Doporučujeme

Jak vyléčit fóbii z výšek: posnídat míchaná vejce 50 metrů nad zemí

  • 13
Mám strach z výšek a ráda dobře jím. Která z těch emocí vyhraje souboj, když přijmu výzvu a posnídám 50 metrů nad zemí? Nebude mi chutnat hrůzou, anebo zapomenu na to, že sedím na plošině a houpu se v oblacích vysoko na Prahou?

Skočila jsem padákem i na laně z mostu, vždycky dobrovolně, ale jaksi dříve, než moje fobie stihla nabobtnat do hrozivých rozměrů, což šlo ruku v ruce s přibývajícím věkem. Čím vyšší číslo v kolonce věk, tím větší strach z výšek.

Kdo vařil?

Večeři v oblacích (může být i při západu slunce) servíruje slavný italský šéfkuchař Giulio Terrinoni, vyznamenaný michelinskou hvězdou. Druhým šéfkuchařem na plošině bude Josué Vergara z Ekvádoru, velká kuchařská hvězda ze Salcburku, kde pracuje v prestižní restauraci Salieri. Zatímco Giulio bude vařit v italském stylu, v pokrmech Josué Vergary se objeví dotek Jižní Ameriky. Zajímavé je, že oba vaří z lokálních surovin.

S věkem ale na druhou stranu roste i požitek z dobrého jídla, a tak s nabídkou „snídaně 50 metrů nad zemí“ přišla i představa, že s dobrotou v břiše ten strach překonám.

Jenže pak jsem si začala představovat, jak sedím v té ukrutné výšce, nohy se mi houpou, hlas chvěje, ruce třepají, ale já v nich držím vidličku a musím se s ní trefit do pusy, kde překáží jeden obrovský knedlík. Takový, který vám sevře celý vnitřek.

Takže jsem vlastně byla ráda, když jsem zjistila, že na snídani budou podávat něco lehčího: míchaná vajíčka, croissanty s džemem, čerstvou kávu. To dám, říkala jsem si. Ale zase si začala představovat, jak kuchaři balancují, nadhazují pánvičkou... Dovedete si představit, že kuchaři vážně něco takového tvoří přímo na plošině, kterou vyzvedne jeřáb do padesátimetrové výšky?

Vaří nám kuchař s michelinskou hvězdičkou. Má pod sebou plošinu, my na ní sedíme v křeslech jako z letadla. Ještě teď se mi potí prsty, když si představuji, jak mě k němu poutali. To mou výškofóbii malinko srazilo k zemi. Vždycky jsem dbala na prevenci (a i padák jsem před seskokem nechala zkontrolovat třikrát).

Což o to - když na to přijde, vlezu třeba i na obří kolotoč na Matějské, ale když jsem si představila, že bych u téhle snídaně taky tak ječela... Na plošinu se vejde 22 stolujících, a tak jsem raději předem všem spolupasažérům o svých pocitech řekla předem. A vlastně se dozvěděla, že polovina jich je na tom podobně. Prý se osmělíme skleničkou šampaňského...

První doušky, úsměvy, vítání, ale pak se země začala jaksi rozplývat, my se vznášeli výš a výš, a občas si trošku vykřikli, ale jen tak malinko, jako když krákající papoušek vítá hosty, a začali se lehce osmělovat. První selfie, společné selfie, napůl otočit hlavou, trošinku zhoupnout, naklonit, neee, to ne, nedělej to, chce se mi křičet, jen když vidím někoho vedle posunout tělo o tři milimetry. Sama se držím zuby nehty podnosu, řeším ubrousek, aby neuletěl, vidličku, aby nespadla. Ještě štěstí, že pod námi dole nikdo a nic není. Drobit se může, to snad chytí ptáci do zobáků ještě za letu.

Přesto se tak nějak směju, adrenalin funguje, euforie mám na rozdávání. Tohle stálo za pokus!

Vlastně mi to bylo líto, když se s námi po padesáti minutách začala plošina sesouvat k zemi. Delší čas by byl ale možná zbytečný. Výhled na Žižkovskou věž se rychle okouká, i přesto, že se nad zemí všichni jednou otočíme. Tak ještě poslední káva, abych zažila, jak v oblacích chutná. Má v sobě o kapku víc smyslnosti. Už si s ní troufnu i vyfotit, ale pořád nejsem jako jiní odvážlivci, kteří klidně i telefonují. Kdybych jen seděla, dívala se dolů a pozorovala každé šustnutí a posun plošiny, hysterčila bych. Když se dívám do dálky hrudník se přece jen tolik nesvírá, pražské panorama je nádherné a fóbie z výšky je překonána dobrým jídlem.

, pro iDNES.cz
  • Vybrali jsme pro Vás