Je pravda, že znakovou řeč má každý národ jinou? Myslel jsem, že jde v podstatě o univerzální komunikační prostředek.
Existují národní znakové jazyky, stejně jako je tomu u mluvených jazyků. Těžko bude mít třeba Eskymák znak pro písek. Jazyk se vyvíjí, vychází z kultury, zvyků a má proto různá specifika. Je přirozené, že dítě v Austrálii používá jiné znaky než to české. A mimochodem, není to znaková řeč, ale znakový jazyk. Znaková řeč je nesmyslný termín, bohužel velmi zažitý laickou veřejností. Z lingvistického pohledu je řeč nějaká aktuální promluva člověka, kdežto jazyk je komplexní systém. Vždycky svým slyšícím kamarádům jednoduše vysvětluji, že také neříkáme česká řeč, ale český jazyk. A tohle je prostě český znakový jazyk.
Máme my, Češi, nějaká specifika? Musíte si dát pozor, aby člověk třeba nevyjádřil v jiném jazyce sprosťárnu?
Samozřejmě jsou podobnosti mezi jednotlivými znaky i v národních jazycích. Podobnosti budou i v gramatice. Je třeba pravidlo, jak se tvoří otázka, nebo jak vytvořit zápor. To je shodné ve více jazycích. Konkrétní znaky se ale liší a mohou mít velmi rozdílný význam. Může se pak stát, že znak, který v Česku vyjadřuje nějakou nevinnou věc, může mít třeba v USA pejorativní význam.
Stalo se vám, že jste použila omylem jiný znak a větu tím naprosto „zkomolila“?
Ale ano. Třeba když jsem tlumočila na střední škole dálkovým studentům. Byla jsem po několika hodinách už dost unavená a namísto slušného výrazu pro pudink jsem ukázala znak pro pánská varlata. Po zbytek dne mi pak ukazovali, že můj pudink je opravdu výborný (smích).
Takže neexistuje nějaký univerzální jazyk, jakési znakové esperanto, kterému rozumějí všichni neslyšící?
Vlastně existuje. Jde o uměle vytvořený systém znaků, který se používá při mezinárodních setkáních. Většina neslyšících alespoň základy ovládá. I já, která jej neumím, jsem po třech dnech tlumočení v Top Hotelu, kde se minulé léto konala volba celosvětové miss a missáka neslyšících a kdy jsem byla prakticky nonstop ve styku s neslyšícími soutěžícími z různých zemí, hodně pochytila.
Nějaký obecný znakový jazyk měli prý už američtí indiáni.
Ano, prý se díky tomu příslušníci různých kmenů snáze domluvili. (První záznamy o indiánských znakových jazycích z oblasti Texasu a Mexika obsahují zápisky španělského cestovatele Cabezy de Vaca už z roku 1527, pozn. red.).
Neslyšící používají nejen ruce, ale i různé grimasy. I ty jsou součástí jazyka?
K vyjádření jsou třeba nejen ruce, ale i pohyb těla a výraz obličeje. Mimika je velmi důležitá. Když třeba o někom říkáte, že je tlustý, hodně tlustý, nebo nejtlustší na světě, tak to dokážu vyjádřit i pomocí mimiky (různým nafukováním tváří a pohyby rukou před břichem výrazy předvádí, pozn. red.).
U jakých situací neslyšícím tlumočíte?
Nejčastěji jde o tzv. komunitní tlumočení, kdy mám jednoho neslyšícího klienta. Úplně nejběžnější je asi tlumočení ve zdravotnictví. Většinou jde o odbornější vyšetření a nějaké předoperační kontroly. Když někoho bolí hlava a má chřipku, tak si tlumočníka samozřejmě neobjednává. To si většinou vyřídí neslyšící sami.
To musíte znát spoustu odborných medicínských výrazů jak v češtině, tak ve znakové řeči, ne?
Jazyce.
Pardon...
Není to o tom, že si člověk udělá nějaký kurz nebo vystuduje školu a najednou zná všechno. Musíte se pořád vzdělávat. Většinou se to ale doktoři snaží vysvětlovat co nejvíce laicky. Když vím, že mě čeká tlumočení na nějakém speciálním oddělení, tak se na to předem připravím. Když jsem měla s klientem jít do IKEM na nefrologoii, tak jsem si musela zjistit, o co jde. Že jde o ledviny, dialýzu a podobně.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  V novém vydání týdeníku Téma najdete mj. rozhovor s profesorem evoluční biologie RNDr. Jaroslavem Flegrem o tom, jak paraziti ovlivňují naše duševní zdraví. |
Co třeba porody? To tlumočíte rodičce, aby správně tlačila?
Taky (smích). Samozřejmě s ní předtím absolvuji i všechna gynekologická vyšetření. Ptají se jí, jak má často kontrakce, radí jí, jak má dýchat. Cokoli ti doktoři dělají a komentují, to musím tlumočit, aby měla sto procent informací. Jsem tam prostě pořád s ní. I u samotného porodu. Když porodí a vyndají z ní to modré miminko a najednou ho někam odnášejí, tak ta maminka neslyší, že pláče, neví, jestli je vše v pořádku. Proč ho nesou pryč? Ubezpečím ji, že je vše v pořádku, že ho jdou jen zvážit, změřit, zkontrolovat. Absolvovala jsem i předporodní kurz, takže člověk trošku ví, co by mohlo přijít. Jako tlumočnice jsem zatím byla u dvou porodů. Jednou to byl císařský řez. Trochu legrační ovšem bylo, když mi chtěli nasadit roušku. Musela jsem jim vysvětlit, že mi musí být vidět na obličej. U toho císařského řezu ovšem nastal problém ve chvíli, kdy sestry klientce kvůli kapačce a anesteziologii přivázaly obě ruce a ona nemohla znakovat.
Jak jste to vyřešili?
Snažila se na mě nějakým způsobem mluvit. Úplně jsem jí tedy nerozuměla, ale naštěstí byl přítomný i její manžel, který byl na její artikulaci mnohem více zvyklý. Takže to probíhalo i částečně přes něj. A zvládli jsme to. Podruhé jsme rodily přirozeně. Klientka mi poslala zprávu v půl třetí ráno, že jedeme do porodnice.
A neodradily vás zkušenosti z cizích porodů od početí vlastního dítěte?
Ne, ne. Ptali se mě tam na to i doktoři a sestřičky. Samozřejmě třeba u toho císařského řezu stojím u hlavy rodičky a nedívám se na otevřené břicho... Velmi zajímavé bylo ale i tlumočení u umělého oplodnění. Byla jsem s párem klientů u celého toho procesu. Od odebrání vajíček, spermií až po zavádění oplodněného embrya na sále.
Počkejte, jak u odebrání spermií?
Odvedla jsem klienta do dané místnosti, vysvětlila mu lékařské pokyny a ukázala mu, kam má pak kelímek odevzdat. Samozřejmě že přímo u toho jsem pak s ním už nebyla (smích).
Všechny tyhle pokyny by ale mohli mít neslyšící lidé napsané, ne?
Ne každý neslyšící ovládá perfektně český jazyk. Hodně třeba záleží na tom, v jakém vyrůstali prostředí, jestli slyšícím, nebo neslyšícím. Uvědomte si, že pro ně je to pořád cizí jazyk, jako třeba pro vás angličtina. Častěji také dělají gramatické chyby. I spousta vysokoškolsky vzdělaných neslyšících lidí s magisterskými tituly mívá u sebe lidi, kteří jim pomáhají třeba s korekturami. A chyby ve skloňování nebo časování jsou ještě mnohem častější.
Co vše jste už tlumočila?
Porod byl asi nejsilnější zážitek, ale tlumočila jsem i na policii, na školení hasičského záchranného sboru, na svatbě, na různých úřadech, v bankách, na třídních schůzkách, ale i v Poslanecké sněmovně nebo na ministerstvech.
Tam je někdo neslyšící?
Jsou organizace neslyšících, které se snaží o legislativní změny, bojují za práva osob se sluchovým postižením a další věci. Za to vše se lobuje, a třeba i ve Sněmovně.
A ty třídní schůzky? To překládáte rodičům, jak jejich ratolesti zlobí?
Většinou jsou to neslyšící rodiče, kteří mají slyšící děti. A já jim samozřejmě tlumočím všechno, co se na té schůzce řeší. Takže když se mluví o jiném „zlobivém děcku“, tak jim to překládám taky. Vědí pak, že František s Pepíčkem jsou pěkní výlupci a vymýšlejí kulišárny. Většinou se ale řeší různé organizační věci, kdy budou mít nějaké kroužky, výlety, uzavírání klasifikace a podobně.
Jak jste se vůbec k tlumočení znakového jazyka dostala? Máte v rodině někoho neslyšícího?
Nemám. Šlo vlastně o náhodu. Když jsem si na střední vybírala vysokou školu, dostaly se mi do rukou Učitelské noviny. A v nich jsem narazila na obor Čeština v komunikaci neslyšících, který se studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Řekla jsem si, že by to mohlo být zajímavé, a přihlásila se. Léto předtím jsem si našla týdenní intenzivní kurz znakového jazyka, jestli se mi to bude vůbec líbit. A i když jsem se na školu hned nedostala, kurz mě nadchnul a už jsem u toho zůstala. Věnuji se tomu už deset let.
Jak si vás klienti najdou?
Existují různé organizace, které poskytují tlumočnickou službu. Asi nejrozšířenější je Centrum zprostředkování tlumočnických služeb pro neslyšící (CZTN). Ta spadá pod Asociaci organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel (ASNEP). Existuje i databáze tlumočníků. Neslyšící napíše operátorovi: „Potřebuji tlumočníka 10. února v pět hodin odpoledne na tu a tu věc.“ Někdy napíše i konkrétní jméno tlumočníka. Třeba k porodu si žena jen těžko vezme někoho, koho předtím nikdy neviděla. Tam jde většinou tlumočník, který s ní už prošel všechna vyšetření, celé těhotenství. Často se spolu domluví a tlumočník si blokuje tak týden deset dní před datem, kdy má porod přijít. Ale samozřejmě, že někdy může přijít extrémní situace, kdy nemůže, a pak se může stát, že půjdete tlumočit k neznámému člověku. I když neznámému... Ona je ta komunita poměrně malá.
Kolik tlumočníků vůbec v Česku je?
Zhruba šedesát tlumočníků, kteří fungují aktivně. V Praze jich bude nejvíce, odhadem tak pětadvacet až třicet, protože zde žije i nejvíc neslyšících. I oni tady mají mnohem větší pracovní uplatnění. Obecně platí, že neslyšících je nejvíce ve větších městech, kde byly nebo jsou školy pro neslyšící. V Praze jsou tři a celkově v republice jich je čtrnáct. Bohužel jsou ale i kraje, kde tlumočníky nemají žádné, takže to většinou musí suplovat někdo z rodiny, kdo alespoň trošku znakový jazyk umí.
A kolik je u nás neslyšících?
Statistiky neexistují, ale uvádí se, že v České republice je kolem 500 000 lidí se sluchovým postižením. Celková čísla mohou být násobně vyšší, ale mezi takové lidi budou patřit i starší lidé, kteří o sluch přicházejí postupně s věkem. Neslyšících, kteří využívají tlumočníky českého znakového jazyka, bude zhruba kolem 10 000.
Chodí tlumočníci na nějaké přezkušování?
V tuhle chvíli žádné přezkušování nefunguje. Měli by mít ale potřebné znalosti a dovednosti. A dodržovat nějaký etický kodex. Podle něj je třeba nepřípustné zasahovat do tlumočení. Jako tlumočník nesmím sdělovat svůj názor, a to ani tehdy, když nebudu souhlasit s tím, co v konverzaci zaznívá. Jsem tam prostě jenom proto, abych převedla informaci z jednoho jazyka do druhého. Ale i když půjde třeba o nějakou špatnou smlouvu, tak bych to neměla říct. I když se mě ten neslyšící zeptá na můj názor.
Ani když vidíte, že ho chce někdo podvést?
Neměla bych. Ale každý jsme samozřejmě člověk, tak v tomhle případě bych možná řekla, že na to nejsem odborník, ale doporučuji, aby se poradil ještě s někým dalším, než něco podepíše.
U nevidomých je určité procento lidí, kteří přišli o zrak až v pozdějším věku a mají proto třeba představu o barvách a tvarech. Jak je to u neslyšících?
Statistiky o tom, kdo je neslyšící od narození, nebo kdo přišel o sluch při úrazu či kvůli nemoci až v průběhu života, neexistují.
Ptám se proto, že moji sousedi měli zbytky řeči a občas se pokoušeli se mnou dorozumět takovou změtí hrdelních výkřiků. Přemýšlel jsem, jestli mají i zbytky sluchu.
On se často používá termín hluchoněmý, což je ale výraz nejen nesprávný, ale i trochu vulgární. Neslyšící jsou na něj hodně citliví. Protože když někdo neslyší, tak to samozřejmě neznamená, že je i němý. Když ale nemáte kontrolu hlasu, tak ho záměrně nepoužíváte. Pro okolí pak jejich řeč zní velmi často divně, a i když spousta z nich chodila odmalička na logopedii, tak nakonec je ten střet s realitou zarazí. Takový člověk přijde do obchodu, chce si něco koupit, ale najednou zjistí, že mu prodavač vůbec nerozumí. Proto většina neslyšících mluvenou řeč nepoužívá, i když třeba s hlasivkami vůbec žádný problém nemají.
