Ona
Fotografka Lucie Robinson

Fotografka Lucie Robinson | foto: Terry Hugo

Foťák je jako zbraň, říká Lucie Robinson, která čeká páté dítě

  • 76
S magazínem Ona Dnes spolupracuje od jeho vzniku už deset let. Fotí známé osobnosti, reklamní kampaně i charitativní projekty. Za dvanáct let v branži si Lucie Robinson vybudovala pozici jedné z nejžádanějších fotografek v Česku. K tomu se stará o čtyři děti a ve svých osmatřiceti nyní čeká páté.

Co musí mít žena, aby na fotkách vypadala dobře?
Všichni si myslí, že zásadní je vizáž, ale ta není tak rozhodující. Podstatné je ženství. Je jedno, jestli fotíte drobnou mladou modelku, která má v sobě šmrnc, divokost, nebo pětapadesátiletou i starší ženu, která je nonšalantní a šarmantní. Vizuální stránka je důležitá, ale já jako fotografka potřebuju, aby mě ten člověk bavil.

Čím si získá váš zájem?
Někdy třeba pohyby, tím, jakým způsobem hýbá rukou. Jak zachází se svým tělem, se svým životem, to se v každém vždycky nějak odrazí, stejně jako jeho charakter. Těžko se to popisuje, ale baví mě lidi sledovat a snažit se to pak promítnout do fotek.

Lucie Robinson

Vizitka

  • Narodila v Jablonci nad Nisou před 38 lety.
  • Vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu a VŠUP.
  • V 90. letech působila jako modelka, později byla spolumajitelkou modelingové agentury, přes kterou se dostala k vlastnímu fotografování.
  • Věnuje se hlavně portrétní fotografii, pracuje pro módní, ženské a lifestylové časopisy, reklamní kampaně i neziskové projekty.
  • Má čtyři děti – dcery Karolínu (19) a Josefínu (10) a syny Friedricha (5) a Leobwina (1). Právě čeká páté dítě, které by se mělo narodit v listopadu.

Ženy, které oslovujeme na rozhovory, obvykle ochotně kývnou, znervózní však při zmínce o focení. Proč se tolik z nás cítí před objektivem nejistě?
Je to docela přirozená reakce, protože foťák vnímáme trochu jako zbraň, která na nás míří a vystřelí. I velmi silné osobnosti najednou mají pocit ohrožení. Znám to sama na sobě, taky se strašně nerada fotím.

Proto jsou první snímky horší než ty poslední?
Ano, chvilku trvá, než na foťák zapomenete. Dokonce to tak mají i modelky. Minimálně hodinu probíhá vzájemné „očuchávání se“, kdy zjišťuju, kdo je přede mnou, a ten druhý zase sonduje, kdo jsem já. Až když se všichni rozkoukáme a uklidníme, vznikají použitelné fotky.

Souhlasíte, že ženy se fotí s větší nechutí než muži?
Ano, tak to je.

Proč to tak je?
Týká se to většinou těch, které se necítí spokojené samy se sebou. Jsou k sobě velmi kritické a často naprosto zbytečně. I mně samotné až po letech focení došlo, že se na sebe musíme dívat jinak.

Čtěte v pondělí

Velký rozhovor s Lucií Robinson čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.

Fotografka Lucie Robinson

Je podle vás retušování „kouzlení“ a možnost poupravit nedokonalosti, nebo zkreslování reality?
Záleží na tom, jak s tím pracujete. Je to vymoženost techniky, ale moc se neví, že dokud se používaly filmy, fotky se taky retušovaly, jen to nebylo tolik vidět a nebylo to tak dostupné jako dnes. Já mám svoji hranici nastavenou tak, že nerada zasahuju do osobnosti foceného. Pro mě to po úpravách stále musí zůstat ten člověk, jakého vidím v reálu.

Co zeštíhlování problémových partií těla?
Někdy se při focení ukáže faldík, tak mu „pomůžete“, ale v reálu ho žena třeba vůbec nemá, protože kdyby se posadila jinak, už na jejím těle není. A to, že se vám den před focením objeví na tváři pupínek, to je smůla, takže když ho můžete vyretušovat, tak ho tam přece nenecháte.