Podle psycholožky Pavly Vyhlídalové z Bílého kruhu bezpečí totiž přesně takto většinou odpovídají týrané ženy.
PhDr. Pavla Vyhlídalová
Patří vůbec fyzické násilí do vztahu dvou lidí?
Pokud je vztah vyrovnaný a napadají se navzájem, netrpí jen jeden z partnerů, nemluvíme o týrání. Ale podle mého názoru nepatří do vztahu žádný typ násilí.
Lze první facku tolerovat?
Rozhodně by neměla nikomu jen tak projít. Oběť by se měla důrazně ohradit, je to minimálně důvod k zamyšlení, případně k návštěvě poradny. Viník by měl nést důsledky. Bagatelizace první facky není rozhodně na místě.
Žena i její okolí často partnera omlouvá, že byl přetažený z práce, rozčilený...
To je v každém případě špatně. Násilí není omluvitelné, a pokud tak někdo činí, jen druhého v agresi podporuje.
Jsou tací, kteří tvrdí, že si za násilí může žena sama. Je to tak?
Ojedinělé napadení může být vyprovokované špatným odhadem situace, ale domácí násilník nepotřebuje pro napadení důvod. Potřebuje si posílit své mocenské postavení, svoji nadvládu nad druhým člověkem a důvod si vždycky najde. Partnerský vztah mezi domácím agresorem a sebevědomou, případně dominantní ženou se v praxi moc nevyskytuje. Mají se k sobě jako oheň s vodou. Nejsou pro sebe přitažliví. Vztahy submisivních žen s agresory jsou, zdá se, poměrně časté a většinou katastrofické. Extrémní submisivita a závislost na partnerovi v něm může podporovat agresivitu, zejména pokud není emočně vyrovnaný.
Oběti týrání se zřejmě navzájem podobají stejně jako se navzájem podobají agresoři?
Oběti zpravidla neumějí hájit své zájmy, mají nedostatek sebedůvěry a pod nátlakem, v případě konfliktu se snaží vyhovět a volí ústup. Agresor je dominantní, nerespektuje druhého, jako by ho neslyšel, chybí mu respekt.
Pokud si žena uvědomí, že žije s agresorem i že sama není konfliktní a jen ustupuje, může se vztahem ještě neco udělat?
Problém eskaluje agresor, ale sám je spokojen a nevidí důvod cokoliv změnit. Vztah chce měnit ten z páru, kterému soužití nevyhovuje. Je jasné, že jen tak partnera nezmění, ale může změnit své chování vůči němu a doufat, že i on se změní. Samozřejmě že čím dřív se problém řeší, tím lépe. Po 30 letech a dvou dětech už je ze zvyku železná košile.
V čem dělá submisivní žena chybu?
Musí si důsledně stát za svým, uvést věcné argumenty a trvat na dohodě. Přestat ustupovat. Společnost teď klade důraz na individualitu, na soutěž, souboj. Důsledkem je, že skoro neumíme spolupracovat a vycházet spolu bez konfliktů.
Za jak dlouho pozná, že má vedle sebe agresora?
Záleží na zkušenosti, kterou má muž za sebou. Ti, kteří už mají nějaký vztah za sebou, se vybarví dřív. Většinou se ale agrese projeví do 30 let věku. Často brzy po svatbě nebo v době manželčina těhotenství, protože v tu chvíli má muž pocit, že už je partnerka jeho, že je na něm závislá a nemůže mu utéct.
Co když si sama poradit neumí?
Důležitá je podpora okolí, rodiny, kamarádek. Agresoři ale svou oběť často chtějí jen pro sebe a izolují ji od přátel. Ona je pak z nedostatku sociálních kontaktů deprimována a jeví se jako "divná". V případě, že sama situaci nezvládá, měla by se obrátit pro pomoc na psychologa.
Čím to, že mužů - tyranů je daleko víc než žen?
Ve prospěch machismu pracuje společenské povědomí. Ženy tvoří jen sedm procent ze všech tyranů. Často ani nenapadají partnery, ale spíš jiné lidi ve svém okolí. Ženu hned tak nenapadne muže praštit, není vedena k násilí. Od mala je jí vštěpováno, že leccos musí v životě vydržet. Zato muži soupeří mezi sebou, a to s sebou přináší adrenalin i agresi.
|
Eva Hurychová: "Netroufám si hledat u týraných žen společné rysy. Snadněji se týrá žena submisivní, jež nemá schopnosti, ale často ani možnosti, se bránit. Do vínku jsme dostaly mateřský cit, často chceme udržet rodinu a mnohdy naivně doufáme ve zlepšení. Za velmi důležité považuji, že nemáme kam jít a nevíme ani, co si počneme, což je meritum problému, ze kterého vzniká totožný postoj týraných žen. V největší míře ho však umocňují naše nedostatečné zákony, v nichž chybí úvaha v logických souvislostech."
Útočí od rána do večera. Nemůže mě prý ani vidět, nesnáší mě a nechce se mnou stárnout. Nic na to neříkám, nemá to cenu, jen by mě znovu vyhazoval z domova. Takže raději mlčím. V duchu si opakuji, že se musím chránit, být zdravá, abych byla dětem oporou. Myslím také na mámu. Mám co dělat, abych se udržela, abych to dokázala. Někdy to jde moc těžko.
(úryvek z knížky Evy Hurychové nazvané Řekla jsem NE svému tyranovi, která vychází příští týden v nakladatelství Ikar)
|
