Nenalíčená, v džínách a tričku chodí každé odpoledne upravit místní kapličku. Dřív byl její život plný malérů. Teď, zdá se, je konečně pěkný a klidný.
V PĚTI ČÍSLECH1939 V tom roce se 9. srpna narodila v Brně a jmenovala se Eva Bojanovská. |
Kdy vás naposledy něco rozčílilo?
Teď mě třeba naštvalo, že mně tady na chalupě nejde internet. Ale to je malá věc. Tak zajedu kousek odtud do vesnice, kde funguje.
Jste typ, který je snadné naštvat?
Když se naštvu, dusím to v sobě, takže to stejně nikdo nepozná. A ještě se u toho dovedu usmívat.
Ptám se, protože mám pocit, že prožíváte nejpříjemnější období svého života...
Nepletete se. Jsem v období naprosto pohodovém. Protože vím, že už mám všechno hotové, a když nechci, nemusím nic. O to více mě práce baví. Těší mě zájem publika, novinářů, vážím si ho.
Počkejte, to snad slyším od někoho z českého showbyznysu poprvé, že si váží zájmu novinářů...
Prosím vás, když někdo tvrdí, že ne, jsou to jen řeči. Někteří kolegové říkají, že nemají rádi, když se novináři na něco ptají, když je fotí. Pak je nějaká akce, nikdo o nich nic nenapíše a všichni se naštvou. Takové ty pózy a řeči "nefoťte mě", to je nesmysl. Když to někdo říká, nemyslí to vážně. Nebo už má někde připraveného někoho jiného, kdo o něm bude psát.
Když mluvíme o tom rozčilování, kdy jste k němu měla v životě největší důvod? Bylo to, když v roce 1962 emigroval váš první manžel Milan Pilar a nechal vás tu s tříměsíčním synem? Co jste v tu chvíli cítila?
Jo, to bylo velké překvapení.
Vy jste netušila, že se k tomu chystá?
Netušila. A hlavně jsem netušila, co to pro mě bude znamenat. Zůstat s tříměsíčním dítětem sama, to není legrace. Nebýt mých rodičů, nevím, jak bych to zvládla. Asi bychom teď tady spolu neseděly a nepovídaly si. Určitě bych nemohla dál zpívat. Dodnes obdivuju všechny ženy, které samy vychovávají dítě a k tomu se dokážou věnovat svému povolání. Ale já jsem si hlavně nedovedla představit, co všechno to pro mě bude znamenat. V ten moment mi vzali pas. Takže pro mě skončily výjezdy do zahraničí. Těsně předtím, než muž odjel, jsem přitom vyhrála na festivalu mládeže v Helsinkách zlato v oboru jazzový zpěv. Přicházely mi nabídky, například jsem měla zpívat s legendárním Billem Dixonem. Nestačila jsem se tehdy divit, jak se mně daří. Pak jsem se nestačila divit, jak rychlý byl konec.
Jak to tehdy fungovalo? Víte, kdo přesně vydal takový zákaz, že nesmíte do zahraničí?
Už to, že jsem musela odevzdat pas, mluvilo za vše. Později jsem se dozvěděla, že když někdo ze zahraničí zavolal na Pragokoncert, pod který tehdy spadali všichni umělci, odpověděli mu, že jsem velmi vytížená a nemám čas. Jenže já měla času.
Jak jste se dozvěděla, že muž emigroval?
Zavolal mi Miloš Kirschner. Divadlo Spejbla a Hurvínka tehdy mělo kapelu SH kvartet. Můj muž tam hrál na kontrabas. Byl podvečer a Miloš říkal: "Hele, je to blbý, co ti musím říct, ale Milan zůstal venku." A já si říkala: "No jo, fórečky." Když jsem zjistila, že je to pravda, začalo být hůř. Dvě hodiny nato jsem točila přímý přenos pro televizi. S Waldou Matuškou jsme točili pivo a u toho zpívali. Nikdo nepoznal, co se se mnou děje. Nikdo nevěděl, co se stalo. Až pak jsem se tak trošku sesunula.
Odpustila jste mu?
Ale ano. Už mně to pak bylo jedno. Nadarmo se neříká, že všechno vezme čas.
Viděli jste se od té doby?
Sedm let poté jsem byla hostem Karla Gotta na jeho turné v Německu. To byly dva roky, kdy mě pouštěli na Západ. Přestože došlo k okupaci, nakrátko tehdy pas byl. Pak přišla normalizace a už zase nebyl. Takže jsme byli na turné, měli jsme koncert v Mnichově a tam jsme se s Milanem setkali.
Co jste cítila?
Vůbec nic. Pozdravili jsme se. Už to bylo dobrý. Akorát jsem byla zvědavá, jak vypadá, ale to bylo asi tak všechno. Necítila jsem ani radost, ani vztek, nic. Jako bych se dívala na kus nějakého cizího tělesa.
V emigraci nakonec skončil i váš další manžel, zpěvák Jaromír Mayer, že?
Ale to už jsme dávno nebyli spolu. Utekl ve stejném roce jako Waldemar, týden po něm. Jenže to nikdo neregistroval. Útěk Waldy byl taková pecka, že nikoho nezajímalo, že odjel i nějakej Mayer.
Takhle slavila Eva Pilarová sedmdesáté narozeniny:
1. září 2009 |
Našla jsem ve vašem životě ještě další důvod k rozčílení. Průšvih, kdy jste dostala podmínku.
Dostala jsem roční podmínku za to, že jsem takzvaně nelegálně koupila padesát dolarů. Ale nad tím se nedá rozčilovat, tomu se dá jen smát.
Dnes ano, ale co tehdy? Neříkejte, že jste se i tehdy tomu smála...
Smála, protože jsem byla ráda, že mě nezavřeli a dali mně jen podmínku. Pavel Sedláček si koupil v zahraničí auto, já mu pomohla sehnat peníze. Jeho za to odsoudili do vězení, já naštěstí vyvázla s podmínkou. Taková to byla doba. Pro mě bylo hlavní, že mě nechali i v té podmínce zpívat. Mohla jsem vystupovat i točit v televizi.
Víte dnes konkrétně, o jaké možnosti v zahraničí jste tehdy přišla kvůli tomu, že jste mohla jezdit vystupovat jen do zemí bývalého Sovětského svazu, ale ne na Západ?
S Karlem Gottem jsem měla jet do Las Vegas. Všechny nás tehdy zastupoval Pragokoncert, ale každý jsme měli něco jako manažera, člověka, který nám pomáhal. Já měla pana Čejku. Šel za mě orodovat na Pragokoncert. Přesvědčoval je tam, aby mi nebrali takovou možnost. Člověk, kterému to říkal, se prý na něj ani nepodíval, jen koukal z okna. A říkal: "Soudruhu, podívej támhle na toho soudruha, co zametá. Ten taky nemá žádnou protekci. Tak proč by ji měla mít soudružka Pilarová?"
Takže se nejelo nikam?
Nejelo. A to jsme se už sešli s lidmi z Las Vegas. Dokonce mně jeden choreograf přivezl úžasnou látku na šaty, ve kterých jsem tam měla vystupovat. Taková se tady nedala sehnat. Byla nádherná, se stříbrnými flitry. Karel nakonec odjel sám. Z té látky jsem si nechala ušít šaty a v nich jsem vyhrála soutěž o Zlatý klíč Intervize. Aspoň na ni mě pustili, protože jsem předtím vyhrála i Bratislavskou lyru. Tak aspoň ta látka k něčemu byla.
Je vaše generace, která zažila tuhle dobu plnou absurdních zákazů, jiná než lidé, kteří už považují za normální jet, kamkoli se jim zlíbí?
Víte, kdo je starý, vždy říká: "My mladí byli jiní." Ne. Mladí lidé jsou vždy plní ideálů a snů. Mě nikdy nenapadlo uvažovat o emigraci, ale připadalo mně strašně nespravedlivé, že nemůžu vidět jiné země. Jako dítě jsem četla cestopisy, básnila jsem si o zemích, které bych chtěla vidět. Vynahradila jsem si to až po roce 1989. S manželem jsme tehdy byli v Kanadě, v Austrálii, v Americe, dostala jsem se dokonce dvakrát i na svou vysněnou Havaj. Ale přesto jsem vděčná za to, že jsem zažila léta šedesátá.
Jak to myslíte?
Ono se zbytečně neříká zlatá šedesátá. Přes všechny ty zákazy měla ta doba něco do sebe. V kultuře vznikaly úžasné věci. Vzpomeňte si na režiséry a spisovatele té doby. Pro mě je čest, že jsem se s některými znala osobně. A někteří, jako pánové Lustig a Škvorecký, mě dokonce i měli rádi.
Ale nezanechala ta doba ve vás pocit nedůvěřivosti, nervozity?
Jako třeba pocity křivdy? Ne. Všechno zlé je k něčemu dobré. Představte si, kdybych v té době jezdila po světě a vydělávala těžké peníze. Kdo ví, jaká bych teď byla. Peníze kazí charakter.
A co pocit opatrnosti, nedůvěry?
To ano. Ten to zanechalo. Tehdy jsme si o někom kolikrát říkali, že je to výborný člověk, výborný kamarád. A představte si, že se pak dozvíte, že ten výborný kamarád patřil k těm, co udávali. Slíbila jsem, že vydám paměti. Zatím na ně nezbývá čas, tak mám jen tak sem tam něco poznamenáno. Ale až se do toho opravdu pustím, půjdu se podívat do Pardubic, tam, jak mají ty spisy o tom, kdo kdy koho udával. Prý je tam někdo, koho mám moc ráda a záleží mně na něm. Pavel Sedláček už dávno říkal: "Běž se tam podívat a nebudeš se stačit divit." Byl tam a prý jenom zíral.
Je vůbec dobré to vědět?
Myslím, že ano.
Jak souvisí všechny tyhle vaše potíže s tím, že jste byla mezi umělci, kteří v roce 1977 podepsali antichartu? Byla jste už unavená a chtěla jste mít klid?
Podepsala jsem, protože jsme byli všichni, kteří tehdy byli pod Pragokoncertem, vyzváni, ať podepíšeme. Na rovinu nám řekli, že kdo nepodepíše, končí. Já nejsem hrdina. Nejsem jako Marta Kubišová. Nedokázala jsem si představit, že nebudu moct zpívat. Na to jsem byla příliš zbabělá. Mnohokrát jsem se za to veřejně omluvila. Vím, že to nestačí, ale aspoň jsem se omluvila. Na rozdíl od kolegů, kteří tvrdí, že tehdy nevěděli, co podepisovali. Někteří dokonce tvrdí, že si mysleli, že šlo o prezenční listinu. Takový nesmysl.
Opravdu si nikdo nemohl myslet, že jen potvrzuje účast na schůzi?
Prosím vás, nikdo se nemohl splést. Těm řečem se dodnes směju. Všichni jsme moc dobře věděli, co podepisujeme. Hlavně jsme to podepisovali při odchodu, kdy už všichni věděli, proč tam byli. Ne při příchodu. Tak jakápak prezenční listina?
Užila jste si pak vůbec listopadu 1989, když vám právě v té době lékaři potvrdili rakovinu?
V té době mně dávali rok a půl života. Ale snažila jsem se tehdy aspoň zazpívat něco na koncertě pro študáky.
ZblízkaMáme problém. Jsme na její chalupě, je to místo, jakému se obvykle říká konec světa. Právě jí tam nefunguje internet. Jenže další den potřebujeme posílat fotky, doladit úpravy rozhovoru. "Ale to nevadí," říká. "Prostě sjedu dolů do vesnice, tam si sednu do cukrárny, kde internet funguje, a budu úřadovat. Hlavní je klid." A pak věnuje spoustu času fotografovi, který ji nakládá do auta a odváží kamsi do polí s představou, že se tam bude procházet. Mezitím si nad hromadou zákusků povídám s jejím mužem. Nazývá ji výrazy statkářka, případně kolchoznice a říká: "Procházky v polích nesnáší." Ajaj… "Aby se nevrátila na rozhovor v mizerné náladě," strachuju se. "Nebojte, ona je v klidu." |
Neříkala jste si: Tak konečně změna a já zrovna onemocním?
Já jsem věřící. Takže mně pomohla víra. Další roli sehrál fakt, že moji doktoři nezívali nad tím, že se radím s léčiteli. A v neposlední řadě mně pomohlo, že se o mě staral můj muž. Vytvořil takové zázemí, že jsem přesvědčena, že bez něj bych se nevyléčila. Dodnes se mně o té době špatně mluví. Nechci se k ní vracet. I tehdy pomáhalo, že jsme si zakázali nemoc pojmenovávat. Nikdy jsme třeba neříkali, že jdeme na ozařování. Říkali jsme, že jdeme na výsluní. Honza dokázal vytvářet a udržet dobrou náladu. Když se ráno probudíte a vidíte usměvavého mužského, který dělá srandičky, zvládá se to lépe. Kdybych tehdy žila s nemocným starým dědkem, už bych tady nebyla. Proto říkám: Berte si zajíce, baby.
Máte ráda narozeninové oslavy?
Nechápu, když mně někdo říká, že budu mít těch krásných pětasedmdesát. Můžete mi říct, co je na tom krásného? Když jsem měla výročí padesát let vystupování, zpívala jsem na koncertě s Vojtou Dykem, Matějem Ruppertem a dalšími mladými. To jsem úplně pookřála. Takže, oslavy chystám zase až na příští rok, když budu mít pětapadesát let, co jsem na scéně. Myslím, že to je mnohem větší důvod k oslavám než narozeniny.
Jaké chystáte překvapení?
Chystám koncert ve svém rodném Brně a v Praze v Lucerně. A zase si pozvu mladý. Bude tam i úplný zajíček. Slíbil mi, že příští rok ještě nebude mutovat. Netuším, o koho jde. Jmenuje se Tomáš Ringel. Na jednom z vánočních koncertů za mnou přišel pán, dal mně kytku a dárkový sáček. Uvnitř bylo cédéčko s nápisem Tomáš Ringel, dvanáct let. Když jsme s klukama jeli po vystoupení v autě, hodili jsem ho do přehrávače. A zůstali jsme úplně paf. Ten chlapeček odzpíval písničku Whitney Houston z filmu Osobní strážce tak, že jsme byli v šoku. Bylo tam i telefonní číslo, tak jsem mu hned ráno volala. Už se pro nás píše písnička.
Vy se v poslední době vrháte do dobrodružství, o čemž svědčí i vaše vystupování na festivalu v Trutnově. Jak jste se ocitla tam?
V roce 2006 mě Martin Věchet, organizátor Open Air Festivalu v Trutnově, požádal, abych tam vystoupila. Reagovala jsem slovy: "A prosím vás, můžete mi říct, co tam budu dělat?" Byl takový přesvědčivý, tak jsem nakonec kývla. Ale dva dny předtím, než jsem měla jet, mně začalo být špatně.
Proč?
Představila jsem si ty mladé lidi, tu na hlavě kohoutek, tu v uchu drát, jak na mě budou koukat. "Co asi tak na mě hodí?" říkala jsem si. Představte si, že mě přijali úžasně. Měli i transparent s nápisem Evička sem patří. Pak za mnou po vystoupení chodili. Já dojetím ani nemohla mluvit. Byl to můj životní koncert.
Ale tím to neskončilo, že?
Když mi Martin za tři roky volal znovu, odmítala jsem zase. Protože do stejné řeky znovu nevstoupíte. Jenže mě přemluvil, že půjde o vzpomínku na Waldemara Matušku a že si naše duety zazpívám s Matějem Ruppertem. To byla výzva. Teď volal zase. Tentokrát se mu podařilo zlomit Jiřího Suchého, půjde o vzpomínky na Semafor, budeme zpívat spolu. Takže v srpnu jedu do Trutnova znovu. A vím, že mně zase bude předem špatně.
A znovu to dobře dopadne, uvidíte.
Víte, já nedovedu pochopit, že se moje písničky líbí dnešním mladým lidem, ale mám z toho obrovskou radost. Oni chodí na moje koncerty. Tuhle mě v televizi líčila mladá holka a říká: "Paní Pilarová, vy jste byla v tom Trutnově úžasná." Tak si říkám, že bych chtěla, aby to tak ještě nějaké roky zůstalo. Nejsem z těch, kteří několikrát za život s velkou slávou vyhlásí poslední koncert. Já vůbec nechci ohlašovat žádný poslední koncert. Já se chci těšit, že si třeba s Karlem Gottem vyjedeme na turné, až nám bude osmdesát.
