Kdy jste si oblíbila varhany?
Od dětství jsem chodila s rodiči do kostela, kde jsem
Irena ChřibkováIrena Chřibková (50) pochází z Bohumína z katolické rodiny, je věřící, svobodná a bezdětná. Vystudovala Konzervatoř v Kroměříži a následně AMU ve hře na varhany. V roce 1985 vyjela na roční studium do Francie. Po některých úspěších v soutěžích vystoupila také na mnoha sólových recitálech ve všech zemích Evropy, v Japonsku, Rusku, Izraeli a ve Spojených státech amerických. V letech 1988-94 vyučovala na Konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži, nyní působí pedagogicky v Praze. Od roku 1996 působí jako titulární varhanice baziliky sv. Jakuba v Praze. V témže roce založila v bazilice sv. Jakuba Mezinárodní varhanní festival a další koncertní cykly duchovní hudby. Slyšet ji můžete každou neděli v 10:00 hodin, kdy hraje půlhodinový varhanní koncert mezi bohoslužbami. "Největší odměnou pro mě je, když po mši stojí pod kůrem některý z návštěvníků bohoslužeb a děkuje mi za nevšední zážitek," říká. |
Viděla jste někdy někoho hrát na varhany?
Ano, jako dítě jsem byla unesená tím, že varhaník šlape na pedály, hraje na klávesy a občas také za něco tahá. Jde o celkovou koordinaci pohybů. Klavíristé mají dvě notové osnovy a varhaníci ještě třetí pro pedál. A ty různé barvy a zvuky, kolik měly varhany píšťal! Moc jsem chtěla hrát při bohoslužbě a v jedenácti letech jsem už zastupovala svého učitele-regenschoriho bohumínského kostela, když byl nemocný nebo odjel na dovolenou. Na tu dobu mám úžasné vzpomínky.
Neměla jste kvůli tomu problém s tehdejším režimem?
Samozřejmě se to nesmělo, nikde jsme o tom moc nemluvili. Vím, že když s někdo ptal maminky, proč dcera chodí do kostela hrát na varhany, říkala: "Když ty varhany v hospodě nejsou, tak musí chodit do kostela." A oni věděli, že je to pravda.
Měla jste jinou zálibu kromě hudby?
Vždycky mě bavilo cestovat a jako studentka jsem si vzala batoh a vyrazila sama do tehdejšího NDR – Výmar, Lipsko, Berlín. Jela jsem také do Polska, zajímala jsem se o místa spojená s hudebníky, hudebními nástroji, vždy jsem si ráda rozšiřovala znalosti a obzory. Ve škole jsem se taky hlásila na hudební soutěže v zahraničí – musela jste jít udělat přehrávky na ministerstvo, kde pak vybrali jednoho nebo dva lidi, kterým udělili výjezdní doložku.
V roce 1985 jste odjela na rok studovat varhany do Francie, bylo těžké stipendium získat?
Bylo to složité a zdlouhavé. Z každé fakulty AMU – divadelní, hudební a filmové mohli vybrat vždy jednoho studenta, kterého pustili do Francie. Sehnala jsem si spousty nutných doporučení a vyjádření a škola to poslala na ministerstvo. Ti pak pátrali v Bohumíně, odkud pocházím, jaká je moje rodina. Rodiče nikdy nebyli ve straně, táta byl snad jedině v nějakém svazu zahrádkářů nebo chovatelů, aby byl aspoň někde organizován. Otce si i předvolali na národní výbor a vyptávali se ho na všechno možné. Trvalo to dva roky, než jsem dostala kulaté razítko, že mohu odjet.
Jaký byl váš dojem z Francie?
Když jsem vystoupila z vlaku, měla jsem trochu šok, protože všude kolem mě byli černoši. Nikdy předtím jsem jich tolik neviděla a lekla jsem se, že jsem dojela někam jinam. Ale to byl jenom ten počáteční dojem, Paříž byla úžasná. Měla jsem tam fyzicky úplně hmatatelný pocit svobody. Nikdo samozřejmě netušil, že tady za čtyři roky padne režim. Říkala jsem si, že už se na západ možná nikdy nepodívám, a proto jsem se snažila využít každou chvilku. Prošla jsem snad všechna muzea a galerie, skoro každý den jsem chodila na nějaké koncerty, strašně jsem hltala všechny nové zážitky. A hudebně mě to také velmi obohatilo, francouzská škola je ve varhanách velmi důležitá, obsáhlá a specifická právě pro jedinečně barevné nástroje, které jinde v Evropě nepotkáte. Bylo pro mě úžasné na ně hrát a zachovat si jejich zvuk navždy ve svém srdci a ve své mysli. Každé varhany jsou absolutní originál a jsou spjaty, jako žádný jiný hudební nástroj, s prostorem, ve kterém se nacházejí.
Poslouchala jste i populární hudbu, nebo Vám bavila pouze klasika?
Samozřejmě! Já jsem generace Matušky, Vondráčkové, skupin Rangers a Olympiku – jejich desky jsem poslouchala velmi často... Když jsem studovala v Praze, tak jsem si přivydělávala i hraním na svatbách. Na městském úřadě v Nuslích jsem odehrála třeba i dvacet svateb denně. A lidé si přáli všechno možné - Beatles, Korna, nejrůznější filmovou hudbu a vedle toho klasické svatební pochody. Na svých koncertech velmi ráda uvádím soudobou hudbu, což ale neznamená, že bych opomíjela barokní repertoár. Ale zbožňuji hudbu Petra Ebena, se kterým jsem spolupracovala. Hrát novou skladbu je úplně jiný pocit. Třeba Bach už byl xkrát nahrán, ale ten interpretační vklad u zcela nové skladby je maximální, proto mě to nejvíc baví. Jste téměř spoluautorem. A tvorba pana Ebena je úžasná, velmi hluboká.
Měla jste po škole šanci získat uplatnění jako varhanice?
Mohla jsem jít učit, což jsem taky udělala. Ale oficiální místo varhaníka v kostele tehdy neexistovalo, většinou tam hráli amatéři nebo lidé, co se nebáli režimu. Třeba můj učitel, který působil přes 50 let u nás v kostele, nikdy nemohl učit ve škole. Takže dával hodiny soukromě. Já jsem tak moc věci neplánovala, nepřemýšlela jsem nad tím takhle, prostě jsem věděla, že mě hudba baví a naplňuje, a tak jsem jí dělala. Já se tím bavím od rána do večera a nikdy nejsem úplně spokojená. Pořád mám co vylepšovat a zdokonalovat.. Až už nebude co pilovat, tak to bude zřejmě konec.
Kolik hodin denně hrajete?
Podle potřeby a času. Když mám před koncertem nebo musím nastudovat novou skladbu, tak musím pracovat intenzivněji, jinak se snažím udržovat, protože v podstatě mám stále před nějakou akcí. Ale tím, že mám varhany doma, tak je to jednoduché, nemusím za nimi nikam cestovat. Akorát z kuchyně k varhanám.
Proč jste se pustila do organizace mezinárodního varhanního festivalu?
Všude na západě je běžné, a dřív to bylo i u nás, že kostel je centrem kultury. Nebyly televize nebo rádia, většina kultury se odehrávala v kostele a okolo něj. A varhaník je ten, kdo se o kulturní život kolem kostela stará a organizuje ho. Za režimu to převzaly různé spolky přátel hudby, ale nyní už tu možnost zase máme. A protože jsem profesionální varhanice, tak jsem se rozhodla do toho pustit. Chci i nevěřící lidi přilákat na koncert v kostele, protože oproti koncertnímu sálu mají úžasnou atmosféru, varhany tam zní mnohem lépe. Sluchový vjem je spjat s tím zrakovým: nádherné sochy, obrazy, architektura, myslím, že posluchač odchází z koncertu jako od pramene živé vody. Chtěla bych, aby festival nabídl něco, co vnější svět nemůže dát, pohlazení po duši a povznesení, oproštění od starostí.
Zbývá vám čas na něco jiného, kromě hudby?
Ráda jezdím do přírody, v zimě na běžky na hory, v létě na pěší túry. Potřebuji ticho, které tam panuje. Možná si to ani neuvědomujete, ale žijeme v neustálém hluku – ať je to televize nebo rádio, auta, vlaky či motorky. Jsem tím občas unavená, proto musím vypnout a zaposlouchat se do ticha. Tam mi zbývá čas i na dobrou knížku a společnost přátel, se kterými nejraději probíráme zcela nehudební témata.
