a šla hrát s kluky fotbal, v zimě hokej. Pravda, dělala jsem gymnastiku. Ale spadla jsem z kladiny, měla otřes mozku a tím jsem skončila. Chvíli jsem zkoušela tenis a taky házenou. Pak jsem uviděla v novinách inzerát. Tehdejší Lokomotiva Plzeň dělala nábor dívek. Přihlásila jsem se a začala hrát fotbal. První soutěž jsem hrála, když mi bylo čtrnáct patnáct let.
Na jakém postu jste tenkrát hrála?
Většinou libero. Na to už se dneska nehraje, je to poslední obránce. Nebo střed zálohy. A když byla krize, tak jsem šla do útoku.
Jak dlouho jste u fotbalu vydržela?
Skončila jsem v jednadvaceti. Tehdy už jsem rok a půl pískala. Dostala jsem ultimátum. Buď jedno, nebo druhé. Vybrala jsem si pískání.
Proč?
Vlastně ani nevím. Spíš jsem si řekla, že v ženském fotbalu u nás pro mě nebyla perspektiva. S pískáním jsem se mohla někam dostat.
Jste u nás jediná žena, která píská fotbal?
Teď už ne. Holek je dnes asi čtyřicet. Ale byla jsem první.
Bylo těžké získat si u mužů na hřišti respekt?
Někdy dost. Někdy to přijde jednoduše, ale jsou i hráči, u kterých si respekt nikdy nezískáte. Myslí si o vás své. Musíte mít od všeho něco - nějaké sebevědomí, nějaké vystupování a také kvality. Pak vás hráči budou respektovat.
Je horší vyjít s hráči, nebo s fanoušky?
Jak kdy. Hráče můžete potrestat. S fanoušky nezmůžete nic. Když se vám něco nepovede, tak na vás řvou a vy nemůžete nijak reagovat.
Rozhodí vás to?
Už jsem si zvykla. Ale ze začátku jsem několik zápasů obrečela právě třeba kvůli fanouškům. Často na mě byli i sprostí.
Nadávají vám i hráči?
Záleží na situaci. Když se cítí ukřivdění, tak něco řeknou. Když jsou vůči mně vyloženě sprostí, tak je vyloučím. Jsou za to potrestáni. Někdy nenadávají, ale jsou vzteklí. Na hřišti si to s nimi můžu vyříkat. Už odhadnu, jestli má smysl s nimi komunikovat nebo ne.
Berou vás na hřišti jinak ženy a jinak muži?
U chlapů většinou cítíte vztah žena a muž. Ženy jsou drzejší. Nejen ke mně, ale obecně ke všem rozhodčím. Já už jsem si vydobyla trochu respekt, zvlášť teď po mistrovství světa. Ke mně už si toho tolik nedovolí. A když jo, tak se s nimi nepářu a jdou z hřiště. Ale zpočátku jsem to schytávala o sto šest. Myslím, že se tak chovají hlavně k holkám, které začínají. Nešlo ani o to, že byly vůči mně sprosté, často mě ale překvapilo, jak jsou sprosté vůči sobě. Ve vztahu ke mně měly spíš nepříjemné poznámky, třeba ať se na to vykašlu, na které nebylo jak reagovat.
Jsou fotbalistky na sebe při zápasech drsné, nebo je hra jemnější?
Co se týče slovníku, jsou drsné dost. Když jde o kontakty, tak je pár hráček, které dokážou být záludné a neberou si servítky.
Když se podíváte na svůj první odpískaný zápas, jak byste ho zhodnotila?
To už si ani zas tolik nevybavuji. Ale je jasné, že člověk dělal chyby. Nevěděla jsem třeba, kam se postavit. Dnes člověk těží z toho, že ví, kde má být. Díky tomu vidí určité situace. Tehdy jsem třeba odpískala věci, ze kterých se všichni chytali za hlavu.
Jak se udržujete v kondici?
Každodenním tréninkem. Chodím běhat, jezdím na kole, plavu. Do posilovny nechodím, ale doma po běhání nějaké posilovací cviky dělám. Je to stejné jako u hráčů. Kolikrát se tu s nimi potkám na hřišti a říkám si, že pomalu makám víc než oni.
Musíte držet nějaké diety?
Nehlídám se. Moje váha skáče. Chvíli mám míň, chvíli víc, ale vím, že to vyběhám.
Záleží vám na tom, jak na hřišti vypadáte? Líčíte se třeba na zápas?
Na utkání se nelíčím. Ale na tom, jak na hřišti vypadám, mi samozřejmě záleží. Když si vzpomenu na své začátky, byla to docela katastrofa. Trenýrky jsem měla vytažené vysoko do pasu. Pak jsem dostala radu, kterou se řídím. Když už má být člověk hloupý a špatně pískat, tak má aspoň dobře vypadat. Takže si na tom dávám záležet. Tady v Čechách mají rozhodčí černou barvu, ale při mezinárodních utkáních černá není. Můžete si vybrat z několika barev, záleží na tom, v jakých barvách jsou mančafty. Jde hlavně o to, abychom se viděli s asistenty.
Stalo se vám, že jste na hřišti vypěnila?
Taky. Ale to je přesně to, co nemůžete udělat. Musíte zachovat chladnou hlavu. Ale stane se to. I když ne často. Spíš si myslím, že jsem kliďas. Mám raději dobrou náladu. Když jsem s hráči v kontaktu. Můžu si s nimi povídat, pochválit je, zasmát se. Takové nevinné flirtování.
Který fotbalista se vám líbí?
Určitě Petr Čech. Má charizma. Preferuji, aby kluk byl inteligentní. Z něj to vyzařuje.
Jak je možné, že českou první ligu nepískáte a světovou ano?
No jo, no. Protože ve světě mě uznávají. Jsem tam v top pozici. Mám tam jméno. V Evropě patřím mezi top pět. Ve světě mezi top deset.
Ve světě vás uznávají a tady ne?
Myslím, že tu ženy neberou. Ani jako rozhodčí, ani ženský fotbal. Je to můj osobní pocit, ale fotbal se tu pořád bere jako mužská záležitost.
Dá se v Česku pískáním uživit?
Nemyslím si. Tady jste odkázán akorát na peníze dané tabulkově za zápasy. Teď si vezměte můj případ. Celý únor jsem byla nemocná, pak jsem neměla splněné fyzičky, musela jsem trénovat až do dubna. Od prosince do dubna jsem byla bez fotbalu. Kdybych se pískáním živila, byla bych pět měsíců bez příjmu. To nejde. Když pískáte pravidelně, je to dobré. Ale jakmile si zlomíte nohu, je konec. Pokud by pískání bylo na smlouvu, jako mají hráči, kteří dostávají peníze, i když jsou zranění, tak ano.
Vy se živíte tím, že učíte angličtinu. Jak jste se k tomu dostala?
Úplnou náhodou. Většina lidí má po gymnáziu jasno, co chtějí dělat. To já vůbec neměla. Tak jsem si dala přihlášku na pedagogickou školu. Tam mě kamarádka požádala, jestli bych nechtěla učit na státní jazykové škole. Každá koruna mi byla dobrá, tak jsem začala dvakrát v týdnu učit. Po třech letech bakalářského studia mi na jazykové škole nabídli plný úvazek. A jsem tam dodnes už třináct let.
Kdybyste si měla vybrat mezi pískáním a učením?
To je těžké. Baví mě obojí. Kdybych věděla, že budu mít stálý příjem z pískání, tak bych šla asi do toho.
Jak relaxujete?
Se psy. Máme vlčáky. Baví mě taky vařit a hrozně ráda chodím s kamarádkami. I když už není tolik času. Jednou za dva měsíce uděláme babinec, probereme život...
Jste z Plzně. Chodíte na pivo?
Já ho nepiji, spíš víno.
Mluvíte s kamarádkami o fotbale?
Určitě. Jsou to holky, se kterými jsem hrála. Scházíme se asi od sedmnácti let. Jak stárneme, intenzita našich setkání slábne. Dříve jsme se viděly jednou za čtrnáct dní. Teď je to třeba jednou za čtvrt roku. Každý má rodinu, děti. Já zatím povídám o psech, o Dastíkovi a Beníkovi.
Plánujete rodinu?
Teď jsem měla velký cíl - Čínu. To se mi povedlo, mám z toho hroznou radost. Ještě žiji v euforii a uvidím, co bude dál. Nechávám všemu volný průběh. Musím si srovnat v hlavě, co chci a nechci. Zrovna jedna kamarádka porodila a já za ní byla v porodnici. Bylo to krásné. Je stejně stará jako já. Dva roky u ní biologické hodiny bily, netikaly. U mě ještě ani netikají. Sice to hrozně letí, ale ještě to necítím.
Žijete s někým?
Mám přítele. Víc o tom nechci mluvit.
Žárlí na vás, když se pohybujete mezi fotbalisty?
Přiměřeně. Asi jako každý chlap.
A kdyby vám pískání zakázal?
To bych si nenechala! Občas jsme měli konflikty, že jsem stále někde a nejsem doma. Ale řekla jsem, že si to vybral. A když to nechce, tak já můžu jít.
Probíráte spolu fotbal?
To určitě. Hodně. V tom si musí partneři rozumět, protože se občas potřebujete vypovídat. S mámou a tátou to nejde, fotbalu nerozumí.
Díváte se na fotbal v televizi?
Když mám čas a nemám ho už plné zuby. Když se blíží konec sezony, trávím všechny víkendy na fotbale. Poslední dvě tři kola pak už nemám na fotbal náladu ani v televizi.
A dívala jste se, když český tým hrál 17. října o postup na mistrovství Evropy s Německem?
Zrovna jsem přilétla ze Švédska, vybalovala jsem a pak byl fotbal. Ale musím říct, že jsem sledovala i Pojišťovnu štěstí. Bylo to tak půl na půl. Fotbalu mám teď opravdu hodně, vždyť jsem byla přes měsíc v Číně.
Vy se díváte na televizní seriály?
Ordinaci v růžové zahradě sleduji. Pojišťovnu občas. I když člověk z děje vypadne, rychle se vrátí. Ale je to strašný žrout času. Člověk si říká, že by měl dělat něco jiného.
Co vám udělalo největší radost, když jste se vrátila z mistrovství v Číně?
Už do Číny mi chodily SMS zprávy. Vidíte, kdo si na vás vzpomněl i kdo si na vás nevzpomněl, od koho jste to čekala. Přítel mi napsal: "Já jsem na tebe tak pyšný. Vzpomeň si, kolikrát jsi brečela, kolikrát jsi to chtěla zabalit, a teď máš tohle." To pro mě bylo nejmilejší.
