Kde se vzal
Ženy napříč kontinenty si vlasy zdobily odedávna. Domorodé Američanky používaly peří, ve starověkém Římě si vypomáhaly zlatými parukami a Hebrejky si sypaly na hlavu zlatý prach. Velkého rozmachu se zdobení hlavy dočkalo za Tudorovců, mezi lety 1485 až 1603. Tehdy ženy nosily umělé lokny, šátky, čepce či malé kloboučky. Mnoho z těchto kousků bylo velmi náročných na zpracování a tudíž i finančně nákladných, proto se z těchto doplňků brzy stalo luxusní zboží vykládané perlami, krajkou, drahými kameny nebo peřím.
S nástupem barokní éry v 17. století si díky čilému obchodu s Afrikou ženy mohly dopřávat ve svých vlasech pštrosí pera. Vzhledem k tomu, že šlo o nákladnou záležitost, mohly si ho dovolit pouze dámy z vyšších tříd a aristokracie. Ozdoby hlavy hojně prosazovala už Marie Antoinette, která si do vlasů vedle peří cizokrajných ptáků dávala třeba i miniatury krajinných zahrad nebo zvířat. V 18. století si pak ženy do drdolů zapichovaly ozdoby zvané ponpony, které byly tvořeny stuhami, peřím, motýly nebo šperky.
Od 19. století byla Evropa sužována válkami a od přehnaného zdobení hlavy se postupně upustilo. Na řadu přišly klouboučky, které si ženy umisťovaly na stranu. Ve 20. letech si pak vlasové ozdoby jako perly, peří či flitry užívaly moderní dívky zvané flappers. V meziválečeném období se na scénu opět dostávají klobouky. Za rozmachem fascinátorů v 80. letech stojí londýnští kloboučníci Stephen Jones a Philip Treacy. Jejich originální a ručně dělané kousky byly k vidění na přehlídkách Dior, Marc Jacobs nebo Vivienne Westwood, oblékala je také princezna Diana, britská aristokracie či nejrůznější celebrity. Jones i Treacy jsou dvorními kloboučníky britské královské rodiny.
