Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Filmařky: Znásilněná žena je v Kongu poškozené zboží a muž ji vyžene

  0:06aktualizováno  0:06
V některých oblastech Demokratické republiky Kongo bylo podle odhadů znásilněno až 70 procent žen. Výjimkou není ani znásilňování dětí, líčí dokumentaristky Olga Šilhová a Lenka Klicperová, které v africké zemi natočily film Slzy Konga.

Znásilněná tříletá Naomi s maminkou a malým bráškou | foto: Olga Šilhová a Lenka Klicperová, Lidé a Země

Nejvíce ve válce, která už v republice trvá deset let, trpí ženy. Znamenají tu méně než dobytek a podobně se s nimi i zachází. Kromě znásilnění jsou také brutálně mučeny a zdravotní následky přetrvávají celý život.

Liší se podmínky konžských žen oproti zbytku Afriky?

Lenka Klicperová

Novinářka a fotografka. Začínala v deníku MF DNES, šest let pracuje v časopise Lidé a Země, poslední čtyři roky jako jeho šéfredaktorka. Navštívila řadu afrických zemí, pracovala v Angole, Namibii, Nigérii, Tanzánii, Keni, Etiopii, v Mali či Burkině Faso. Zaměřuje se na dokumentování života domorodých etnik, v poslední době pracovala v Etiopii u kmene Surma či s Dogony v Mali. Kromě publikační činnosti se věnuje převážně reportážní a portrétní fotografii. Kromě domovského magazínu publikuje i v jiných médiích. Věnuje se také přednáškové činnosti.

Lenka: Jejich situace je naprosto tragická, ať z evropského nebo afrického hlediska. Všude v Africe je člověk zvyklý na to, že ženy pracují a že jsou v podstatě o něco míň než domácí zvíře. Emancipace tady naprosto nehrozí. V Kongu je ale situace oproti ostatním africkým zemím ještě vyhrocenější. Ženy tam dělají úplně všechno: musí zajistit potravu pro rodinu, jídlo pro děti a manžela, vychovat děti, starají se o obydlí, nosí dřevo, nosí až čtyřicetikilogramové koše s kasavou, což je hlavní zdroj obživy v Kongu - kořen, který se rozemele a dělá se z něj kaše.

Hrozí jim nějaké bezprostřední nebezpečí?
Lenka
: Na pole chodí džunglí a riskují, že je přepadnou a znásilní Hutuové, bandité Mayi - Mayi a v neposlední řadě také vládní vojáci. Navíc pokud znásilnění přežije, dostane se zpět do vesnice a její spoluobyvatelé se o tom dozví, vyřadí ji ze svého středu. Většinou ji i s dětmi vyženou, vyhodí jako "poškozené zboží" a její muž chce nějakou novou ženu, která znásilněna nebyla.
Olga: Odsoudí ji i zbývající ženy z vesnice, její kamarádky, kterým se to samé může stát třeba následující den.
Lenka: Totéž se stane znásilněným dětem. V takovém případě jsou rodiče schopni dítě vyhnat. Říká se, že v Africe je rodina soudržná, ale jakmile je tady stigma znásilnění, jsou nemilosrdní.

Kolika procent žen se může znásilnění týkat?
Olga: V oblasti východního Konga, ve venkovských oblastech, to může být až 70 procent. Oficiálně se sice uvádí číslo 200 tisíc znásilněných žen, ale to je jen špička ledovce, jen ty ženy, které to nahlásily nebo se nechaly ošetřit v nemocnici. Většina se to ale snaží utajit.

Je nějaký příběh znásilněné, který vás zaujal více než ostatní?

Olga Šilhová

Volná novinářka, kromě publicistické činnosti se věnuje pořádání tematických cest do různých zemí Afriky prostřednictvím CK African Way. Věnuje se zejména tématům spojeným s ochranou přírody, ale zaměřuje se i na palčivá společenská témata a témata spojená s životem domorodých obyvatel. V Keni a v Tanzánii se podrobněji věnovala například kmenům Masajů, Samburů a Giriama. Pracovala také přímo v keňských slumech Kibera a Mathare. Publikuje v řadě periodik, například v magazínu Lidé a Země, Koktejl, iDNES.cz. Věnuje se i přednáškové činnosti.

Lenka: Těch příběhů je strašná spousta, každý je něčím zvláštní. Setkaly jsme se například s asi pětadvacetiletou ženou, Siskou. Měla tři děti, z toho jedno ze znásilnění. Sisku zajali Hutuové při přepadení její vesnice spolu s jejím bratrem. Když se dostali do tábora Hutuů, Sisku několikrát přímo před bratrem znásilnili. Potom se situace obrátila, Siska se musela dívat na to, jak mučí jejího bratra, kterému postupně usekávali všechny končetiny a nakonec i hlavu. To ale nebylo všechno, trup, který z něj zůstal, opekli a nutili Sisku sníst. Asi po třech letech se jí podařilo z tábora uprchnout a dostala se zpátky do vesnice, kde zjistila, že její manžel se odstěhoval a nechce s ní nic mít. Dal od ní ruce pryč, i když ho vyhledala.

Jak to s ní dopadlo?
Lenka: Nakonec se jí podařilo najít útočiště u společnosti Člověk v tísni, která jako jediná v této oblasti pomáhá. Provozuje šicí dílničky a dílny na výrobu mýdla z palmového oleje. Díky tomu se jí dneska daří už trochu lépe, stejně se ale nedokáže od následků úplně odpoutat. Dosud například řeší, co se jí stalo, jak se s tím vyrovnat nebo jak mít ráda dítě, které se narodilo z toho znásilnění.
Olga: Mně se vybavuje příběh asi pětačtyřicetileté Rosy, která byla znásilněná několikrát - Hutuy, bandity Mayi - Mayi, nakonec i dětskými vojáky. Znásilnili jí tři vojáci, jednomu bylo kolem osmnácti, dalším ale bylo 9 a 13. Jí se ty vzpomínky pořád dokola vybavují. Je to ještě horší o to, že ví kdo ji znásilnil a že dotyčný žije ve vedlejší vesnici. Má strach, že ho potká a že by se všechno mohlo opakovat. Začala kvůli tomu hodně pít. A aby si na alkohol nějak vydělala, stala se z ní prostitutka. Za peníze absolvuje tuto zkušenost dál a dál. To je příběh poměrně srdceryvný.

Kongo

Násilí se dopuštějí i děti?
Olga: V Kongu je poměrně hodně dětských vojáků. Do řady z nich by to člověk vůbec neřekl. Ve vesnici Bunyakiri, kde jsme nabírali většinu materiálu, jsme se setkali asi se sedmnáctiletým klukem. Drastickým způsobem přišel o matku i otce: viděl to na vlastní oči. Pak ho odvlekli do táborů Hutuů a stal se dětským vojákem. Podle toho, co nám řekl, asi i několik lidí zabil, i když se to snažil vytěsnit. Byl šťastný, že může chodit do školy, učil se, uměl pár slov anglicky, chce se stát humanitárním pracovníkem. Nás vůbec nenapadlo, že může mít něco podobného za sebou. Dozvěděly jsme se to skoro na konci pobytu v Bunyakiri. Je to asi jedna z málo jiskérek naděje, že i po těchto zkušenostech je šance směrovat život někam úplně jinam. Ještě šílenější než dětské násilí je znásilňování dětí. Viděly jsme například obrázek půlroční holčičky, která zemřela poté, co ji někdo v pralese znásilnil. To je úplně nepochopitelné.

Nechápu, co je k tomu může vést.
Olga: Přesně. A jsou i další věci, které mi hlava nebere. Muži se někdy baví tím, že ženy mučí. Stalo se třeba, že unesli skupinu žen, zavřeli je do chatrče, kterou zapálili, a bavili se tím, jak křičí strachy.

Myslíte si, že pro konžské ženy existuje v dohledné době šance na zlepšení?
Lenka: Situace je tu výrazně horší kvůli válce. V afrických zemích, kde je mír, ženy aspoň nikdo neohrožuje takovým způsobem jako v Kongu. Žena ve válce je naprosto bezbranná. Sama má nějakou šanci, ale s dětmi ve válce nemůže vůbec nic.

A jaká je naděje na ukončení války? Trvá už deset let.
Olga:
Pokud nedojde k nátlaku zvnějšku, pokud nebude politická vůle světových mocností zregulovat v zemi nelegální těžbu nerostů, situace se nezmění.
Lenka: Tam jde především o coltan, což je složenina columbitu a tantalitu, která se používá při výrobě mobilů, notebooků, playstationů. Je to obrovský byznys. Mezinárodním firmám samozřejmě vyhovuje, když je v Kongu válka, protože můžou coltan rabovat úplně zadarmo a nemusí platit daně.
Olga: Navíc jsou tam diamanty, zlato. Coltan je ale stěžejní. Někdy je válka v Kongu chybně označovaná jako občanská válka, v podstatě je to ekonomická válka.

Proč jste se vůbec rozhodly do Konga jet?
Lenka:
Loni jsem na festivalu Jeden svět viděla film Kongo – hluboké ticho režisérky Lisy Jacksonové, který mě opravdu zasáhl. Pořád jsem na to myslela a nejhorší mi přišlo, že v Čechách o tom tématu skoro nikdo nic neví. Vymyslela jsem, že bych nafotila portréty znásilněných žen, které by byly doplněné krátkým příběhem. Aby lidi zjistili, co se tam děje za hrůzy. Neměla jsem s kým jet, do takové oblasti nemůže jet člověk sám. Nakonec kývla Olina, se kterou se známe už dlouho a máme k sobě důvěru.

Nebály jste se tam jet dvě ženy?
Olga: Hrozně lidí se tomu divilo. Byl to ale do určité míry kalkul, protože jsme tam jely zpracovávat strašně intimní a ženské téma. Doufaly jsme, že ženy, které s námi budou mluvit, budou otevřenější, než kdyby mluvily s muži. Bály jsme se, aby s námi vůbec někdo chtěl mluvit. Nakonec za námi ženy samy přicházely i z opravdu vzdálených vesnic.

Kongo

Neměly jste strach?
Lenka: Je pravda, že na místě to nebezpečí bylo permanentní. Zabít vás můžou každý den. Ale člověk tam nemůže jet s tím, že se bojí, že ho někdo zastřelí, to tam nemusíte jezdit.
Olga: Snažily jsme si to nepřipouštět. V Bunyakiri jsme bydlely u sestry Clotildy, která ve vesnici pomáhá. Měly jsme okénko do pralesa, večer jsme si vždycky lehly do postele a koukaly jsme tam, jestli si pro nás někdo nejde (smích).

Jak vás jako cizince vnímaly? Je tady pobyt pro cizince nebezpečný?
Olga: Je nebezpečné setrvávat na jednom místě delší dobu. V Bunyakiri panovalo doporučení nezůstávat na jednom místě déle než týden. Pak by nějakého velitele místních "bojůvek" mohlo napadnout, že by za vás mohl žádat výkupné nebo se na váš úkor jakkoliv zabavit. Nebezpečí číhá v mentalitě místních. Dokáží se upřímně radovat, ale stejně rychle se umí naštvat. V podstatě je musíte bavit natolik, aby je nenapadlo chtít vám pro zábavu třeba uříznout hlavu. To je i důvod, proč se tam příliš nehrnou humanitární organizace. I Člověk v tísni tam dojíždí na jeden dva dny, během nichž vyřeší nezbytné věci a pak zase jede zpátky do města, protože je nebezpečné tam zůstávat delší dobu.

V Kongu jste byly celkem tři týdny. Stihly jste kromě Bunyakiri navštívit i jinou oblast?
Lenka:
Byly jsme i v obleženém městě Goma.

Jak to tam vypadalo?
Lenka:
Město relativně fungovalo, i když docházelo k rabování. Asi šest kilometrů za městem už byla armáda tutsijského generála Laurenta Nkundy a nebylo jasné, jestli město uchvátí nebo ne. Následky ale byly vidět především v uprchlických táborech, kde byly miliony lidí. Kolabovalo zásobování, humanitární organizace se v té době z Gomy stahovaly. Lidé neměli ani vodu, jídlo a nebyl tam nikdo, kdo by jim pomohl. Lidé se tam navíc stahovaly i z okolních vesnic, které pořád někdo vypaluje, rabuje. V táborech sice přežívají v hrozných podmínkách, ale je jim tam lépe, protože jim tam nehrozí bezprostřední nájezd.

Co vás víc zasáhlo: situace v uprchlických táborech nebo rozhovory se znásilněnými ženami?
Lenka: Po tom první šoku jsem se snažila, aby mě to nezasáhlo. Když žena třeba vypráví, že ji znásilní třeba dvacet vojáků a potom jí ještě do vagíny nacpou hlavně od samopalů nebo větve. Spousta žen má na těle stopy po mučení, to bylo taky otřesné. Jednou jsme se tam rozbrečely. Potom jsme se musely naučit brát vyprávění věcně, abychom "nabraly materiál".

Chcete se do Konga vrátit?
Lenka: Já už jsem tam od té doby jednou byla. Na přelomu května června, v lednu plánuju další návrat. Byla jsem tam fotit přes Člověka v tísni. V lednu bychom tam měly jet točit nějaké televizní reportáže.
Olga: Já v tuto chvíli ne. Měly jsme rozdělené úkoly, já točila, Lenka fotila. Pro fotografa má smysl vracet se tam, pořád má co fotit. Z mého pohledu je třeba delší časový odstup. Já bych se tam ráda vrátila za nějakou dobu a pokusila se dohledat ty ženy, které jsou ve filmu, a zjistit, jestli se něco změnilo na jejich životě.Kongo

Slzy Konga

Dokumentární film, který mapuje situaci v oblasti východního Konga. Přes deset let se východní Kongo ocitá uprostřed válečného běsnění, několik generací nezná nic než válku a násilí. Příčinou neštěstí země je paradoxně její bohatství – zejména zásoby coltanu, nerostu, bez něhož se dnes neobejde žádný mobilní telefon ani notebook.Coltanový byznys roztáčí v Kongu spirálu smrti, z níž není úniku. Výsledkem jsou statisíce znásilněných žen a dětí, znásilnění se v pralesích východního Konga stalo masovou zbraní.
Lenka Klicperová a Olga Šilhová strávily v Demokratické republice Kongo loni na podzim tři týdny. Cílem bylo dostat se do oblasti východního Konga, do zapadlých vesnic oblasti Bunyakiri, kterou ovládají Hutuové a natočit výpovědi tamních žen, které se stávají často terčem znásilnění. Dokumentaristky se dostaly také do obleženého města Goma, kde navštívily uprchlické tábory.
Dokumentární film Slzy Konga měl premiéru letos v září, na festivalu Ekofilm získal cenu studentské poroty. Nyní obě dokumentaristky natáčejí v Keni.
Zdroj: www.ww8.cz







Nejčtenější

Ilustrační fotografie
Co dělat, když tělo zadržuje vodu. Na vině může být špatné jídlo i nemoc

Je to vůbec možné, aby se naše tělo příliš „zavodnilo“, když je vlastně z vody? No ano, je. Nejsme totiž z vody úplně a jak praví staré rčení: všeho moc škodí.  celý článek

ilustrační snímek
Poradna: Dcera má účes na ježka. Jak reagovat na sexistické poznámky?

Nechala jsem své sedmileté dceři ostříhat vlasy nakrátko a strašně mě překvapila reakce některých lidí z našeho okolí. Nevím vůbec, jak na jejich nemístné...  celý článek

Vyzrálejší, chuťově výraznější až pikantnější sýry si nejlépe rozumí se...
Sýry pravé i falešné, kolik obsahují vápníku a s jakým vínem je párovat

Málokterá potravina je tak samozřejmou součástí českých ledniček a prostřených stolů. Sýry milujeme k snídani, obědu, svačině, večeři nebo třeba večer jen tak...  celý článek

Martina Formanová
Do mobilu jsem Milošovi nikdy nechodila, říká Martina Formanová

Více než dvacet let žije v Americe, přesto svoji poslední knihu Povídky na tělo situovala spisovatelka Martina Formanová do Česka. „Pořád víc rozumím vztahům...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Uši se čistí samy, my to dělat nemusíme. Když už, tak jen jemně

Nahromaděný ušní maz svádí k odstraňování, někdo ho dokonce považuje za znak nedostatečné hygieny. A tak uši čistí víc a víc. Ve skutečnosti tolik pozornosti...  celý článek

Další z rubriky

Tváří Nákupů Ona Dnes je Jana Stryková
Nákupem psa z množírny napomáháte týrání zvířat, říká herečka Stryková

Diváci si ji zapamatovali jako zdravotní sestru ze seriálu, teď se jim herečka Jana Stryková představí v jiné roli – stala se moderátorkou pořadu o bydlení....  celý článek

Iva Frühlingová (11. října 2017)
Iva Frühlingová: Každá máma si občas potřebuje odpočinout od dětí

Bývalá modelka a zpěvačka Iva Frühlingová (35) se ukázala po delší době ve společnosti. Rozpovídala se o mateřství na plný úvazek, nové knize a nápadech na...  celý článek

Martina Formanová
Do mobilu jsem Milošovi nikdy nechodila, říká Martina Formanová

Více než dvacet let žije v Americe, přesto svoji poslední knihu Povídky na tělo situovala spisovatelka Martina Formanová do Česka. „Pořád víc rozumím vztahům...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Jemné metalické líčení: Jediný třpytivý makeup, se kterým můžete i do práce
Jemné metalické líčení: Jediný třpytivý makeup, se kterým můžete i do práce

Patříte mezi milovnice třpytek, ale nemůžete si dovolit nosit do práce příliš výrazné líčení? Sáhněte po metalických očn... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.