Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Fanynky mám rád, psychopatky jsou horší, říká Ondřej Sokol

  4:58aktualizováno  4:58
Ještě než Ondřeje Sokola ocenili televizní diváci cenou TýTý, vyhrál anketu u čtenářek OnaDnes.cz. Porazil Vojtu Dyka i Tomáše Kluse a stal se českým idolem. Navzdory úspěchu vidí režisér, herec a hvězda fenoménu Partička sám sebe jako smutného člověka.

Herec a režisér Ondrěj Sokol při rozhovoru pro OnaDnes.cz | foto: Dalibor Puchtapro iDNES.cz

Anketa: Český idol

Ondřej Sokol porazil v anketě 49 známých českých fešáků.

Co tomu říkáte, že jste vyhrál další anketu na OnaDnes.cz a porazil idoly Dyka a Kluse?
Jsem rád. Připadám si trochu jako Jarda Jágr. Veterán vyhrál bodování před mladíky z ligy. Snad mi to přejou i kluci. Oni nemusejí být smutní. Je to od nich vlastně pěkné, jako by staršího pustili v tramvaji sednout.

Ondřej Sokol

  • Narodil se 16. 10. 1971 v Šumperku.
  • V letech 1990 – 1995 studoval herectví a režii na DAMU.
  • Od roku 1996 byl členem souboru Městského divadla v Mladé Boleslavi kde hrál a také režíroval.
  • Do Činoherního klubu nastoupil na podzim 1999, spolupracoval s Divadlem Na Jezerce, Divadlem pod Palmovkou a ve Studiu dva inscenoval muzikál Hello, Dolly!. Pro televizi režíroval pořady Tele Tele nebo Mr.GS.
  • Získal Cenu Alfréda Radoka: Hra roku 2002 a Talent roku 2002 za inscenaci Osiřelý západ, Thálii za rok 2002 pro mladého umělce do 33 let. Za režii Osiřelého západu a za postavu Vikomta de Valmont v Nebezpečných vztazích byl nominován na Cenu Sazky a Divadelních novin. Za režii inscenace Hrdina západu v sezoně 2007/08 obdržel Cenu Sazky a Divadelních novin.
  • Mezi jeho poslední filmové účinmkování patří role homosexuálního kamaráda Richarda z filmu Perfect Days - I ženy mají své dny, za níž získal nominaci na Českého Lva.
  • Letos se stal divácky nejoblíbenější tváří tv zábavy v anketě TýTý a pořad Partička, jehož je aktérem, dosáhl v téže anketě na post absolutního vítěze.
  • Má dvě děti, Ester a Adama s herečkou Kateřinou Lojdovou. Je rozvedený, žije v Praze. Příležitostně se věnuje překladatelské činnosti (angličtina).

A když zvážníme a zeptám se, jak vnímáte explozi popularity v poslední době?
Myslím, že jsem schopen se s ní vyrovnat poměrně v pohodě.

Někdo se v ní najde, co vy?
To zase ne. Anebo takhle, když člověk začíná tohle povolání dělat, prakticky touží jenom po slávě. A neznamená to, že je nutně magor, lidi mají obecně pocit, že popularita k hereckému povolání patří.

Proto jste chtěl být už jako dítě hercem?
To ne. Přesněji: já chtěl být hercem Šumperského divadla. Máma mě tam vodila a já zbožňoval ten dům, kde herci bydlí. Pak se to trochu proměnilo a na DAMU už jsem šel s vidinou sebe v televizi. Naštěstí mě ve škole naučili tolik super věcí, který mě začaly bavit, že jsem nějakou slávu vůbec neřešil. A možná proto se  taky neposírám z té pozornosti, která je teď taková, jaká je.

Maminka prý odešla od táty rovnou z porodnice. Co se stalo? 
No co by? Asi to našim neklapalo a máma šla prostě z porodnice zpátky k rodičům.

Co dělají vaši rodiče?
Máma je projektantka, studovala sice architekturu, ale já ji donutil školu nedodělat. Táta je takovej jako podnikatel.

Jako podnikatel?
Bez jako. Je hodně šikovnej na byznys a vždycky byl. Bylo jasný, že mu komunismus bude malej. Takže v roce 1979 utekl a žil v Kanadě. Vrátil se sem někdy po Sametové revoluci.

Čím se živil, než emigroval?
Měl asi 460 různých zaměstnání. Třeba jezdil s kombajnem nebo s jinýma autama a strašně to střídal.

Nikdy nehrál divadlo?
Hrál s kapelou. Zpíval a mně se to vždycky hrozně líbilo. Muziku dělá jako koníčka dodnes. Žije v Šumperku a v domě má nahrávací studio.

A kdo vás přivedl k divadlu?
Na mé kariéře má zásadní podíl máma. Ona byla tím, kdo mě vodil do divadla a kdo mě naučil číst správné knížky. Měla na svou dobu bohatou knihovnu, kde nechyběl jedinej zakázanej autor. To mě bavilo. Táta byl idol a máma odvedla, jak se říká, černou práci.

Herec a režisér Ondrěj Sokol při rozhovoru pro OnaDnes.cz

Jak vycházíte dnes?  
Bezvadně. My nejsme tradiční rodina. Moc se nevídáme a máme období, kdy si ani nevoláme, ale i po dlouhé době je pak při shledání všechno úplně v pořádku.

Máte sourozence?
Mám jich víc. Od táty.

Táta má novou rodinu?
Několik nových rodin. Byl jsem ho třeba před časem navštívit a dveře nám otevřel chlapeček o rok mladší než můj tehdy tříletý syn Adámek a otec, který stál za ním, mi povídá: Jo, aha. To je Viktor. Tvůj bratr.

Vy jste spolu do té doby nemluvili?
Ale ano, volali jsme si, asi jsme se i párkrát v Praze potkali, ale otec vždycky zapomněl zmínit, že má novou rodinu.

Zapomněl?
No jasně. Netajil to. Nepřišlo mu to tak podstatný.

Jak jste tátu vnímal jako dítě?
Táta se objevoval takovým partyzánským způsobem. S ním nebylo možný nic naplánovat. Já byl na hřišti, táta přijel obrovskou tatrou a zeptal se, jestli s ním nechci odjet. A já jel. Strávili jsme spolu den, většinou se někde vysekali a on mě pak vrátil. Já babičce tvrdil, že jsem byl s kamarádem a že jsem se praštil o hokejku.

Máma to věděla?
Myslím, že věděla. Ona udělala jednu úžasnou věc - nikdy neřekla o tátovi zlý slovo.  Určitě to mezi nima nebylo růžový a o to víc si jí vážím. Zato babička nezavřela pusu. Vadilo mi to a mělo to jediný efekt, že jsem nenáviděl ji.

Herec a režisér Ondrěj Sokol při rozhovoru pro OnaDnes.cz
Herec a režisér Ondrěj Sokol při rozhovoru pro OnaDnes.cz

Oba rodiče jste hodně miloval?
No jasně. Když oba rodiče milujete, oni nejsou spolu a vám to přijde normální, tak vám to nadělá přinejmenším trochu bordel ve vztahu k ženským.

Jak to myslíte?
Na jednu stranu jsem hodně lpěl na rodině, kterou jsem chtěl mít úplnou. Na druhou stranu to nebylo o tom, že bych nedělal píčoviny.

Čemu říkáte píčoviny?
Tomu rozumíte, ne? Člověk může mít vztah s někým jiným, to se stává. Buď se s tím vyrovnáte stoprocentně dobře, anebo uděláte na různý počet procent nějakou píčovinu. Postupem času jsem zjistil, že ta klasická nevěra si užívá poměrně nezaslouženou slávu. Partneři se na sobě můžou dopustit jiných, daleko horších zločinů. Třeba nezájem jeden o druhýho. Počáteční absolutní toleranci vystřídá absolutní netolerance. A myslím, že není skoro nic horšího, než chodit každý večer domů za člověkem, kterého nezajímá, co mu říkáte… A tak dál. Ta hrozba selhání je obrovská. A my jsme selhali.

Co jste měl udělat, abyste jste obstál?
No tak podle toho, že jsem rozvedený, jsem na to zjevně nepřišel. Nevím. Jestli jsem něco věděl,  že chci, tak aby moje děti měly oba rodiče. A to jí nikdy neodpustím. A potažmo ani sám sobě. To už nikdy dobrý nebude.

Jste si tak jistý, že neodpustíte?
Já vím, že některé nikdy nemusí trvat věčně. Tak dobře - zatím je to nikdy.

Ale tátovi jste podle všeho odpustil. Co jste cítil, když odešel ze země?
Víte, že si to nepamatuju? To jsem asi vytěsnil.

Že byste na to nepřišel ve vaší psychoterapii, kterou máte za sebou?
Já jsem totiž nikdy neměl pocit, že jsem ho ztratil. Obdivoval jsem ho za to, že odešel do hezčího světa a celý dětství jsem počítal s tím, že on jel napřed a já ho dojedu. Víte, svým způsobem to byl ideální imaginární otec. Každou kladnou vlastnost jsem si situoval za oceán a měl jsem tak nejlepšího otce, jakého jsem mohl mít. Protože jsem o něm prakticky skoro nic nevěděl...

To znamená, že někdy později přišlo setkání s realitou?
Ale žádná zlomová ztráta ideálu to nebyla. Táta se vrátil, když  mi bylo devatenáct a už jsem byl dospělý. Jezdili jsme spolu tři dny po příbuzných a v tom autě se proměnil v reálného člověka.

Herec a režisér Ondrěj Sokol při rozhovoru pro OnaDnes.cz

Byl dobrodruh, ideál, co byste o něm řekl dneska?
Je to prostě můj otec. A je pořád dobrodruh a mně se to na něm pořád líbí.

Stále ho obdivujete?
Už to není ten dětský obdiv, ale jsem rád, že nemám uprděnýho tatíka, co sedí doma na gauči, ale někoho, kdo něco dokáže. A je za ním spousta práce. A nebojí se riskovat. Nebojí se předem, že prohraje. A když chce koupit zámek, tak koupí zámek.

Zámek?
Zámeček, v Šumperku. Můj kamarád Karel Roden má taky zámek a mně se líbí, že jsou chlapci takoví kovbojové.

Taky si nějaký koupíte?
Ne, já zdědím ten po tátovi. Ne vážně, já na to nejsem.

Byl jste prý zamindrákované, ošklivé dítě.
To jsem byl. A ke všemu jsem hodně introvertní. Byl jsem vždycky někde ustrčenej, ale já jsem rád v rohu.

Kvůli vaší zdravotní vadě bych to v dětství pochopila. Vy opravdu nevidíte na jedno oko?
Nevěříte?

U vás by to klidně mohla být mystifikace.
Opravdu jsem tupozraký. To je taky strašnej název. Jako by člověk byl tupej, že ano? Takže jsem vždycky říkal, že jsem tupozraký, ale chytrý. Já mám strašně moc dioptrií, sám nevím, jestli 18 nebo 36, ale když si vezmu nějakou výkonnou lupu, tak začnu vidět. Jenže můj mozek na to není uzpůsobený, a kdybych najednou začal vidět normálně, bude to pro mě horší, rozbolí mě hodně hlava anebo budu zmatenej. Nevidím sice prostorově, ale do ničeho nenarazím, protože mám obraz v mozku jinak poskládaný. V dětství se mi to snažili opravit, ale pokud se tahle vada nepodchytí v raném dětství, už se s tím nic dělat nedá.

Proto jste nosil klapku na jednom oku?
A hnusný brejle. Což je pro lidi, co žili za totáče, informace zbytečná. Tehdy byly jenom hnusný brejle. Rozkapávali mi zdravý oko nějakým jedem, abych trénoval to špatný. Já věčně viděl úplný hovno, do toho sem nosil na jednom oku sklo jak dno od jogurtu a ke všemu jsem byl prťavej a hubenej. No nemám dost důvodů myslet si, že jsem byl ošklivej?

Uznávám. Jaké pro vás byly roky ve škole?
Musím říct, že těžký. Já jsem se našel až náhodou. Zjistil jsem, že se lidi baví, když něco udělám, až při nějakém programu na táboře, kdy jsem předváděl Karla Gotta. Pamatuju si, jak se děti strašně smály a taky první nával endorfinu, na kterém jsem od té doby závislej.

To byla první improvizace?
No jasně. Tam jsem najednou začal bejt sám před sebou silnej.

Psychická proměna je mi jasná, ale co udělal ten outsider se zevnějškem? 
Brýle jsem prostě přestal nosit, protože to bylo zbytečný. A začal jsem na sobě pracovat. Děda udělal v šatně hrazdu a já na ni tajně dělal shyby. Za tři roky už jsem byl dobrej, dělal jsem jich třeba padesát v kuse.

Herec a režisér Ondrěj Sokol při rozhovoru pro OnaDnes.cz

Poslyšte, to je jak z amerického filmu...
No to ne. To zas není žádnej Rocky. Musíte si uvědomit, že shyby se dělají dost lehce, když zvedáte asi dvanáct kilo. To jen to dětství vnímáte zostřeně. Navíc dělat srandu je vždycky dvojlomné. Chvíli jste nahoře a lidi bavíte a chvíli jste jenom takovej šašek. Pamatuju si, že se mi ve škole posmívali, že nedělám nic jinýho než debilní legraci a mě to hrozně ponižovalo. Ležel jsem v posteli a zkoumal lavici za lavicí, jestli se mnou ještě někdo kamarádí, anebo jestli jsem všem jen k smíchu.

Nebojíte se, že by se vám to stalo znovu s Partičkou?
Už se skoro stalo. Ve chvíli, kdy jsme na začátku neměli sledovanost. A stane se to znovu ve chvíli, kdy ztratíme mediální pozornost. Zase na nás budou koukat jako na čtyři idioty, co se ztrapňujou.

Očima autorky

Občas se poštěstí setkání, které ve vás rezonuje ještě hodnou chvíli poté. A k nim patří i můj rozhovor s Ondřejem Sokolem. Není jednoduché začít si povídat, ale stejně tak nelze snadno skončit. Prostě se vám nechce. Když se vám podaří najít správné klíče, odemykáte jednu komnatu za druhou. O něčem mluví rád sám, o jiném s pomocí. Nehrne se do olupování slupky, čeká, co vám stačí. Vždycky může jít hlouběji. Má tak bohatý vnitřní život, že může sáhnout kamkoliv a najde pěkně rozvětvenou haluzi. Neláme se při tom v pase smíchy, nemá slzy na krajíčku ani nemlátí pěstí do stolu, přesto vytvoří během povídání několik různých atmosfér a mnoho různých póz na jedné židli za jedním stolem.

Vidím to moc zjednodušeně, když řeknu, že proto děláte vážnější věci a režírujete?
Asi i proto, ale pro mě má divadlo hluboký smysl. Já šel hrát kvůli tomu, co dělám teď s Partičkou, ale to, co jsem objevil na škole díky mým profesorům, pánům Adamírovi a Pistoriusovi, je o něčem jiném.

O čem?
Nechci, aby to znělo hloupě, ale pomocí divadla se můžete spojit s něčím naprosto zásadním. A je jedno, jestli tomu říkáte kontakt s Bohem, s absolutní podstatou, nebo je to ta nejhlubinnější psychoanalýza. Není myslím dokonalejší způsob, jak vyvolat či zhmotnit nějaký nejzásadnější situace lidského života. Jeden večer v reálném čase před vámi stojí herci, kteří mezi sebou vytvoří něco neskutečného a vy pak nemusíte zbytečně verbalizovat takové pravdy, jako že by na sebe lidi měli být hodní.

V roli režiséra vám jde víc o silné sdělení než o legraci?
Moje optika je nejspíš ironická. Vidím, v čem je situace směšná, ale tragiku nepřehlédnu, jen moje cesta vede od komična. Jsem smutný člověk, a tak se snažím dorazit k naprosto zásadním a neveselým věcem, i když začínám vtipem.

Herec a režisér Ondrěj Sokol při rozhovoru pro OnaDnes.cz
Herec a režisér Ondrěj Sokol při rozhovoru pro OnaDnes.cz

Na to, že se prohlašujete za nesystematického a zmateného, v práci máte jasno.
Co se týče divadla, tak ano. Tam nepotřebuju nic, žádné poznámky, nic mi neunikne a všechno si pamatuju. Tam jsem najednou někdo jiný a vím přesně, koho kam dovedu.

Hodně si věříte?
Věřím. Vím o takové spoustě svých chyb v běžném životě, že musím mít někde nějakou jistotu. A já vím, že to dělám dobře a že jsem opravdu jeden z nejlepších režisérů, který tu jsou.

Jak to víte?
Kupodivu díky tomu, že jsem se snažil být vstřícný k ostatním. K tomu, co vytvořili. U nás se obecně kolegové chodí na cizí představení podívat proto, aby zjistili, co je špatně. A já šel opačnou cestou. Věděl jsem, jak těžký je cokoli vytvořit, a snažil jsem se jim přát. A pak jsem najednou, možná za odměnu, začal i svoje práce vidět poměrně objektivně. A mohl jsem si říct, že jsem vytvořil nějakou hodnotu.

Soudě podle reakcí lidí?
Na to já mám svá měřítka. Reakce lidí mě zajímají, ale jen já vím, co se podařilo.

Říkáte, že jste nejistý v běžném životě. Odtud pramení vaše sociální fobie?
Jsem na hranici mezi introverzí a fobií. Ve chvíli propadů moje stavy s fobií hraničí. Najednou musím být absolutně schovaný, abych mohl zase vyjít ven.

Jaké  máte propady?
Totální, ale zase málokdy. Mám šťastnou povahu a dokážu je odsouvat. Jsem dlouho v pohodě a pak přijde pár dní, kdy jsem totálně v prdeli.

Fotogalerie

Vy nerad některé věci pojmenováváte. Nejdříve nevěra, teď deprese. Jde o ni, že?
Určitě. Není to blbá nálada. Ležím v posteli a nejsem schopen dojít do druhé místnosti, natož ven z bytu.

Proto psychoterapie?
Taky. Psychoterapie byla pro to, abych si udělal novou zkušenostní mapu.

Čili psychoanalýza. Ta ale trvá roky. Jste ještě v procesu?
Ano, průběžně. Tak by to mělo být, ne? S rýmou nebo chřipkou taky jdete k doktorovi.

Jak často?
Nepravidelně, když jsem v pohodě. Když nejsem, tak pravidelně.

To byste asi neměl vynechávat?
Nejsem běžný pacient. Studoval jsem Junga a hodně o tom vím. Zčásti se potřebuju dát do kupy a zčásti si hraju. Baví mě to.

Nechtěl jste psychologii studovat?
Jakmile jsem poznal dílo Junga, tak ano. Bible a náboženství je pro mě koncept, který nefunguje. Kdežto v Jungovi jsem byl schopen objevit věci, který já spojuju s něčím věčným. Jako bych měl číslo na Boha. Vždycky to nezvedne, ale máte pocit, že kdyby bylo nejhůř, dovoláte se.

Není současná popularita zároveň lék?
Tak to často určitě. Víte, ani já ani Suchoš se nějak nevyžíváme v sentimentálních citových scénách, ale propojení s lidma na Facebooku Partičky, z toho jsme často naměkko i my. Když jsem viděl video, co pro nás udělali k prvnímu výročí, s tvářemi těch lidí a nápisy z měst po celý republice a pak najednou lidi z Norska, Austrálie, Británie, z Ameriky… To má strašnou sílu a jde o pozornost, za kterou jim nikdy nepřestanu děkovat. Pak ale existuje pozornost  lidí, která je podobná honu. To už začnu být nervózní.

Máte na mysli fronty fanynek?
Fanynky jsou v pohodě, psychopatky jsou horší. A těm se při tom množství fandů nevyhnete.

Přenášejí na vás zodpovědnost za svůj život?
No samozřejmě. Když jsem rozjížděl na Facebooku Partičku, komunikoval jsem s lidma mnohonásobně více než dneska. A stačilo, když jsem nevydržel třicet zpráv, že je slečna nešťastná, že nesehnala lístky, a odepsal jsem, že ji tam nějak dostanu. V tu chvíli už získala pocit, že s ní žiju. Proto jsem svou aktivitu musel utnout, vadilo mi ubližovat.

Naučil jste se odmítat?
Ano, dřív jsem dělal tolik zbytečných věcí jen proto, že jsem nechtěl někoho zklamat.

Dneska si už umíte vybrat?
Nejsem v tom dokonalej, ale zlepšuju se. V práci. V soukromí to jednou přijde.

Autor: pro iDNES.cz






Nejčtenější

Sportovní moderátor ČT Vojtěch Bernatský s rodinou
Vojtěch Bernatský: Starat se o děti a hrát si s nimi je nejvíc

O povolání sportovního moderátora snil Vojtěch Bernatský už v první třídě, komentoval vymyšlené zápasy, zpíval, šaškoval. Sen si splnil už jako student, jen na...  celý článek

Martina Formanová
Do mobilu jsem Milošovi nikdy nechodila, říká Martina Formanová

Více než dvacet let žije v Americe, přesto svoji poslední knihu Povídky na tělo situovala spisovatelka Martina Formanová do Česka. „Pořád víc rozumím vztahům...  celý článek

V manželství jsou lidé šťastnější a žijí déle, ukázal výzkum.
Příběh Ondřeje: Žena mě má za malé dítě, nemám chvíli klidu

Už se pomalu blížím důchodu a jak jsem se na něj vždycky těšil, tak si poslední dobou říkám, že snad budu pracovat, dokud nepadnu. Aspoň v té práci nemusím být...  celý článek

Páj s modrým sýrem a hruškami
Švédská kuchyně nejsou jen ryby. Tři recepty z nové severské kuchařky

Hity středomořské, italské nebo třeba bavorské kuchyně dovede většina z nás vyjmenovat i ze spaní, zatímco o té severské toho víme mnohem méně. S největší...  celý článek

Přírodní oleje jsou báječným kosmetickým pomocníkem. Pokud víme, jak nám mohou...
Jak se vyznat v pleťových olejích? Kokosový na tělo, měsíčkový na tvář

Oleje patří do kosmetické výbavy stejně neodmyslitelně jako třeba pleťové krémy, sprchové gely nebo líčidla. Nejen, že skvěle pomáhají například s odličováním,...  celý článek

Další z rubriky

Jana Bělobrádková se stará o tři děti.
Bartošová, Bělobrádková a Babišová: Své manžely v politice podporujeme

Bez podpory své partnerky žádný politik dlouhodobě neuspěje. Kdo stojí po boku nejvýraznějších osobností letošních voleb? Oslovili jsme manželky lídrů...  celý článek

Iva Frühlingová (11. října 2017)
Iva Frühlingová: Každá máma si občas potřebuje odpočinout od dětí

Bývalá modelka a zpěvačka Iva Frühlingová (35) se ukázala po delší době ve společnosti. Rozpovídala se o mateřství na plný úvazek, nové knize a nápadech na...  celý článek

Sportovní moderátor ČT Vojtěch Bernatský s rodinou
Vojtěch Bernatský: Starat se o děti a hrát si s nimi je nejvíc

O povolání sportovního moderátora snil Vojtěch Bernatský už v první třídě, komentoval vymyšlené zápasy, zpíval, šaškoval. Sen si splnil už jako student, jen na...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

11 makeup podvodů: Líčení, ve kterém vás jen tak někdo nepozná
11 makeup podvodů: Líčení, ve kterém vás jen tak někdo nepozná

Trocha řasenky, rtěnky, pudru a najednou si říkáte, že vypadáte i jako člověk. Tak toho zkuste někdy nanést trochu víc, ... celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.