Eva Lustigová* Narodila se 22. srpna 1956 v Praze. V roce 1968 s rodiči emigrovala do Izraele, o rok později do Záhřebu, nakonec se usadili ve Spojených státech amerických. * Má titul magistry mezinárodního obchodu z George Washington University. * Spolu se svým otcem Arnoštem Lustigem vydala knihu s názvem Povídky, soubor textů otce a dcery. Natočila o něm i film Tvoje slza, můj déšť. * Pracuje jako manažerka pro mezinárodní organizaci v Ženevě, kde žije s manželem a syny Negevem (21) a Sinajem (16). |
Máte strach z rasismu v Česku?
Ještě jednu generaci bych to tu považovala za nepříjemné, někdy riskantní. Nejsou to jen pohledy, ale i reakce. Bohužel. To ve Švýcarsku ani Izraeli řešit nemusíme.
Vaši synové mají zvláštní jména.
Můj mladší syn se jmenuje Svět a jeho hebrejské jméno je Sinaj. Mezi ním a starším bratrem uplynulo pět let. Druhé dítě jsem si přála, ale nedařilo se to. Když se narodil, tak byl můj svět, a proto jsem ho tak i pojmenovala. Ten starší se jmenuje Vias. Znamená to moudrost v sanskrtu a je to také jméno takového indického Homéra, který napsal epické příběhy. Negev je jeho hebrejské jméno po izraelské poušti, protože miluji Izrael a miluji poušť. Kdybych bývala měla dceru, tak by se jmenovala Sázava. To je hezké jméno, nemyslíte? Snad se tak bude jmenovat vnučka. Chudáci moji synové, já to mám pro ně všechno naplánované (smích). Musí si najít Češku, abychom mohli doma mluvit česky.
Na tom trváte?
No, je to taková moje představa, trochu pohádka. Sama jsem nikdy neměla českého ani židovského přítele. Takže já si to můžu vysnít, ale srdci neporučíte. Nejdůležitější je, aby byli šťastní. A k tomu je zapotřebí sebepoznání, sebeláska, sebedůvěra a sebeinspirace.
Jak a kde jste se s manželem poznali?
Na univerzitě v Americe. Vlastně jsem si ho vybrala při výběrovém řízení, aby mi pomáhal, když jsem pracovala při magisterském programu. Byl nejchytřejší, tak jsem ho navrhla i své vedoucí. Jenže ta práce ho tak nudila, že po třech týdnech odešel.
Byla to láska na první pohled?
Bylo to složitější. Měl krásnou etiopskou přítelkyni, učiněná královna krásy a hodně temperamentní. Jednou nás spolu viděla a hodila po něm horkou kávu. Ale nakonec ji opustil a skamarádili jsme se. Víte, on je skvělý a jsme spolu jako Sonny a Cher. Její manžel byl také menší než ona, i když můj muž je na Inda výškově průměrný. Když spolu cestujeme, zavazadla nosím já (smích).
Co si o vašem vztahu s Indem mysleli rodiče?
To nebylo jen tak. Arnošt vyhrožoval, že ho zastřelí. A protože sbíral starožitnosti, včetně starých revolverů, nevěděli jsme, jestli to nemyslí vážně. Já jsem zase vyhrožovala, že pokud mi nedovolí si ho vzít, tak odjedu do Indie. Maminka truchlila. Ani jeho rodiče nesouhlasili, protože mu vybrali nevěstu podle indické tradice. Byla to velká krize. Vyřešili jsme ji útěkem a tajně jsme se na radnici vzali. Ani jedni rodiče s námi nemluvili.
Jak dlouho?
Oblíbili si ho až po sedmi letech odmítání, po narození našeho prvního syna Negeva. Maminka o něm říkala, že je jako míchaná vajíčka, a Arnošt, že je zebra. Myslím, že i děti někdy musí vychovávat své rodiče.
Proč jste se z Ameriky odstěhovali do Švýcarska?
Dostala jsem na rok nabídku na práci v jedné mezinárodní organizaci a už jsme tady dvacet jedna let. Sem se lehce přijíždí a těžce odjíždí.
A i když obě děti vyrůstaly ve Švýcarsku, mluvíme mezi sebou česky. Když byli kluci malí, mysleli si, že neumím anglicky. Manžel z toho trochu šílí, ale bylo by nesmyslné, abych s nimi mluvila nějak jinak. A Lustiga, Otu Pavla a české noviny čtou v originále každý týden. Jsem v tom přísná, protože s jazykem to je jako se svaly. Když je nepoužíváš, rychle odumřou. A to by byla obrovská škoda.
Domov: Česko, Izrael, Amerika
Jak vzpomínáte na své dětství v Československu?
Z jedné strany to jsou rodinné vzpomínky na válku a osvobození, na zbořený hrob mého dědečka Lea na židovském hřbitově. Na pocit, že jsme nebyli úplně jako jiní, i vědomí, že se můj tatínek podílí na něčem mimořádném. Z druhé strany je to dětství s vynikajícími, nadanými lidmi, umělci a kamarády a legrace, prázdniny na chatě s rodinou Oty Pavla. Ale hlavně mám dětství spojeno s pocitem bezpečí, pocitem lvíčete, které jeho máma lvice a otec lev, král džungle, nakrmí i ochrání stůj co stůj.
Pamatujete se na moment emigrace v létě 1968?
Byli jsme v Itálii, na pláži v Caorle. Jeli jsme tam s několika kamarády. Plavky a knížky v kufru. Jednadvacátého jsme se opalovali na pláži, Arnošt se slunil na ručníku vedle maminky. Někdo mu podal noviny a řekl, že Československo obsadila vojska Varšavského paktu. Pak přišel telegram od mého bratra, který byl zrovna na výměnném pobytu v New Yorku a který psal: "Čtěte noviny!" Bylo to akorát den před mými dvanáctými narozeninami. Mluvili jsme o tom, co bude dál. Kam odjet s deseti anglickými librami v kapse...
Kam jste se vydali?
Nejprve do Říma. Tam nás ubytovali vedle rodiny režiséra Krejčíka ve Vatikánu v katolické nemocnici. Jeptišky k nám byly moc milé. Kupovaly nám i uherák a mně daly ilustrované náboženské knihy v italštině. Dva týdny jsme čekali na povolení k emigraci do Izraele. Nakonec jsme do zaslíbené země odpluli lodí a začali náš nový život.
Byl pro vás příchod do Izraele kulturním šokem?
Vůbec ne. Izrael je oáza, Evropa na Středním východě. V Haifě jsme bydleli v domě pro přistěhovalce z celého světa. Začala jsem chodit do izraelské školy a mé nejlepší kamarádky byly emigrantky z Polska. Dospělí tam chodili od rána do večera na intenzivní kurzy hebrejštiny. Po konci školního roku jsme se přestěhovali do kibucu Hachotrim, který založili Češi na začátku minulého století. Bydlela tam i rodina mojí maminky a hodně kamarádů, kteří se po druhé světové válce vystěhovali do Palestiny. Arnošt chtěl ale zpátky do Prahy.
Jak jste vnímala stěhování do Ameriky?
Před Amerikou byl Záhřeb. Arnošt tam dostal práci scenáristy na filmu Sutjeska o generálovi Titovi pro tamější filmové studio Jadran Film. Tita hrál mimochodem Richard Burton. A Amerika? Ta už pro mě šokem byla, protože jsme nebyli obklopeni Slovany jako v Jugoslávii. Neřekla bych, že to byl náš nový domov, i když doma je tam, kde jsou lidi, které máte ráda. Bratr Pepi byl jediný člen naší rodiny, který uměl anglicky. Najednou stál tak trochu v čele rodiny, byl naším průvodcem. V Americe jsme žili dvacet let, ale kořeny jsem tam nezapustila.
Jak se v Americe cítil váš otec?
Všude ho obklopovala Praha, Lada, obaly desek s Martou Kubišovou, Neckářem, Vondráčkovou, Matuškou, Suchým a Šlitrem, i když zdrojů bylo málo. Arnošt se nevzdával naděje, že Rusové odejdou. Těžko si zvykal. Možná to trvalo i těch dvacet let a trvalo by to celý jeho život. V každém případě si Ameriku cenil za to, že nás přijala, že tam mohl psát a publikovat. Že dostal šanci. V mém filmu říká, že stěhování národů trvá už šest tisíc let, on nebyl výjimkou a že emigrací mohl dokázat, že není srab.
Kdy jste v sobě objevila literární talent?
Začala jsem psát básně už v Záhřebu. Maminka také psala v emigraci. Arnošt o mně tvrdil, že jsem básník. Prózu jsem ale začala psát až na jeho popud. Před několika lety mi jednou řekl: "Hele číčo, nechceš už začít psát?" Já jsi myslela, že povídky psát nedokážu, ale on byl ohromný mentor. Psaní je pro mě štěstí. Vnitřní úspěch, o němž nikdo, kromě nás, nemusí vědět. To, s čím jdeme spát.
A ve snu vás napadlo napsat společnou knihu povídek?
Podle psychologů je snění nepostradatelná část našeho mentálního zdraví. Bez snů bychom se prý zbláznili. Povídkový soubor textů otce a dcery je takový vysněný sen.
Kdy jste si řekla, že ho proměníte ve skutečnost?
Tehdy jsem spěchala do Prahy přímo ze služební cesty na Filipíny. Arnoštova lékařka mi totiž ohlásila, že mu přestali dávat léky. Bylo neúnosné ho ještě léčit. Dlouhé ticho po telefonním drátě. A potom to šlo hodně rychle. Ještě ten den jsem se ho zeptala, jaké dvě povídky by se hodily k těm mým. Řekl: Poslední den ohňů a Chvíle hned po ránu. Povídky napsané mladým, skoro neznámým Lustigem do knihy zvané Démanty noci. Když je psal, byly mi dva roky a někdy mu nějaké stránky zmizely. Já mu je totiž jedla.
Vzpomínáte na něj často?
Víte, Arnošt a já jsme propojeni úžasným poutem, takovou nití. Kde vlastně končí skutečnost, kde začíná? Někdy se na mě dívá a je to velmi konkrétní, jako by to byla pravda. Zrovna včera jsme spolu byli v Polsku. Prodírali jsme se houfy demonstrantů s křížovými háky. Došli jsme do jeho tajného bytu. Měl tam všechny své knihy v polštině. Byla tam i jedna veliká kniha, která zatím neexistuje. Na barevné obálce stál Arnošt a smál se. Byla to série knih o prezidentech a my jsme se dobře bavili.
Podporoval vás i ve filmové tvorbě?
V každé tvorbě. Ve všem, kromě volby mého manžela. Nápad natočit o něm film se zrodil ve chvíli, kdy mu našli lymfom. Tehdy se úspěšně léčil, a když se vyléčil, tak jsem si řekla, že nastal ten správný moment. Chtěla jsem ho zachytit, byl to můj dar k jeho osmdesátinám. Taky jsem mu tehdy dala sto kilo soli. Víte, jsem trochu šílená po něm, když totiž vyrůstáte s Arnoštem Lustigem, tak nemůžete nebýt pod jeho vlivem.
Je to teprve váš druhý film a trvá hodinu. Nebylo to velké sousto?
Původně jsem chtěla natočit 26 minut, ale Arnošt povídá: "Prosím tě, vždyť máš dost materiálu na 53 minut!" Já se té délky bála. Můj první film měl jen sedm minut. A on mi řekl: "To dokážeš. Mysli na začátek, prostředek a konec. A akci. A na diváka. Aby to pro něj bylo krásné, zábavné, poučné." A film je hotov.
Plánujete další knížku?
Ano. Momentálně knihu Weislitzová-Lustigová. Soubor básní matky a dcery. Život má smysl, když se před námi prostírá vzdálenost, kterou chceme překonat. Ta dálka je jako moře před námi, smysl naší existence a v okamžiku, kdy moře vyschne, vyschneme i my. Oba rodiče odešli po osmdesátce, takže si konec mohu přibližně spočítat. Pokud mě tedy nepohltí tsunami nebo nezastřelí manžel o pár let dřív (smích).
