Ve dvacátých letech minulého století rozdělil zakladatel analytické psychologie švýcarský lékař a psychoterapeut Carl Gustav Jung podle zaměření libida lidi do dvou kategorií. Ty uzavřenější, orientované do svého nitra, označil za introverty a ty, kteří se řídí podle vnějšího světa, jako extroverty.
Málokdo ovšem ví, že existuje i třetí kategorie – ambiverti, tedy lidé, kteří mají rysy smíšené. Přestože se o nich dodnes nejméně mluví, právě takových nás po světě chodí nejvíc.
Zmatek v osobnostech? Ale kdepak! Jestliže se umíme ponořit do vlastního nitra a zároveň plně vnímat svoje okolí, není to nic, co by nám mohlo být na škodu. Vlastně naopak. Být ambivertem je asi to nejlepší, co nás může potkat.
Podle různých zjištění jsou prý mnohem výkonnější a také úspěšnější, protože v sobě snoubí to nejlepší z introvertů i extrovertů. Dokážou naslouchat a také se umějí prosazovat. To je ideální kombinace pro vedení týmu lidí, obchod, ale i pro soukromý život. Dobrou zprávou přitom je, že ambivertních je nás prý alespoň polovina, možná i dvě třetiny.
Jaký povahový typ se s dlouhotrvajícími omezeními v souvislosti s pandemií koronaviru vyrovnává lépe? Introverti obecně říkají, že jim lockdown a situace kolem pandemie vlastně vyhovuje. Ale i oni postrádají sociální kontakt, interakci a setkávání. Jen se s tím umějí lépe vyrovnávat. Extroverti asi trpí o trochu více, je pro ně obtížnější přijmout dvourozměrnou komunikaci prostřednictvím sociálních sítí a nástrojů pro online setkávání. Ale i oni se s tím nakonec smíří. Důležité pro ně je, aby měli dostatečně „hustou“ síť kontaktů. Velký vliv má také to, jaký život vedeme a jakou práci vykonáváme. Pro mnoho lidí znamenalo široké zavedení práce z domova velkou změnu. Zrušilo mantinely, které byly dány prostým příchodem do práce a odchodem domů. Všechna omezení padla. Ráno v osm usednou lidé k počítači a zůstanou tam do šesti do večera. A někteří se k němu za tři hodiny zase vrátí a pracují třeba do půlnoci. Vytvořili si začarovaný kruh, ze kterého se jen velmi těžko vystupuje. Samozřejmě asi nejlépe na tom tedy mohou být opět ambiverti, kteří si z obou povahových typů umějí vzít to nejlepší a poměrně rychle se přizpůsobit. Odpovídá Mgr. Klára Gajdušková, psycholožka a koučka ze společnosti Respektrum |
„Lidí, kteří jsou vysloveně vyhranění introverti nebo vyhranění extroverti, je ve společnosti jen velmi malé procento. Většina z nás v sobě má kus obojího a pracuje s tím podle situace,“ konstatuje Klára Gajdušková, psycholožka a koučka ze společnosti Respektrum.
A co když patříme k té menší části populace a jsme klasickým příkladem introverta či extroverta? Pak to tak prostě je a měli bychom s tím umět žít.
„Většinou platí, že když budeme autentičtí a budeme reagovat tak, jak nám přirozené nastavení velí, příliš mnoho nezkazíme. Když si ale budeme na něco hrát, dříve či později se to stejně ukáže. Doporučila bych proto každému respektovat nastavení, které v něm je, a neměnit jej podle toho, co je zrovna takzvaně v poptávce,“ říká Klára Gajdušková.
Problém „skalních“ povah
Americká vědkyně Carol S. Dweková se od počátku své kariéry v oboru sociální a vývojové psychologie a psychologie osobnosti zajímala o to, „proč lidé dělají to, co dělají“. Zjistila, že lidé inklinují ke dvěma základním nastavením mysli: k fixnímu a růstovému. Ti první se vyhýbají výzvám, věří, že úspěch je dán vrozenými schopnostmi, a snadno se vzdávají. Naopak lidé s růstovým myšlením se k překážkám stavějí čelem, výzvy milují a vyhledávají je. Tito lidé na sobě mohou podle vědkyně neustále pracovat a jsou v životě úspěšnější.
A jak to souvisí s osobnostní typologií, ptáte se teď? Carol Dweková tvrdí, že lidé, kteří inklinují k silně vyhraněné extroverzi nebo introverzi, jsou ve svém myšlení zbytečně zafixovaní. Jako by měli na očích klapky, věří, že člověk má danou osobnost a neměnný charakter, zvládne jen to, co je mu dáno jeho omezeným intelektem a nadáním.
Tím, že sami sebe považujeme za „skalní“ introverty nebo extroverty, se jimi vlastně stáváme. Čím dál tím více se tak nejen projevujeme, ale i cítíme. A to samozřejmě velmi úzce souvisí s našimi výkony, se sebedůvěrou, kreativitou, úspěchy a odolností ve chvíli, kdy narazíme na překážky.
Jaký myslíte, že jste typ osobnosti?
Můžeme se změnit?
Pokud nepatříme k výše popsaným zafixovaným povahám, pak to podle Kláry Gajduškové lze: „Jednoznačně je možné přenést se do pozice extroverta, pokud jste nevyhraněný introvert a vaše profese to vyžaduje. Řada herců by o tom jistě mohla vyprávět. Stát se introvertem z extroverta je o něco těžší. Ale jde to, pokud si najdete dostatek podnětů, které vám nahradí sociální kontakt.“
V obou případech je však, jak podotýká psycholožka, důležitý pravidelný kontakt s rodinou a přáteli, neuzavírat se ve vlastních „kruzích“ a být otevřeni tomu, co přichází zvenku.
Myslím, že jsem extrovertní introvertOdjakživa mě lidé považují za absolutního extroverta, který se vyžívá v pozornosti jiných. Netuší, jak je pro mě úžasné trávit čas v klidu a samotě na zahradě u kytiček nebo si sednout s knížkou do křesla a být v klidu a o samotě. Extroverze a introverze se u mě nijak nevylučují. Stojím někde uprostřed. Ukážu vám v deseti bodech, jaká jsem, a třeba to pomůže zařadit se i vám: 1. Jsou chvíle, kdy mi ke štěstí stačí být mezi lidmi, nemusím mluvit. Ráda poslouchám ostatní, kteří jsou zrovna naladěni jinak. 2. Mám raději hovory s jedním člověkem, kterého tak mohu lépe poznat a hovořit s ním o důležitých věcech. Prázdná tlachání a nicneříkající poznámky běžné ve velkých skupinách, které se jdou bavit, nemusím. 3. Mám málo přátel a nejsou ze stejných sociálních skupin. Lidé jako já si vybírají přátele na celý život a jsou ochotni kvůli nim podstoupit mnohé. 4. Někdy neodpovídám na posty na sociálních sítích, a dokonce nechám plavat i zmeškaný hovor či SMS od někoho známého. Není to proto, že bych nechtěla. Jen už na další kontakt nemám dost sil. Pořád jsem otevřená rozhovoru, ale ne teď, až malinko později. 5. Občas se cítím osamělá, ráda bych vyrazila mezi lidi. Doma v klidu je mi ale tak pohodlně a útulně, že nikomu nezavolám. 6. Je těžké mě někam vytáhnout. Přemýšlím o tom, zda mě tam ti lidé opravdu chtějí, jestli zapadnu a jestli to nebude otrava. Když se to ale podaří a jdu, dovedu být zábavná. A když odmítnu, zlobím se sama na sebe. 7. Cítím potřebu pomáhat ostatním, jsou-li na stejné vlně jako já. Když to bude potřeba a uvidím, že to někomu v rozhovoru „zadrhává“, podpořím ho. 8. Lidé si nezřídka myslí, že toužím po pozici šéfky. Dokážu vstát a promluvit před mnoha lidmi, je-li to potřeba. Dokážu rozhodovat, vyžádá-li si to situace. Nikdy však netoužím po velení. 9. Přeji si, aby si lidé všimli mé práce a aby ji ocenili. Na druhou stranu ale nevím, jak se s takovou chválou vyrovnat, a jsem ráda, když netrvá déle něž pár vteřin. 10. Lidé si o mně někdy myslí, že koketuji, ale tak to není. Cítím, že vzájemnost patří k životu, a snažím se lidem dávat najevo, že mě zajímají. A těší mě, když zajímám i já je. Samozřejmě to berte jen jako velmi volné vysvětlení, každý jsme jiný a podíl extroverta a introverta ve vás může být naprosto jiný než ve mně. |
